Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Petrem Kalenským, advokátem v Praze 2, Hálkova 2, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 1. 2006, čj. 1 E 8/2005-37, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2006, čj. 12 Co 226/2006-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 15. 11. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také Trestněprávní úmluvu o korupci (vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s.).
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích bylo podle § 96 občanského soudního řádu zastaveno řízení o výkon rozhodnutí, zahájené proti stěžovateli Okresní správou sociálního zabezpečení Praha-západ, k vymožení částky 27 094,73 Kč, s odůvodněním, že oprávněná dříve, než o jejím návrhu bylo rozhodnuto, vzala tento svůj návrh zpět.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, v němž se domáhal, aby je odvolací soud změnil, resp. zrušil a rozhodl tak, že se řízení nezastavuje. V dalším, navazujícím podání se stěžovatel domáhal procesního postupu podle § 264 odst. 1 občanského soudního řádu, když požadoval, aby soud po výzvě oprávněné nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou má stěžovatel za poddlužníkem - Obvodním soudem pro Prahu 1 z titulu soudní úschovy. Odvolací soud však rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že pokud oprávněná vzala svůj návrh zpět ještě před nařízením výkonu rozhodnutí, je soud tímto návrhem vázán a musí řízení podle § 96 odst. 2 a 4 ve spojení s § 254 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit, přičemž důvody zpětvzetí návrhu jsou zcela nerozhodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 1 blokuje jeho pohledávku neoprávněně, upozorňuje na svou pohledávku vůči ČSSD, a tvrdí, že je nestandardním postupem státních orgánů vydírán. V souvislosti s tím namítá, že okresní správa sociálního zabezpečení si těchto skutečností musela být vědoma a že měla zvolit jiný způsob vymáhání k uspokojení nároků, a to z hotových prostředků uložených v soudní úschově, jak má být obvyklou praxí. Pokud tak nepostupovala, stěžovatele znevýhodnila, resp. poskytla ČSSD nepatřičnou výhodu, a porušila svou povinnost uplatnit nároky státu nezávisle, nestranně a co nejvýhodněji. V důsledku toho postupovala v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Tato skutečnost prý byla soudům známa, a proto porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že napadená usnesení nejsou svou povahou vůbec způsobilá zasáhnout ústavně zaručená základní práva stěžovatele, neboť dané řízení nebylo zahájeno k návrhu stěžovatele, ale oprávněné, takže to nebyl stěžovatel, kdo se ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal svého práva u soudu. Vydaná rozhodnutí jsou přitom procesní povahy, nemající žádný dopad na práva a povinnosti stěžovatele (odhlédne-li Ústavní soud od výroku o nákladech řízení, proti němuž stěžovatel ale v ústavní stížnosti nebrojí). Navíc z ústavní stížnosti není zřejmé, v čem konkrétně má pochybení obecných soudů, jde-li o vlastní, jimi zvolený procesní postup, kterýžto zcela vylučuje postup uplatňovaný stěžovatelem, spočívat. S ohledem na petit ústavní stížnosti jsou pak námitky, směřující proti jiným orgánům veřejné moci než shora uvedeným obecným soudům, bezpředmětné.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu