Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 soudcem zpravodajem Janem Musilem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti F. B., zastoupeného Mgr. L. B.,proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. 24 Co 546/2005, za účasti B. J. a R. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. listopadu 2006 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"). Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem obecných soudů, které neprovedly důkazy, jež on v civilním řízení navrhoval, popř. se s těmito důkazy náležitě nevypořádaly. Dle stěžovatele jsou tak závěry obecných soudů o skutkovém stavu v jeho civilní věci v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Hradci Králové rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. 5 C 363/97 ve věci samé a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Usnesením ze dne 20. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 1701/2006 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud upozornil na podmínky přípustnosti dovolání, jež upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Zdůraznil, že dle ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání dle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel v dané věci napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu škody na zdraví, a to na náhradě bolestného ve výši 15.000,- Kč a za poškození automobilu, za ošacení a brýle ve výši 8.058,- Kč a 2.836,- Kč. Nejvyšší soud konstatoval, že se jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst. 1 a § 444 odst. 1 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem, byť požadované na dvou žalovaných jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proto Nejvyšší soud posuzoval u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (Nejvyšší soud zde odkazuje na svou judikaturu, konkrétně na usnesení ze dne 28. 9. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Nejvyšší soud shledal, že žádný z nároků, jež byly předmětem řízení před odvolacím soudem, nepřevyšuje částku 20.000,- Kč a že přípustnost dovolání v dané věci je tedy vyloučena již citovaným ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
II.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K zákonným náležitostem návrhu patří též zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V projednávaném případě podal stěžovatel proti rozsudku krajského soudu dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 20. 7. 2006 č. j. 25 Cdo 1701/2006 odmítnuto. Podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V projednávaném případě však Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z toho důvodu, že směřovalo proti rozhodnutí o bagatelní věci, proti němuž dovolání není přípustné ze zákona [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ].
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu, pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení odvolacího soudu (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32).
V dané věci se jedná o výše uvedený případ a lhůtu pro podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne doručení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2006. Toto usnesení muselo být stěžovateli doručeno již před 20. červencem 2006, kdy o dovolání rozhodoval Nejvyšší soud. Lhůta pro podání Ústavní stížnosti tak uplynula nejpozději 17. září 2006, zatímco návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu byl Ústavnímu soudu doručen teprve 21. listopadu 2006, tedy opožděně.
Obiter dictum Ústavní soud dodává:
Stěžovatel zvolil nevhodný procesní postup, jestliže proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ač toto nebylo přípustné vzhledem ke znění § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v případě pochybností nebylo vyloučeno, aby stěžovatel souběžně s dovoláním podal i ústavní stížnost). Samo rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh opožděný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj