Na nutnosti vypořádat se náležitým způsobem s posudkem doc. J. nemůže nic změnit ani ta skutečnost, že doc. J. není jmenován znalcem a není zapsán v seznamu znalců. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že všechny důkazy jsou v zásadě rovnocenné - neplatí tedy, že znalecký posudek má apriorně vyšší důkazní hodnotu než jiný druh důkazu, např. listinný důkaz; v konkrétním případě tomu může být i naopak. Posouzení odborných skutečností může být obsaženo i v jiném důkazním prostředku, než je znalecký posudek.
Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. výslovně zakotvila v § 110a trestního řádu možnost, aby kterákoli strana, včetně obviněného, předložila jí vyžádaný znalecký posudek; navíc nové ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu předpokládá možnost stran vyhledat, předložit nebo navrhnout provedení jakéhokoli důkazu. Touto novelizací zákonodárce nepochybně sledoval tendenci posílit kontradiktorní rysy dokazování a umožnit plnohodnotnou účast stran na řízení, což koneckonců zvyšuje též objektivitu dokazování. Protože v daném případě neměl obviněný možnost vyžádat znalecký posudek od znalce zapsaného v seznamu znalců (žádný jiný znalec z oboru forenzní biomechaniky v České republice zapsán není), bylo zcela správné, že odvolací soud připustil důkaz posudkem doc. J. v podobě listinného důkazu. Tento důkaz ovšem bylo třeba náležitě zhodnotit a jeho závěry pečlivě porovnat se závěry znaleckého posudku prof. S., což odvolací soud bohužel neučinil a s posudkem doc. J. se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nevypořádal.
Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že ve spise doložená vysoká odborná kvalifikace doc. J. skýtá veškeré záruky fundované účasti na odborném posouzení věci. Doc. J. je vysokoškolským učitelem na katedře anatomie a biomechaniky Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, vykazuje rozsáhlou vědecko-výzkumnou a publikační činnost doma i zahraničí, svou erudici osvědčuje též svými aktivitami v oboru kriminalistiky (např. účastí na kriminalistických konferencích). Nic by proto nebránilo tomu, aby orgány činné v trestním řízení přibraly doc. J. jako znalce ad hoc, jak to ostatně umožňuje též ustanovení § 24 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud je toho názoru, že za dané důkazní situace vystávaly důvodné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku prof. S., a proto bylo namístě, aby se obecné soudy alespoň pokusily o nápravu postupem podle § 109 trestního řádu. Je třeba připomenout, že obviněný a jeho obhájce opakovaně soudům navrhovali, aby doc. J. byl před soudem vyslechnut a aby soudem byl přibrán nový znalec. Soudy tento návrh neakceptovaly, aniž by odmítnutí náležitě zdůvodnily.
Existovala též možnost vyžádat posudek ústavu podle § 110 trestního řádu, protože jde nepochybně o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. V České republice je několik vysokoškolských a zdravotnických institucí, zabývajících se na vysoké úrovni oborem biomechaniky (kromě zmíněné katedry anatomie a biomechaniky Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze je to též např. Katedra biomechaniky a technické kybernetiky Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky, Katedra přírodovědných oborů Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze a jiné), u nichž bylo možno posudek vyžádat.
V žádném případě nelze akceptovat tvrzení odvolacího soudu, že vina obviněného byla "bez pochybností prokázána" (č. l. 706 spisu), že dokazování provedené nalézacím soudem bylo úplné a plně postačující, aniž by je bylo třeba jakkoli doplňovat. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že dokazování před obecnými soudy bylo neúplné, poskytovalo rozporné výsledky a bez jeho doplnění nebylo možné ve věci spravedlivě rozhodnout.
VII.
Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Jako orgán ochrany ústavnosti je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud si orgány veřejné moci počínají při aplikaci právních norem svévolně, takže se právní závěry jejich rozhodnutí dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98, Sb. n. u., svazek č. 13, nález č. 3).
Po zvážení všech skutečností plynoucích z výsledků ústního jednání před Ústavním soudem, ze spisového materiálu a z argumentace užité navrhovatelem dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná, a to i z hlediska ústavněprávního, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti obecných soudů. Je namístě souhlasit se stěžovatelem, že v projednávané věci provedené dokazování neumožnilo zjevně učinit závěry, ke kterým posléze obecné soudy z hlediska úvah o vině dospěly.
V posuzovaném případě Ústavní soud shledal porušení dvou základních principů trestního řízení, a to jednak zásady objektivní pravdy (zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností), vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, jednak zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Je povinností všech orgánů činných v trestním řízení využít všech nabízejících se důkazních prostředků k tomu, aby stupeň jistoty o průběhu skutkového děje byl co nejvyšší a takto byl také v odůvodnění každého rozhodnutí co nejpřesněji popsán a přesvědčivě vyložen. K provedení jednotlivých důkazů je potom namístě zdůraznit, že zejména těmi, které se s ohledem na charakter trestní věci a dané stadium trestního řízení nepochybně jeví jako důkazy zásadní, je zapotřebí zabývat se vyčerpávajícím způsobem; jejich povrchní provedení přináší riziko jejich nesprávného (nepřesného) hodnocení a možnost nesprávného rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. I. ÚS 733/2001, Sb. n. u., svazek 28, nález č. 127, svazek 32, nález č. 26). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS 549/2000, III. ÚS 694/02, IV. ÚS 433/02, Sb. n. u., svazek 3, nález č. 34, svazek 4, nález č. 79, svazek 13, nález č. 3, svazek 17, nález č. 15, svazek 19, nález č. 134, svazek 22, nález č. 63, svazek 31, nález č. 148, svazek 33, nález č. 49).
Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva stěžovatele. Porušení těchto zásad, zakotvených již na úrovni "obyčejného" práva, tj. na úrovni trestněprocesních pravidel obsažených v trestním řádu, vedlo v posuzovaném případě k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy, a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Ve svých důsledcích - totiž v nedostatečně odůvodněném výroku o vině a v uložení dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody - zasáhla napadená soudní rozhodnutí též sféru osobní svobody, zaručené čl. 8 Listiny. Odvolací i nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Ústavní stížností bylo napadeno také v trestní věci vydané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 8 Tdo 473/2006, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako zcela zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Stěžovatel nepředložil v ústavní stížnosti vůči rozhodnutí dovolacího soudu žádné relevantní ústavněprávní námitky a ani Ústavní soud neshledal v postupu a v rozhodnutí Nejvyššího soudu žádná ústavněprávní pochybení. Protože však usnesení dovolacího soudu, které navazuje na napadená rozhodnutí soudů první a druhé instance, by samostatně nemohlo obstát a jeho existence by byla v rozporu s principem právní jistoty, Ústavní soud je rovněž zrušil.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl ústavní stížnosti a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 4. 2005 sp. zn. 52 T 4/2005 v té části výroku o vině, kterou bylo vysloveno, že obžalovaný P. M. je vinen trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, jakož i ve výroku tohoto rozsudku o trestu, dále Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu Praze ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 8 To 70/2005 v té části, kterou bylo zamítnuto jako nedůvodné odvolání obžalovaného P. M. proti výroku soudu prvního stupně o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a proti výroku o trestu, a konečně Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 8 Tdo 473/2006.
Zrušením rozhodnutí uvedených ve výroku tohoto nálezu se vytváří prostor pro postup podle ustanovení § 314h až 314k trestního řádu. Obecné soudy by se měly pokusit doplněním dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy musí zhodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud by ani po doplněném dokazování nebylo možno dosáhnout praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. pokud by v daném kontextu zůstaly důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, bylo by nutno v souladu se zásadou presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu) a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného.
Naproti tomu v té části trestního řízení a v těch částech napadených rozhodnutí, které se týkají odsouzení stěžovatele pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení. Ostatně ani samotný stěžovatel neuvádí ve vztahu k odsouzení pro tento trestný čin žádné relevantní ústavněprávní námitky. Dokazování provedené ohledně trestného činu vydírání nevykazuje žádné ústavněprávní závady, rozhodnutí obecných soudů jsou v této části přiléhavě a přesvědčivě zdůvodněna.
Proto Ústavní soud tu část ústavní stížnosti, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a proti usnesení Vrchního soudu v Praze a týká se odsouzení za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, zamítl jako nedůvodnou podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z toho vyplývá, že výrok o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 15. 4. 2005 sp. zn. 52 T 4/2005, jakož i výrok o zamítnutí odvolání ve vztahu k trestnému činu vydírání vyslovený usnesením Vrchního soudu Praze ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. 8 To 70/2005 zůstávají nynějším nálezem Ústavního soudu nedotčeny. Bude na prvoinstančním soudu, aby ve smyslu ustanovení § 314j trestního řádu stanovil za zbývající trestné činy (též ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 12. 2004 č. j. 5 T 196/2004-42) přiměřený trest.