Ústavní soud však musel zohlednit skutečnost, že se stěžovatelka dosud nachází ve vydávací vazbě, která trvá již více než půl roku. Vydávací vazba má zvláštní charakter, neboť výrok o vzetí do vydávací vazby se obligatorně pojí s výrokem o přípustnosti vydání (§ 397 odst. 3 tr. ř.). Časová neomezenost vydávací vazby se dovozuje z nutnosti plnit závazky České republiky z mezinárodního práva, konkrétně závazku zajistit vydání, pokud jsou k tomu splněny podmínky vyplývající z mezinárodních smluv, eventuálně ze zásady vzájemnosti. Předpokladem vydání vyžádané osoby je totiž především její přítomnost na území České republiky a účelem vydávací vazby je zajistit, aby tento předpoklad byl splněn po celou dobu vydávacího řízení.
Ústavní soud však konstatuje, že Listina mezi vazbou v rámci vnitrostátně vedeného trestního stíhání a vazbou v extradičním řízení nerozlišuje (viz čl. 8 odst. 5 Listiny). Přestože se u vydávací vazby neuplatní vazební důvody dle § 67 tr. ř., musejí obecné soudy průběžně pečlivě zkoumat, zda je setrvání osoby ve vydávací vazbě nezbytné pro naplnění účelu extradičního řízení, a to s ohledem na Ústavě České republiky imanentní požadavek proporcionality omezení základních práv a dále i s ohledem na přednost závazků z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud zároveň poukazuje na právní názor, vyslovený v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02, v němž je zejména uvedeno, že "přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle něhož je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit. ... Rozsah pojmu ústavního pořádku proto nelze vyložit pouze s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy je do jeho rámce nutno zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.".
Ústavní soud na tomto místě zároveň odkazuje na judikaturu ESLP, jenž v případech, kdy vazba trvá již delší dobu, vyslovil zásadu, že po určité době trvání vazby je nezbytná zvýšená pozornost, "obzvláštní aktivita", se kterou se příslušné orgány mají věnovat zkoumání důvodnosti setrvání obviněného ve vazbě (viz např. rozsudek Scott v. Španělsko z 18. 12. 1996 č. 21335/93, odst. 74, srov. i rozsudek Singh v. Česká republika ze dne 25. 1. 2005 č. 60538/00 odst. 61 a násl.).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Z důvodů maximálního urychlení a při vědomí zvláštního významu Listinou chráněného práva na osobní svobodu Ústavní soud nařídil Vrchnímu soudu v Praze, aby věc projednal neprodleně.
Při novém projednání věci bude obecný soud vázán právními závěry vyslovenými v tomto nálezu.