Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že výklad, který zaujal Nejvyšší správní soud (s odvoláním na usnesení sp. zn. Pl. ÚS 54/2000) a jímž byl posléze vázán Městský soud v Praze, zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Úprava fiskálních výnosů musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.
IX.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání. Městský soud v Praze se ve svém vyjádření k možnosti rozhodovat bez jednání nevyslovil; v souladu s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu se proto jeho souhlas předpokládá. Stěžovatelka svůj souhlas s rozhodováním bez jednání udělila v replice došlé dne 20. 8. 2007.