Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené JUDr. V. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2006, č.j. 25 Cdo 1314/2006-93, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2005, č.j. 39 Co 43/2005-66, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 11. 2004, č.j. 10 C 221/2003-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil – pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) – v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 3 000 000,- Kč z titulu náhrady škody, způsobené jí tvrzeným nesprávným úředním postupem příslušných orgánů České republiky (Ministerstva práce a sociálních věci ČR, Česká správy sociálního zabezpečení a Ministerstva zdravotnictví ČR). Obvodní soud žalobu odmítl pro neodstranění vad návrhu, k nimž byla řádně vyzvána (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), s tím, že tyto vady (spočívající v absenci vylíčení rozhodujících skutečností) nebyly odstraněny přesto, že žaloba byla posléze doplněna.
K odvolání stěžovatelky odvolací soud usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Připomněl, že stěžovatelce byli ustanoveni (postupně) jako zástupci advokáti, kteří byli k odstranění vad žaloby (marně) vyzýváni; soud prvého stupně proto postupoval správně, jestliže neúplný návrh stěžovatelky odmítl jako podání neschopné věcného projednání. Stěžovatelce odvolací soud podal poučení, že dovolání k Nejvyššímu soudu je v daném případě přípustné, a v jaké lhůtě a prostřednictvím kterého soudu je zapotřebí je podat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka „blanketní“ dovolání (aniž uvedla z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá) a současně požádala o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení; ten jí byl ustanoven a dnem právní moci tohoto usnesení počala běžet dvouměsíční lhůta k doplnění náležitostí dovolání (§ 241b odst. 3, věta druhá, za středníkem, o.s.ř.), jež uplynula dnem 2. 3. 2006. Vzhledem k tomu, že k doplnění podaného dovolání došlo až poté (3. 3. 2006), dovolací soud dovolání se zřetelem k ustanovením § 242 odst. 3, § 241 odst. 1 a § 243c odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 2 o.s.ř.) odmítl.
Porušení svých práv obecnými soudy shledává stěžovatelka v prvé řadě v nedostatečném poučení, jež se jí dostalo ze strany obvodního soudu o rozsahu a způsobu doplnění návrhu (žaloby na náhradu škody); tvrdí rovněž, že pokud k první výzvě žalobu řádně nedoplnila, měl ji soud k odstranění jejích vad vyzvat opakovaně. Je ostatně názoru, že z obsahu doplněné žaloby již bylo zřejmé, čeho a na základě jakých skutkových okolností se domáhala, pročež pro odmítnutí žaloby podmínky splněny nebyly. Zkrácení svého „práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy a práva na spravedlivý proces“ v řízení dovolacím pak stěžovatelka spatřuje v procesním pochybení ustanovené advokátky, která „podala odůvodnění dovolání opožděně“.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“)].
Podle § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním („ne-ústavním“) institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn toliko v případě, že opravný prostředek, který je mu k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž logicky i tehdy, když tak sice učinil, nikoli však „řádně“ (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně.
Právě taková situace tedy nastala v dané věci, jestliže dovolání stěžovatelky, přípustné bez jakýchkoli omezujících podmínek (srov. § 239 odst. 3 o.s.ř.), dovolací soud odmítl proto, že pro (včas) neodstraněné vady nebylo projednatelné (§ 243c odst. 1 a § 43 odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Je přiléhavé dodat, že proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nebrojí (resp. nezpochybňuje jeho správnost), adresujíc svoji kritiku nikoli soudu, nýbrž – bez jakéhokoli významu – své vlastní zástupkyni.
Z uvedených důvodů – konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech kupříkladu v usneseních Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 368/05, III. ÚS 673/05, III. ÚS 378/05, sp. zn. III. ÚS 667/06 – dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj