Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Bohumilem Olšarem, advokátem se sídlem Opočno, Hradecká 205, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. února 2006 ve věci sp. zn. 20 Cdo 333/2006, a proti usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. srpna 2005 ve věci sp. zn. Nc 4073/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svým návrhem brojí proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Okresní soud svým usnesením zamítl námitky stěžovatele týkající se náhrady nákladů exekuce a nákladů oprávněného v exekučním řízení. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením řízení o dovolání proti shora uvedenému usnesení okresního soudu zastavil s tím, že z § 236 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně není možno úspěšně napadnout dovoláním.
Stěžovatel ve svém podání dosti podrobně uvádí, v čem spatřuje konkrétní pochybení okresního soudu, přičemž Ústavní soud na tomto místě nevidí důvod stěžovatelovu argumentaci detailně rekapitulovat, jelikož je účastníkům řízení známa, a nadto není vzhledem k níže uvedenému pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti jakkoli relevantní.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že zastavil řízení z důvodu funkční nepříslušnosti, přestože, jak jasně vyplývá z § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v případě usnesení okresního soudu se muselo jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, neboť proti napadenému usnesení není přípustné odvolání. Stěžovatel proto dovozuje, že Nejvyšší soud pochybil, když se odmítl meritorně zabývat dovolacími námitkami a řízení zastavil.
Ústavní soud posuzoval nejprve ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o zastavení řízení. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, nesouhlasí především se závěrem, že napadené rozhodnutí okresního soudu představuje rozhodnutí soudu první instance, pročež řízení o dovolání stěžovatele muselo být zastaveno z důvodu chybějící podmínky řízení - funkční příslušnosti Nejvyššího soudu ČR. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavněprávního žádné výhrady. Nemůže být totiž pochyb o tom, že dovolání může směřovat pouze proti rozhodnutím odvolacích soudů, přičemž není možno - tak, jak se o to značně účelově snaží stěžovatel - dovozovat, že dané rozhodnutí má charakter rozhodnutí odvolacího soudu, z pouhé skutečnosti, že proti němu není přípustné odvolání. Ustanovení, jež stanoví, že proti danému rozhodnutí není odvolání přípustné, vylučuje pro daný typ řízení dvojinstančnost, nemá nicméně za následek změnu funkční příslušnosti soudů, jež by umožňovala napadnout prvostupňové soudní rozhodnutí dovoláním u Nejvyššího soudu ČR. V této části proto považuje Ústavní soud podání stěžovatele za zjevně neopodstatněné.
Převážnou část ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovy výtky směřující proti usnesení okresního soudu. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí je však třeba považovat ústavní stížnost za podanou opožděně. Nebylo-li dovolání proti usnesení okresního soudu přípustné kvůli neodstranitelnému nedostatku funkční příslušnosti, a stěžovatel je přesto podal, běží lhůta pro podání ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí nikoliv až od rozhodnutí o zastavení řízení, ale již od okamžiku doručení usnesení okresního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001 ve věci sp. zn. II. ÚS 411/2000). Usnesení okresního soudu bylo stěžovateli doručeno ne později než dne 23. 2. 2006, přičemž ústavní stížnost je datována dne 10. 5. 2006. Ve vztahu k usnesení okresního soudu je proto nutné ústavní stížnost odmítnout pro nedodržení lhůty, a proto se Ústavní soud nemohl příslušnou částí ústavní stížnosti meritorně zabývat.
Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti návrh zčásti jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh podaný po lhůtě dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 17. července 2007
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu