K otázce neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu Hlavní námitkou stěžovatelů ohledně náležitostí příkazů k domovním prohlídkám je skutečnost, že z obsahu těchto příkazů nevyplývá charakter uvedených úkonů jako neodkladných a neopakovatelných. Dle ust. § 160 odst. 4 tr. řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Možnost provedení určitých úkonů před zahájením trestního stíhání jako neodkladných a neopakovatelných má v právním řádu nezastupitelné místo z důvodu účinné ochrany společnosti před kriminalitou, zároveň však takový postup orgánů činných v trestním řízení výrazným způsobem limituje zejména realizaci práva na obhajobu podezřelých osob. Plyne ze zásady proporcionality zásahů státní moci do práv občanů, že k postupu ve smyslu cit. ustanovení je nutno přistupovat se zvýšenou opatrností. Vzhledem k charakteru neodkladných a neopakovatelných úkonů je třeba proto zapotřebí zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů ex post. To zajišťuje právě požadavek ust. § 160 odst. 4 in fine, podle nějž v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Tuto podmínku ovšem protokoly pořízené o provedení všech stěžovateli napadených úkonech beze zbytku splňují. V příslušných protokolech policejní orgán odůvodnil charakter úkonů jako nedokladných hrozícím prodlením, jež by mohlo vést ke ztrátě důkazního materiálu, dokladů a zejména dat v elektronické podobě zásahem osob, u nichž je prováděna domovní prohlídka, případně ze strany dalších osob. Charakter provedených domovních prohlídek a prohlídek pozemků a jiných prostor jako neodkladných úkonů přitom jednoznačně vyplývá z fotokopií spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal od policejního orgánu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé požadavek odůvodněnosti, resp. jeho smysl a význam nechápou správně. Posouzení úkonu jako neodkladného nemá povahu formálního rozhodnutí (nevydává se o něm žádné usnesení), nýbrž jde pouze o neformální procesní opatření pořádkové povahy, svým významem nesrovnatelné s meritorním rozhodováním ve věci. Tam, kde by takové opatření mohlo vést k závažnějším následkům pro obviněného, lze zpravidla zajistit ochranu jeho práv dostatečnými procesními instrumenty (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu státním zástupcem podle § 157a tr. ř., řádné opravné prostředky apod.). Požadavek odůvodnění neodkladnosti ve smyslu posl. věty výše citovaného ustanovení není obdobou náležitostí odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání či rozhodnutí o vzetí do vazby dle přísl. ust. tr. řádu a neklade tak vysoké nároky na argumentaci rozhodnutí jaké jsou vyžadovány u rozhodnutí meritorního či obdobného charakteru. Účelem uvedeného požadavku je transparentnost postupu policie, tzn. mj. možnost procesních stran následně kontrolovat zákonné předpoklady zásahu do práv osob, které v době zásahu neměly postavení obviněných ve smyslu trestního řádu. Postačí proto důvody neodkladnosti zachytit v protokolu o provedeném úkonu, jak se i stalo v projednávaném případě. Co se týče nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 298/05, v něm se Ústavní soud zabýval otázkou, zda lze ve fázi před zahájením trestního stíhání provést prohlídku jiných prostor jako běžný úkon dle § 158 odst. 3 trestního řádu. V projednávané věci však na rozdíl od věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 298/05, Policie ČR sama tvrdí, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon, což i v příslušných protokolech písemně odůvodnila. Ani žádný z dalších stěžovateli citovaných nálezů na projednávanou věc bez dalšího nedopadá.
K náležitému označení policejního orgánu Tvrdí-li stěžovatelé, že vydané příkazy jsou vadné pro nedostatečné určení orgánu, který má úkon provést, vycházejí opět z nesprávné interpretace uvedeného požadavku a jimi citované judikatury Ústavního soudu. Trestní řád v § 12 odst. 2 stanoví, že policejním orgánem jsou mimo jiné útvary Policie ČR, které však trestní řád nijak blíže neurčuje a ponechává prostor normám podzákonným. Takovou normou je konkrétně Závazný pokyn policejního prezidenta č. 130/2001, kterým se upravuje postup Policie ČR při plnění úkonů v trestním řízení. Článek 1 citovaného předpisu stanoví, že se pro účely tohoto pokynu rozumí policejním orgánem útvar Policie ČR nebo jeho nižší organizační článek, který plní úkoly v trestním řízení. Z článku 3b písm. b) pokynu dále vyplývá, že úkoly policejních orgánů plní v rámci služby kriminální policie a vyšetřování útvarů policie s působností na celém území ČR policisté zařazení u Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality a jeho expozitur. Tento útvar, jak z citovaného ustanovení pokynu vyplývá, je útvarem s celorepublikovou působností a jeho členění na jednotlivé expozitury má charakter toliko praktický a nikoli trestněprocesně relevantní. Označení ÚOK FK jako policejního orgánu provádějícího příslušný úkon je proto dostatečně konkrétní.
Dále pokud jde o námitky stěžovatelů k přítomnosti příslušníků Vojenské policie při jednotlivých prohlídkách, ani v tomto případě Ústavní soud neshledal jakékoli porušení procesních předpisů. Jak vyplývá ze samotných příkazů k prohlídkám i z dalšího spisového materiálu, příslušníci Vojenské policie byli přizváni k úkonům prováděným a řízeným ÚOK FK jako odborníci, a to s ohledem na charakter trestné činnosti, jíž se řízení týká. Sami tedy úkony neprováděli, ale byli jako osoby podřízeni pracovníkům ÚOK FK, který jako celek byl jediným policejním orgánem, jenž uvedené úkony prováděl.
K tvrzenému porušení presumpce neviny - výzvy k vydání ,,úplatků" Za zcela nepřípadné je třeba označit námitky stěžovatelů, tvrdí-li, že výzvou k ,,vydání finančních částek nebo jiných forem úplatku, které by V. R. převzal od skupiny podnikatelů soustředěných kolem V. K. a spol." došlo k porušení zásady presumpce neviny. Dovedeno ad absurdum, nemohla by dle názoru stěžovatelů Policie před zahájením trestního stíhání proti konkrétní osobě vůbec činit kroky k odhalování trestné činnosti osob, proti nimž existuje důvodné, konkrétními zjištěními policejních orgánů podložené podezření ze spáchání trestného činu. Ze zásady, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (srov. článek 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu), nelze žádným způsobem dovodit, že by policie v rámci fáze tzv. prověřování nesměla postupovat s ohledem na důvodné podezření konkrétních osob ze spáchání trestných činů. Není porušením presumpce neviny, jestliže policejní orgán v rámci postupu dle ust. § 158 odst. 1 tr. řádu vyzve podezřelou osobu k vydání věcí získaných trestnou činností.
K otázkám místní, věcné a funkční příslušnosti Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkami stěžovatelů ohledně příslušnosti orgánů činných v projednávané věci. Jak sami stěžovatelé uvádějí, plyne z napadených příkazů k domovním prohlídkám, že k páchání trestné činnosti mělo dojít v souvislosti s rozhodováním o investičních akcích a veřejných zakázkách, kdy určité osoby měly nelegálním způsobem získávat veřejné zakázky zadávané vojenskými ubytovacími a stavebními správami (VUSS), včetně dnes již formálně zrušené VUSS České Budějovice. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaných listin, získal policejní orgán mezi prvními právě poznatky o trestné činnosti vážící se k zařízením armády v Jihočeském kraji. Jak ze spisového materiálu vyplývá, byl to právě policejní komisař expozitury uvedeného policejního útvaru v Českých Budějovicích, jenž dne 26. 4. 2006 pod č. j. ČTS OKFK - 4/4 -2006 zahájil provádění úkonů trestního řízení pro trestné činy popsané shora. Tato skutečnost sama o sobě však ve vztahu k otázkám příslušnosti hraje malou roli, neboť českobudějovická expozitura UOK FK SKPV je součástí policejního orgánu s místní příslušností celorepublikovou a může tedy v rámci své věcné příslušnosti konat řízení o trestném činu spáchaném na kterémkoli místě v rámci ČR [viz čl. 3b písm. b) záv. pokynu policejního prezidenta č. 130/2001]. Jde-li o příslušnost státního zástupce, podle § 15 odst. 1 písm. d) jednacího řádu státního zastupitelství (vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů), je v daném případě příslušným k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť trestní řízení je vedeno mj. pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě, zařazeným v hlavě druhé zvláštní části trestního zákona, jenž byl spáchán ve prospěch zločinného spolčení. Jednací řád státního zastupitelství dále umožňuje vrchnímu státnímu zastupitelství po předchozím souhlasu nejvyššího státního zástupce rozhodnout, že k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti ve věcech trestných činů uvedených v ust. § 15 odst. 1 a 2 cit. předpisu je příslušné nižší státní zastupitelství, a to za podmínek uvedených v ust. § 12, 14 a 16 jednacího řádu. K tomuto postupu došlo i v projednávané věci, jak Ústavní soud zjistil z rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně ze dne 2. 5. 2006 sp. zn. 8 NZN 112/2006 a následujícího usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 4 VZN 40/2006, jímž byla příslušnost k dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení v projednávané věci přenesena na Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích. Uvedené usnesení je obsáhle a srozumitelně odůvodněno. Z výše uvedeného již lze ve smyslu ust. § 26 odst. 1 tr. řádu snadno dovodit příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích k vydání napadených příkazů k domovním prohlídkám. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že pravidlo dle ust. § 26 odst. 1 tr. řádu je ve vztahu speciality k zásadám ovládajícím věcnou a místní příslušnost dle ust. § 16 až § 18 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že příkaz k domovní prohlídce je vydáván okresním soudem v rámci přípravného řízení, je k jeho vydání funkčně příslušný soudce tohoto soudu a nikoli ,,samosoudce" či ,,předseda senátu", jak namítají stěžovatelé.
K námitkám stěžovatelů ohledně určení prostor podrobených prohlídce Ústavní soud konstatuje, že ani tvrzení stěžovatelů ohledně příliš vágního či neúplného určení prostor, jež měly být prohlídkám podrobeny, nelze přisvědčit. Stěžovatelé zaměňují požadavky kladené na žádost policejního orgánu o vydání příkazu k domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor s požadavky odůvodnění uvedeného příkazu jako rozhodnutí dle trestního řádu. Precizní specifikace prostor, na něž se má prohlídka zaměřit, je výsledkem kriminalistické práce a je potřebná pro kontrolu zákonnosti postupu policejního orgánu v rámci přípravného řízení a pro rozhodování soudu. Samotný příkaz k domovní prohlídce pak ve svém odůvodnění musí obsahovat takové údaje (ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 461/06 Ústavní soud hovoří o ,,záchytných bodech"), aby nemohlo dojít k záměně bytu, pozemku či jiné prostory a aby byl dostatečně zřejmý zamýšlený rozsah provádění prohlídky. Je zřejmé, že nutná míra podrobnosti potřebných údajů se tak bude lišit případ od případu, přičemž z napadených příkazů k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor nelze dovodit, že by na jejich základě v konkrétních případech hrozila záměna či překročení zamýšlených mezí prohlídky. Objektem prohlídek se stala buď obydlí stěžovatelů, jasně vymezená adresou a čp. nebo sídla obchodních společností, nacházejících se na konkrétní adrese.
Obdobně nelze dát stěžovatelům za pravdu ani pokud jde o údajné nedostatky zdůvodnění závěru, že se v předmětných bytech a prostorách nacházejí věci sloužící či pocházející z trestné činnosti. Z požadavku odůvodněnosti příkazu nelze dovozovat nutnost podrobného výčtu poznatků, jež policejní orgán vedou k přesvědčení o nezbytnosti provedení prohlídky. Sdělení takových poznatků, popř. jejich zdroje podezřelým osobám by mohlo zmařit další prověřování. Z hlediska proporcionality mezi požadavkem ochrany práv občanů v trestním řízení a požadavkem účinného boje s kriminalitou lze mít za dostačující, je-li v dané fázi řízení s podrobnějšími důvody prohlídky konkrétního obydlí či prostor seznámen dozorující orgán, popř. soud, zatímco samotný příkaz k domovní prohlídce může obsahovat toliko shrnutí podstaty podezření na páchání konkrétní trestné činnosti a z něj vyplývající smysl prohlídky.
K vlastnímu průběhu domovních prohlídek a k tzv. pokračování v domovní prohlídce Na základě vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud neshledal, že by při samotném provedení jednotlivých prohlídek docházelo k porušování ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů. Rozsah domovních prohlídek je v jednotlivých případech příslušnými příkazy vymezen tak, že jejich cílem je obecně zajištění věcí důležitých pro trestní řízení a dále je ad exemplum uvedeno, oč konkrétně by se mohlo jednat (listinné materiály, elektronické nosiče dat, apod.). Ústavní soud konstatuje, že ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle ust. § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle ust. 85 odst. 3 ve spojení s ust. § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná. V případě předmětů, u nichž bylo stěžovateli namítáno, že je policie odebrala bezdůvodně, se vesměs jedná o věci mající souvislost s osobními financemi a s peněžními operacemi podezřelých osob a policejní orgán se mohl důvodně domnívat, že rozbor těchto věcí přispěje k objasnění výše uvedené trestné činnosti.
Ústavní soud shledal, že postup orgánů činných v trestním řízení byl zákonný a šetrný k právům stěžovatelů a zároveň zajišťující efektivní prověřování trestné činnosti v intencích účelu trestního řízení dle § 1 tr. řádu. Ze spisového materiálu plyne, že v uvedených bytech a prostorách stěžovatelů bylo nalezeno tak velké množství listin i elektronických dat, že jejich přesná a podrobná evidence policejním orgánem do protokolu ve smyslu ust. § 79 odst. 5 tr. řádu na místě by byla prakticky neproveditelná, neměl-li zásah do práva soukromí spojený s policejní prohlídkou trvat neúměrně dlouho. Z hlediska ochrany práv obviněných nelze mít za chybný takový postup, při němž policejní orgán nalezené dokumenty a nosiče dat zapečetí (tzn. zajistí proti manipulaci s důkazy) a k jejich sepsání přistoupí až posléze v prostorách policie. Není ovšem přesné označovat takový postup jako ,,ohledání" ve smyslu § 113 tr. řádu, popř. jako ,,podání vysvětlení" dle ust. § 158 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Jedná se spíše o pokračování příslušného úkonu dle ust. § 82 a násl. tr. řádu, přičemž státní zástupce ve svém přípise právním zástupcům stěžovatelů ze dne 11. května 2007 správně poukázal na analogii s ust. § 85b tr. řádu. Je třeba zdůraznit, že policejní orgán umožnil ve všech případech účast stěžovatelů i jejich právních zástupců a o pokračování v úkonu je náležitě vyrozuměl. Ústavní soud připomíná, že výše uvedený postup policejního orgánu aproboval již ve svých předchozích rozhodnutích, např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 461/06.
K dalším námitkám jednotlivých stěžovatelů Stěžovatelka R. se mýlí, považuje-li za nepřípustný telefonický souhlas státního zástupce s vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ve smyslu ust. § 83a odst. 1 tr. řádu. Jedná se sice o mimořádný postup, k němuž by v zásadě mělo docházet spíše v případech nebezpečí z prodlení, toto nebezpečí však bylo v projednávané věci dáno, jak vyplývá z Ústavnímu soudu předloženého spisového materiálu. K možnosti udělit uvedený souhlas telefonicky viz např. Šámal, P., Novotný, F., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 451.
Ztotožnit se nelze ani s námitkami stěžovatele M. ohledně údajného pochybení policejního orgánu při předchozím výslechu dle ust. § 84 tr. řádu. Vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě. Ze spisového materiálu však v žádném případě neplyne, že by v případě domovní prohlídky rodinného domu v ul. Na Dědinách 756/14, Praha 4 - Michle, bylo jejího účelu dosaženo již předchozím výslechem. Rozhodně za dosažení účelu domovní prohlídky nelze považovat ochotu stěžovatele M. vydat policejnímu orgánu své písemné poznámky, jak dle protokolu při předběžném výslechu uvedl. Naopak stěžovatel při výslechu přiznal, že se v domě nachází několik notebooků, o nichž se policie mohla důvodně domnívat, že mohou obsahovat elektronická data, důležitá z hlediska předmětu trestního řízení. Lze sice přisvědčit stěžovateli, že policejní orgán opomněl provést poučení, resp. výslech jeho synů, jež s ním žijí ve společné domácnosti, v níž k domovní prohlídce došlo. Tuto skutečnost však nelze považovat za pochybení ústavně právní relevance. Ústavní soud dále nesdílí ani výhrady, jež stěžovatel M. chová ohledně protokolace z domovní prohlídky, jež je provedena na standardním formuláři a zákonným způsobem. Pokud jde konečně o výhrady stěžovatele k tomu, že policejní orgán vyrozumíval o úkonech toliko jeho a nikoli jím zvoleného právního zástupce, Ústavní soud připomíná, že postavení a s ním související oprávnění obhájce může mít advokát v trestním řízení toliko vůči osobě, proti níž je vedeno trestní stíhání, tedy proti obviněnému. Stěžovatel však v době konání výše uvedených úkonů trestně stíhán nebyl, právník, který mu poskytoval právní pomoc nebyl jeho obhájcem, vůči kterému by policejní orgán měl povinnost postupovat ve smyslu ust. § 62 odst. 2 tr. řádu.
V.
Jak vyplývá z výše uvedené argumentace Ústavního soudu, nelze v projednávaném případě dospět k odůvodněnému závěru, že je na místě zásah do pravomoci orgánů činných v trestním řízení, jak to stěžovatelé požadovali ve svých podáních. Ústavní soud přitom připomíná, že se nemíní odchýlit od své dosavadní judikatury, připouštějící kasaci rozhodnutí vydaných v počátečním stadiu trestního řízení pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup příslušných orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému rámci a je projevem svévole, což v daném případě shledáno nebylo.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrhy všech stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu