V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sahin proti SRN, ve kterém soud posuzoval z hlediska práva na rodinný život situaci, kdy byl právnímu a biologickému otci zamezen styk s dítětem z důvodu vážných rozporů mezi jeho rodiči, které se přenášely na dítě a hrozilo že by realizovaný styk mohl ohrozit další rozvoj dítěte. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva v tomto rozsudku aproboval, že odepření styku z důvodu existujícího napětí, jehož je dítě svědkem, není porušením práva na rodinný život. Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto případě se jednalo dokonce o styk dítěte s vlastním otcem, nikoliv s třetí nepříbuznou osobou, jako je tomu v daném případě.
Ústavní soud k tomu dodává, že funkcí soudů je poskytovat nestrannou ochranu subjektivním právům účastníků řízení (čl. 90 Ústavy České republiky), nikoliv je vychovávat k lepšímu životu. Soudy jsou přitom povinny vycházet ze zjištěného skutkového stavu a nikoliv se skrze rozhodnutí pokoušet vytvářet stav, jaký by soud považoval za vhodný pro osobní život zúčastněných.
S ohledem na všechny shora uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím porušil práva stěžovatelky na ochranu rodinného života, resp. na respekt k rodinnému životu požívajícímu ústavní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka namítala porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přitom hodnotil postup Okresního soudu v Domažlicích z hledisek, jež vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tj. z posouzení poměru mezi objektivní složitostí věci, jednáním účastníků a tím, co bylo pro účastníky řízení případně v sázce (viz například rozhodnutí ve věcech Frydlender proti Francii, Becker proti SRN, Bořánková proti České republice aj.).
Podle názoru Ústavního soudu nelze především danou opatrovnickou věc, ačkoliv je vedena pod jedinou spisovou značkou, vnímat jako jedno kontinuální řízení, neboť obecné soudy od okamžiku, kdy stěžovatelka podala první návrh na svěření nezletilé do své výchovy dne 17. 12. 2003, až do vydání napadeného rozsudku rozhodovaly o celé řadě odlišných návrhů. Současně nelze přehlížet ani fakt, že v průběhu řízení se významně měnil skutkový stav, který byl pro rozhodování obecných soudů relevantní (stěžovatelka podávala původní návrh v situaci, kdy vedlejší účastník byl matrikovým otcem dítěte a tedy jeho zákonným zástupcem a teprve v průběhu řízení došlo k popření otcovství a následnému určení otcovství). Lze tedy konstatovat, že s postupem času se věc skutkově i právně komplikovala a stávala se objektivně složitější.
Z druhé strany však nelze přehlížet, že obecné soudy vůbec nebraly v úvahu znalecký posudek předložený stěžovatelkou již v roce 2004 ohledně biologického otcovství k nezletilé ze strany jejího syna. Formalisticky setrvávaly na právní konstrukci zákonného zástupce a nepřihlížely ke skutečnosti (viz shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Kroon a další proti Nizozemí). Tím vytvářely prostor pro vadná rozhodnutí (rozhodnutí ze dne 6. 8. 2004).
Rovněž nelze při hodnocení postupu obecných soudů odhlížet od skutečnosti, že rozhodování soudů bylo v této věci závislé na rozhodování a aktivitě nejen obecných soudů, ale též dalších orgánů veřejné moci (orgánu sociálně-právní ochrany dětí) v jiných řízeních. V této souvislosti je zarážející především postup Městského úřadu v Domažlicích jako opatrovníka nezletilé, který podal řádný návrh na určení otcovství téměř rok poté (12. 8. 2005), co nabylo právní moci rozhodnutí o popření otcovství (30. 9. 2004). V mezidobí tak byla nezletilá vystavena právnímu vakuu, neboť zde neexistovala osoba určená jako její zákonný zástupce, a rovněž se tak prodlužovala doba nejistoty, pokud jde o její budoucí výchovné prostředí. I zde však bylo možné, aby soud orgánu nadřízenému signalizoval nečinnost orgánu příslušného.
Pokud jde o kritérium spočívající v jednání účastníků řízení, je třeba vyjít z toho, že jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník podávali v průběhu řízení řadu opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření a následně odvolání do zamítavých rozhodnutí nalézacího soudu. Na postup Okresního soudu v Domažlicích pak měla nesporně vliv i námitka podjatosti, kterou stěžovatelka uplatnila vůči několika soudcům nalézacího soudu a kterou po rozhodování Krajského soudu v Plzni vůči rozhodující soudkyni v této věci vzala zpět. A konečně nelze opominout, že stěžovatelka nevyužila postup dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a nežádala nařízení úkonu, s nímž byl soud dle jejího názoru v prodlení.
Ústavní soud si je vědom toho, že rozhodování obecných soudů ve věcech výchovy nezletilých vyžaduje zvýšené nároky na rychlost řízení, jehož účelem má být především co nejvčasnější stabilizace výchovných poměrů ve vztahu k nezletilému dítěti. V opačném případě hrozí v rovině fakticity riziko vytvoření jistého "začarovaného kruhu", kdy plynutím času, v němž dítě setrvává mimo prostředí biologické (příbuzenské) rodiny, dochází k vytváření nového životního prostoru dítěte, čímž se následně komplikují opatření vedoucí k ochraně rodinného života biologické rodiny. Tento faktor hrál nepochybně významnou roli i v samotném rozhodování obecných soudů ve věci samé, neboť je zjevně motivoval k úpravě styku nezletilé s vedlejším účastníkem. Stranou jejich pozornosti zůstal fakt, že se na tomto stavu samy podílely spolu s dalším orgánem veřejné moci (orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Již tímto postupem porušovaly základní právo stěžovatelky na rodinný život.
Přesto však vzhledem ke složitosti daného případu, kdy - jak uvedeno shora - se v průběhu řízení významně měnily skutkové a právní okolnosti, jakož i k jednání účastníků řízení, kteří svým postupem nemalou měrou přispívali k délce řízení a kteří neuplatňovali svá práva stran rychlosti řízení včas, Ústavní soud neshledal porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v části brojící proti rozsudku Krajského soudu v Plzni vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil a v části týkající se namítaných průtahů v řízení před Okresním soudem v Domažlicích ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.