Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000, sp. zn. IV. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 141/05). Tento závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (nález Ústavního soudu ČSFR z 21. 12. 1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, In: Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu, nález č. 16). Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát poskytl ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, tomu, kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz § 4 odst. 2 téhož zákona). Tento přístup respektoval zákonodárce v průběhu přijímání restitučních předpisů a projevil se, kromě jiného, ve vymezení okruhu povinných osob. Je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát; jiné osoby (zejména osoby fyzické) jen za přesně stanovených podmínek.
Podle ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.
V ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou tehdy, jestliže věc od státu nabyla v rozporu s tehdy platnými předpisy. "Tehdy platnými předpisy" je třeba rozumět tehdy platné obecně závazné právní předpisy. Vyhláška č. 47/1978 Sb. přitom byla bezpochyby obecně závazným právním předpisem, vydaným k provedení zákona na základě zákonného zmocnění [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 52/1966 Sb.].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že právní úprava ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 301/98, In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 14, nález č. 79, str. 155).
V souzené věci Městský soud v Praze - vázán právním názorem dovolacího soudu - dovodil, že v průběhu řízení bylo prokázáno splnění všech zákonných předpokladů pro vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, když stěžovatelé jsou osobami povinnými ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně v rozporu s ust. § 1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Toto ustanovení vylučovalo z prodeje byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. V předmětné věci bylo zjištěno, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v Praze 8, odboru bytového hospodářství, ze dne 15. 7. 1988, č. j. Byt-DK-8-1550-88-Vá, které nabylo právní moci dne 5. 8. 1988, byly přiděleny podle zákona č. 111/1950 Sb. nebytové prostory v předmětném domě Komunistické straně Československa, konkrétně Okresnímu výboru KSČ Praha - východ, kterou bylo možno ve smyslu ust. § 14 hospodářského zákoníku považovat za socialistickou organizaci. Právo užívat nebytové prostory vzniklo KSČ i bez uzavření smlouvy o dočasném užívání národního majetku podle ust. § 348 hospodářského zákoníku. Pokud tedy socialistické organizaci svědčilo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě ke dni rozhodnutí o registraci kupní smlouvy ze dne 21. 6. 1988 o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví J. a M. V., tj. ke dni 14. 9. 1988, odporovala smlouva právnímu předpisu, a to ust. § 1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Rovněž kupní smlouva o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví Ing. V., uzavřená dne 10. 2. 1989 a registrovaná státním notářstvím dne 3. 4. 1989, tedy poté, co socialistické organizaci vzniklo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, byla uzavřena v rozporu s citovaným právním předpisem. Byla-li smlouva ze dne 10. 2. 1989 uzavřena v rozporu se zákonem (rozpor se zákonem je rozpor s objektivním právem, tj. nejen se zákonem, ale i s jinými právními předpisy kogentní povahy, vydanými na základě zákonného zmocnění, tedy i rozpor s vyhláškou ministerstva či jiného ústředního orgánu, vydanou na základě zákonného zmocnění a uveřejněnou zákonem předepsaným způsobem ve Sbírce zákonů, v daném případě v rozporu s vyhl. č. 47/1978 Sb.), jednalo se ve smyslu ust. § 39 obč. zák. ve znění k 31. 12. 1991 o smlouvu absolutně neplatnou. V návaznosti na to pak smlouva o prodeji garáže, uzavřená dne 2. 3. 1990 a registrovaná dne 10. 8. 1990 s Ing. V. V., porušovala ust. § 7 odst. 3 zák. č. 52/1966 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na uvedeném závěru Městského soudu v Praze nemění nic skutečnost, že OV KSČ Praha-východ předmětné nebytové prostory nikdy fakticky neužíval.
Na základě přezkoumání spisového materiálu je zřejmé, že obecné soudy dospěly v předmětné věci ke správnému závěru ohledně skutkového stavu věci, a z toho pak vyvodily i správné právní závěry. Interpretaci ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, provedenou obecnými soudy nelze považovat za vybočující z hranic, které je možné akceptovat z hlediska ústavně právního výkladu. V ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích je stanoveno, že fyzická osoba je povinnou osobou tehdy, jestliže předmětné nemovitosti nabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Protiprávní zvýhodnění fyzické osoby v řízení prokázáno nebylo, avšak bylo prokázáno, že povinní nabyli věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, konkrétně v rozporu s ust. § 1 odst. 2 vyhl. č. 47/1978 Sb. Příslušná úprava ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích postavení povinné osoby váže na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 301/98).
V předmětném sporu obecné soudy opakovaně posuzovaly naplnění podmínek pro restituci majetku, který přešel na stát, posléze na fyzické osoby, v rozporu s principy demokratické společnosti, tj. podmínek pro restituci majetku podle ust. § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jde tedy o typický příklad výkladu a použití jiného právního předpisu než ústavního, což je výlučnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze ústavnost takového výkladu či aplikace, jejichž konečným důsledkem by byl zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak výše uvedeno, za určitých předpokladů jsou povinnými osobami také osoby fyzické. Navrácení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, je vedeno snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit křivdy způsobené minulým totalitním režimem. Jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nebo čl. 1 Dodatkového protokolu.
Závěrem stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v rozporu s ust. § 15a o. s. ř., se nemohli vyjádřit k osobám soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří měli o věci rozhodovat, a tímto postupem Nejvyššího soudu ČR došlo podle stěžovatelů k porušení čl. 82 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Je třeba dát stěžovatelům za pravdu, že takovýto postup neodpovídá příslušným ustanovením občanského soudního řádu, na druhé straně je ovšem třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelé žádné konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Nejvyššího soudu ČR, kteří o jejich dovolání rozhodovali, neuvedli.
Ústavní soud proto uzavírá, že postupem obecných soudů v předmětné věci nedošlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, a argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Tímto rozhodnutím Ústavního soudu pozbývá platnosti usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 619/05 o odložení vykonatelnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 9. 2002 č. j. 15 C 8/2001-369, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005 č. j. 16 Co 319/2005 - 465.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu