Nález
Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vlasty Formánkové - ze dne 17. července 2007sp. zn. IV. ÚS 23/05ve věci ústavní stížnosti JUDr. Š. W. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 č. j. 1 Co 85/2003-291, kterým bylo v řízení, jehož se stěžovatelka účastnila jako vedlejší účastnice, uloženo České televizi omluvit se JUDr. S. P.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 č. j. 1 Co 85/2003-291 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tento rozsudek ruší.
Odůvodnění
I.
1. Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 12. 1. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, který ve věci sporu o ochranu osobnosti uložil žalované České televizi povinnost omluvit se žalobkyni JUDr. S. P. Stěžovatelka, která měla v tomto řízení postavení vedlejší účastnice na straně žalované, tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva na svobodu projevu a na šíření informací, jež jsou zakotvena v čl. 17 odst. 1 až 5 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Porušeno mělo být i právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i čl. 37 odst. 3 Listiny garantující rovnost účastníků řízení a čl. 38 odst. 2 Listiny garantující právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo na projednání věci za své přítomnosti.
2. Ústavní stížnost byla podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „zákon o Ústavním soudu“)]. Ústavní soud musel dále posoudit, zda jde o stížnost přípustnou. Podle judikatury Nejvyššího soudu není vedlejší účastník civilního řízení oprávněn podat dovolání (srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003 in Soudní rozhledy č. 12/2003 nebo Soubor rozhodnutí NS ČR, č. 25/2004). Přitom z dosud nepublikovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004sp. zn. III. ÚS 390/04(dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) současně vyplývá, že podáním ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu se vedlejší účastníci vystavují riziku jejího odmítnutí pro opožděnost. Ústavní stížnost musela být posouzena jako přípustná (viz i níže bod 9).
3. Tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 17 Listiny spočívá v tom, že cílem její reportáže nebylo poškodit justici jako celek, ale sdělit ověřené informace a myšlenky veřejného zájmu, a tlakem veřejného mínění přimět příslušný nezávislý orgán k přezkoumání skutečnosti, zda žalobkyně JUDr. P. tím, jak před listopadem 1989 řídila předmětné politické kauzy, nesnižuje důvěru v justici. Cílem bylo i vyvolání veřejné diskuse, zda žalobkyně nebyla po roce 1989 rehabilitována jenom proto, že příslušný orgán neměl o jejím působení v předlistopadové justici dostatečné informace, kdy navíc vycházel z jejího nepravdivého tvrzení, že po roce 1970 z politických důvodů musela ze soudnictví odejít. Osoba soudce je osobou veřejného zájmu, u níž jsou některá osobnostní práva omezena a při střetu s oprávněným zájmem na veřejné informace ustupují do pozadí. Reportáž vycházela z veřejných listin a nedotkla se žádné ze soukromých či intimních sfér žalobkyně, ale byla výhradně zaměřena na skutečnosti jejího profesního života. Dvě rozhodnutí, na nichž se podílela žalobkyně, zrušil po roce 1989 Nejvyšší soud, protože byl při jejich vydání porušen zákon (v neprospěch Jazzové sekce a ve prospěch příslušníka StB K.). Tvrzení, že žalobkyně patřila do skupiny soudců vybrané k souzení politických procesů, se snažila stěžovatelka ověřit v rejstříku spisů Městského soudu v Praze, což jí jeho předseda neumožnil. Tyto údaje si nevyžádal ani Krajský soud v Praze, ačkoli to stěžovatelka navrhovala. Přitom krajský soud nejprve žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že reportáž v podstatě odpovídá skutečnosti – příslušný senát byl jediným senátem, který takové věci rozhodoval. Toto skutkové zjištění Vrchní soud v Praze bez doplnění dokazování změnil a irelevantně dodal, že žalobkyně nikdy nebyla členkou trestního senátu, který na městském soudu rozhodoval v prvním stupni.
4. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka odvíjela od nevyvrácení pochybností o podjatosti soudců krajského a vrchního soudu. Věc měl rozhodovat některý mimopražský soud, protože žalobkyně, působící v pražské justici od konce 50. let, má na tyto soudce řadu osobních a profesních vazeb. Na vrchním soudě působí její blízký přítel (podílel se na kárném řízení proti stěžovatelce), jakož i další dva soudci vystupující jako svědci, z nichž jeden je předsedou Vrchního soudu v Praze a podílel se na jedné z kauz, které jsou předmětem sporu. Ze systému fungování justice navíc vyplývá, že soudci vrchního soudu jsou na předsedovi kariérně závislí. Námitkám podjatosti však nevyhověl ani Nejvyšší soud (usnesení ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 26 Nd 211/2003 in http://www.nsoud.cz/rozhod.php).
5. Porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) spatřovala stěžovatelka v nerovném přístupu k vypořádávání námitek. Vrchní soud se reportáží nezabýval ve všech souvislostech, nýbrž jen z hlediska petitu, který žalované výroky zcela vytrhl z kontextu celé reportáže, čímž došlo k posunutí jejího smyslu. V rozporu s objektivní povahou řízení o ochraně osobnosti se soud nezabýval politickými postoji žalobkyně (nyní vedlejší účastnice) a nevyhodnotil jí se týkající a k důkazu provedený kárný spis, a to přestože předmětem sporu byla osobnost žalobkyně. Bez odůvodnění nebyl rovněž proveden důkaz rejstříky soudních spisů u případů, na kterých se žalobkyně podílela v letech 1970 až 1989. Porušení práva na projednání věci bez průtahů a v přítomnosti dotčené osoby (čl. 38 odst. 2 Listiny) odvíjela stěžovatelka jednak od celkové délky řízení a dále doložením vadného postupu při doručování předvolání k jednání vrchního soudu, v důsledku něhož nemohla klást otázky klíčovému svědku žaloby, předsedovi Vrchního soudu v Praze. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného výroku.
6. K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Křivánkové, která odmítla námitku vyloučení z projednávané věci, neboť žalobkyni před zahájením řízení neznala, nikdy nebyla soudkyní obvodu Městského soudu v Praze a neprojevovala nikdy jakoukoli podjatost. S procesními námitkami se krajský soud v průběhu řízení vyrovnal a jejich opakované vznášení nepovažuje ani za adekvátní, ani za souladné s právními předpisy. Vyjádřil se rovněž Vrchní soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. Zdeňky Ferešové, která poukazem na opakovanost stížnostních námitek odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku a upozornila (ve shodě s tímto odůvodněním), že Česká televize v mimosoudním jednání nabídla žalobkyni úhradu nákladů spojených se sporem a omluvu osobním dopisem ČT.
7. K vyjádření byly vyzvány i JUDr. S. P. a Česká televize, jež měly v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejších účastnic. Česká televize se svého postavení vzdala.
8. JUDr. S. P. ve vyjádření vyjádřila přesvědčení, že čl. 17 Listiny porušen nebyl, neboť uplatňování svobody projevu nesmí být v rozporu s právy občanů. Listina nechrání svobodu informací nepravdivých, zkreslujících či neoprávněně zasahujících do individuální integrity a poškozujících něčí osobní čest a důstojnou existenci. Reportáž obsahovala nepravdivé informace (zařazení do skupinky soudců určených pro politické procesy, jichž se měla justice v rámci očisty zbavit; souzení v rozporu s platným právem), což společně s představením JUDr. P. jako neschopné, resp. všehoschopné soudkyně, jež se dopouštěla zvůle, této způsobily stres a hluboce se dotkly její občanské cti a důstojnosti, neboť soudila na trestním úseku desítky let a stále školí soudce. JUDr. P. byla členkou „zevšeobecňovacího senátu“, který v odvolacím řízení kromě hospodářských trestných činů rozhodoval např. i o trestných činech dle ustanovení § 100, 102 a 104 trestního zákona (poznámka: jde o trestné činy pobuřování, hanobení republiky a jejího představitele a hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, jež byly součástí hlavy I zvláštní části trestního zákona). JUDr. P. podle svého názoru nemohla být členkou skupinky soudců určených k souzení politických procesů, neboť trestné činy, které by se daly kvalifikovat jako trestné činy politického charakteru, byly Městským soudem v Praze souzeny pouze v prvním stupni dle ustanovení § 17 tehdy platného trestního řádu (šlo o trestné činy s dolní hranicí trestu odnětí svobody pět let nebo s možností uložení trestu smrti a trestné činy teroru, záškodnictví, sabotáže, podvracení republiky a poškozování státu světové socialistické soustavy a o trestných činech podle zákona č. 165/1950 Sb., na ochranu míru). Svědci, tj. soudci JUDr. S…g. a JUDr. J. byli členy stejného senátu a dostatečně se vyjádřili o jejích odborných znalostech a vyloučili, že by rozhodovala v rozporu s tehdy platným právním řádem. Šlo ostatně o rozhodnutí senátní. Věc „Jazzová sekce“ byla rovněž věcí hospodářského charakteru, byť měla politický podtext. O roli JUDr. P. vypovídal i JUDr. S…k. Podle JUDr. P. je nezávislost a nestrannost soudu mimo pochybnost, neboť i samotná délka procesu svědčí o tom, že nebyla zvýhodněna. JUDr. P. upozornila, že omluva již byla odvysílána, a závěrem uvedla, že z údajů, jichž se dovolává stěžovatelka, vyplývá, že skutečným důvodem zpracování hrubě znevažující a osočující reportáže byl fakt, že předsedala kárnému senátu, který rozhodl o odvolání stěžovatelky z funkce soudkyně. Tehdy stěžovatelka pojala k JUDr. P. nechuť a pořad byl odplatou.
II.
9. Ústavní soud předtím, než přistoupil ke shromáždění podkladů pro případné meritorní rozhodování, posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti. Zejména vážil, zda ji není namístě odmítnout proto, že by mohla být podána osobou zjevně neoprávněnou anebo že by mohlo jít o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu]. Dospěl však k negativnímu závěru, a to z následujících důvodů. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá ochrany svého základního práva na svobodný projev, které jí garantuje čl. 17 odst. 1 Listiny. Dle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Ochranu jim jsou povinny poskytovat především obecné soudy. Stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy procesní postavení vedlejší účastnice vystupující na straně žalované. To znamená, že při standardním výkladu procesního předpisu (občanského soudního řádu) obecnými soudy byly její procesní úkony co do rozsahu uplatňovaných práv zásadně omezeny uplatněním práv účastníka, na jehož straně stěžovatelka vystupovala. Je zřejmé, že standardní výklad občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) se jeví jako nedostatečný v případě, kdy je ve hře základní právo, jehož nositelem je sám vedlejší účastník. Za této situace však Ústavní soud musel učinit závěr, že stěžovatelka je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost na ochranu jejího základního práva na svobodu projevu, stejně jako bylo třeba učinit závěr o tom, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka při standardním výkladu občanského soudního řádu nedisponovala samostatným právem podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, který by mohla sama vymezit. Jinými slovy – stěžovatelka neměla k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svého základního práva na svobodný projev než ústavní stížnost a v takové situaci bylo třeba uzavřít, že je osobou oprávněnou, která podává přípustný návrh (viz i bod 2).
III.
10. Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 28/99, z něhož zjistil následující skutečnosti.
11. Rozsudkem ze dne 23. 9. 2002 sp. zn. 36 C 20/99 krajský soud vyhověl žalobě soudkyně JUDr. S. P. a uložil ČT povinnost omluvit se přečtením prohlášení: „Tvrzení uváděná v publicistickém pořadu Nadoraz ve dnech 16. 11. 1998 a 17. 11. 1998 v reportáži ,Soudkyně‘, kterými je (takto) JUDr. S. P., soudkyně Městského soudu v Praze, byla hodnocena jako soudkyně, které se justice v rámci očisty měla zbavit, neboť soudila v rozporu s platným zákonem, se nezakládají na pravdě a byla záměrně zkreslena a vytržena z kontextu.“, a to dva dny po sobě v hlavní zpravodajské relaci. Soud zamítl návrh na zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 800 000 Kč s 20% úrokem z prodlení a zamítl i návrh označit za nepravdivé konstatovaní, že žalobkyně „byla před listopadem 1989 zařazena do úzké skupinky soudců určených k souzení politických procesů“. Věci totiž byly přidělovány podle rozvrhu práce, čímž bylo podle krajského soudu (str. 4) vyvráceno tvrzení žalobkyně, že se na výše uvedených trestních věcech podílela zcela náhodně a výjimečně. Krajský soud nepřisvědčil (str. 4) námitkám, že v předmětných věcech došlo k porušení mezinárodních smluv, neboť jimi byl údajně náš stát vázán až po roce 1989 a soudci k nim předtím nemohli přihlížet. Soud rovněž konstatoval, že reportáž neměla vliv na vztahy kolegů a zaměstnanců k žalobkyni (str. 3).
12. Krajský soud takto rozhodoval za situace, kdy svým prvním rozsudkem ze dne 27. 11. 2000 sp. zn. 36 C 20/99 žalobu jako nedůvodnou zcela zamítl, protože dospěl k závěru, že tvrzení o zařazení žalobkyně do okruhu osob soudících politické procesy bylo pravdivé. Ostatní tvrzení nebyla podložena, avšak žalobkyně neprokázala (č. l. 149), že by jí způsobila újmu (zde byly značné rozpory, nepotvrdilo se ani tvrzení o psychické újmě, ani tvrzení o verbálních telefonických atacích na žalobkyni či o reakcích příbuzných). Zamítavý rozsudek však Vrchní soud v Praze zrušil pro údajnou nepřezkoumatelnost, protože podle ustanovení § 13 občanského zákoníku není pro vznik odpovědnosti podstatný vznik skutečné újmy, nýbrž postačuje zjištění, že zde byl zásah do práva na ochranu osobnosti, jenž byl objektivně způsobilý práva chráněná ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku narušit. Pojem cti podle vrchního soudu zahrnuje i profesní čest a soud se měl nejprve zabývat tím, zda došlo k neoprávněnému zásahu, a teprve poté bylo namístě zabývat se oprávněností požadavků na obranu. Krajský soud podle vrchního soudu v původním rozsudku údajně neuvedl žádný závěr ve vztahu k tvrzení o hodnocení žalobkyně jako soudkyně, jíž se měla justice v rámci očisty zbavit. Veden těmito pokyny krajský soud ve svém druhém rozsudku konstatoval, že se v původním rozsudku zabýval i otázkou, zda žalobkyně před listopadem 1989 soudila v rozporu s platným zákonem, avšak tehdy i nyní dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se tak stalo, neboť žalobkyně soudila v souladu s tehdy platným právním řádem. Rozsudek Nejvyššího soudu (11 Tz 9/91) zrušil rozhodnutí ve věci Jazzové sekce pro porušení procesních ustanovení, která údajně nebyla v době přijetí zrušených rozhodnutí součástí právního řádu, což měl soudu vysvětlit (?) jako svědek předseda Vrchního soudu v Praze JUDr. S…k. Trestní odsouzení M. K. a I. M. pro pobuřování, a to za šíření dokumentů Charty 77, Nejvyšší soud neposuzoval, neboť „došlo k jejich rehabilitaci a proto takovéto tvrzení o žalobkyni není pravdivé“. Ze spisu vyplývá, že stěžovatelka v řízení setrvale uplatňovala námitky obsažené v ústavní stížnosti. Žalobkyně v řízení označila (č. l. 94) za „nepřesné“ své tvrzení, že musela v roce 1970 odejít ze soudnictví. Svědek B. (č. l. 142), jenž byl v letech 1980–88 předsedou městského soudu, uvedl, že tehdy u žalobkyně nebyla politická překážka pro výkon funkce předsedkyně senátu.
13. Na základě odvolání všech účastníků se věcí znovu zabýval Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 21. 9. 2004 (1 Co 85/2003-291) změnil výrok o uložené povinnosti k omluvě tak, že před slovem zkreslena vypustil slova „a byla záměrně“ (mají být subjektivním hodnocením) a omluvu rozšířil o text, jímž označil za nepravdivé tvrzení, že JUDr. P. byla soudkyní, která byla před listopadem 1989 zařazena do skupinky soudců určených k souzení politických procesů. Odůvodnění vedle poukazu na předchozí řízení (str. 2), kde mělo být prokázáno, že: „Jmenovaní byli odsouzeni v souladu s tehdy platným právním řádem.“, uvádí (str. 5), že žalovaná neprokázala svá tvrzení. Žalobkyně nerozhodovala jako samosoudkyně, ale jako členka odvolacího senátu, a nebyla členkou senátu, jenž soudil u městského soudu v prvním stupni věci trestných činů proti republice. Zrušení rozsudku ve věci Jazzové sekce Nejvyšším soudem bylo podle vrchního soudu důsledkem odlišného právního názoru a neopravňovalo k výroku, že žalobkyně soudila v rozporu se zákonem, což je skutkové tvrzení. Okolnosti případu podle odvolacího soudu odůvodňují, aby věc byla před veřejností „uvedena na pravou míru“. Vrchní soud dále vrátil k dalšímu řízení rozhodování o návrhu na peněžní náhradu nemajetkové újmy, neboť peněžitá náhrada je zcela namístě vzhledem k objektivně značné intenzitě neoprávněného zásahu.
14. Součástí spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 20/99 byl videozáznam předmětné reportáže odvysílané Českou televizí dne 16. 11. 1998 v pořadu „Nadoraz“ (č. l. 25), který byl krajským soudem proveden k důkazu (č. l. 92). Ze spisu (č. l. 166 a 281) nevyplývá, že by reportáž (ať už ve formě videozáznamu nebo jeho přepisu) byla provedena Vrchním soudem v Praze jako důkaz, a nelze tak zjistit, jakou formou se odvolací soud seznámil s celkovým obsahem posuzované reportáže. Ústavní soud proto pořídil doslovný přepis, který provádí k důkazu. Obsah třináctiminutové reportáže je stručně shrnuto tento.
15. Úvodní slovo redaktorky R. K. obsahuje apel: „Justice by se měla zbavit nejen neschopných, ale i všeho schopných soudců.“. Soudcovská zvůle nebyla potrestána, žádný soudce nebyl postaven před soud za to, že porušoval zákon, přestože k porušení zákona dříve docházelo, což měla dokumentovat reportáž stěžovatelky, o níž bylo uvedeno, že se v problematice orientuje, neboť po listopadu 89 dělala několik let soudkyni. Následuje reportáž o trestním řízení proti příslušníkovi StB K., který byl odsouzen za trýznivý způsob výslechu V. T. pouze k peněžitému trestu 50 000 Kč, jehož mírnost vyvolala negativní reakce veřejnosti, což je dokazováno články ve dvou celostátních denících. Následuje hypotéza stěžovatelky, která spojuje vstřícnost rozsudku nad vykonavatelem totalitní moci s profesní minulostí předsedkyně senátu. Jsou dokumentovány pokusy stěžovatelky získat údaje o profesní minulosti JUDr. P. (telefonicky u samotné JUDr. P., na Městském soudu v Praze a u ministra spravedlnosti). Avšak poskytnutí těchto údajů je odepřeno odkazem na jejich důvěrnou povahu. Stěžovatelka se poté ministra spravedlnosti konkrétně ptá na rozhodnutí ve věci Jazzové sekce, což ministr odmítá poukazem na advokátskou mlčenlivost, neboť ve věci vystupoval jako obhájce.
16. Reportáž pokračuje interview se členy Jazzové sekce, kteří vyjadřují názor, že věc měla od počátku politický podtext, avšak atmosféra tzv. „Perestrojky“, a zejména chystaná návštěva hlavy sovětské komunistické strany a státu Gorbačova nebyla vhodná pro politický proces, a proto byli souzeni pro nedovolené podnikání. Konstatují se uložené nepodmíněné tresty. Po sdělení, že rozsudek byl po roce 1989 Nejvyšším soudem zrušen, následuje dotaz na tehdejší předsedkyni Nejvyššího soudu Elišku Wagnerovou, zda bylo možné, aby se před rokem 1989 soudce dostal náhodně k politickému procesu, jako je třeba stíhání za pobuřování, spatřované v podpisu a styku se členy Charty 77, což předsedkyně Nejvyššího soudu vyloučila slovy: „všichni víme, že tyto věci soudili vybraní soudci“. A po prostudování odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen rozsudek nad členy Jazzové sekce, předsedkyně soudu odpověděla, že se o politický proces jednalo. Stěžovatelka poté konstatuje, že JUDr. P. soudila jak členy Jazzové sekce v roce 1987, tak M. K. a I. M. v roce 1978, jimž za pobuřování uložila přísné nepodmíněné tresty. Následně je znova dotazován ministr spravedlnosti s tím, aby sdělil, zda JUDr. P. nebyla „jedna z těch mála, která byla navržena ministrem na odvolání pro to, jak soudila před rokem 89“, ministr sdělil, že předpokládá, že JUDr. P. byla „renominována“ a že nebyla ani zpochybněna v řízeních prováděných z iniciativy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (dále „VONS“). Mluvčí ministerstva odmítá sdělit jak konkrétní důvody, pro něž pět soudců v roce 1993 čelilo návrhu na své odvolání, tak konkrétní jména s tím, že ministerstvo ve věci „prohrálo“ – kárný senát neshledal jejich vinu, a proto mluvčí neviděl důvod, proč by měli být soudci po tak dlouhé době „vláčeni“. V reportáži se dále konstatuje, že ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Novák skutečně návrh na odvolání JUDr. P. podal. Dotázaný advokát (z okruhu VONS) poznamenal neexistenci politické vůle k vyrovnání se s minulostí a k souzení soudců. Reportáž je uzavřena tímto konstatováním: „Ministerstvo spravedlnosti nám o soudkyni P. poskytlo údaje dosti kusé, vyplývá z nich kupodivu, že zmíněná soudkyně v letech 70–90 nesoudila. Justiční funkcionáři mají ovšem pochopitelný důvod nesdělovat veřejnosti o soudkyni P. žádné informace, neboť před rokem 89 patřila do úzké skupinky soudců, kteří měli na starosti politické procesy. Příklad soudkyně P. dokazuje, že očista justice nebyla u nás ukončena.“. Následuje přání, aby zvítězila spravedlnost.
17. Protože v reportáži vystupovala i soudkyně zpravodajka, cítila se JUDr. Eliška Wagnerová povinna požádat (dne 29. 6. 2005) III. senát Ústavního soudu o rozhodnutí, zda není z projednávané věci díky této skutečnosti vyloučena (§ 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), resp. zda nemůže být vnějším světem vnímána podjatou, přestože nemá k žalobkyni či stěžovatelce žádný vztah a podjatou se necítí. Třetí senát Ústavního soudu dne 13. 7. 2005 vydal usnesení, v němž (na základě obsahu spisu a předkládacího dopisu soudkyně zpravodajky) neshledal naplnění podmínek pro vyloučení.
IV.
18. Ze spisu Krajského soudu v Praze vyplývá, že k němu byly v průběhu řízení k návrhu účastníků připojeny i další spisy, jejichž následující části provádí Ústavní soud k důkazu.
19. Z kopií rozhodnutí ve věci M. K. a I. M. (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 8. 1978 sp. zn. 1 T 47/78 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 1978 sp. zn. 5 To 111/78) vyplývá, že JUDr. P. se jako předsedkyně senátu Městského soudu v Praze podílela na odsouzení M. K. a I. M. k nepodmíněným trestům odnětí svobody v trvání 12, resp. 18 měsíců za trestný čin pobuřování, kterého se jako signatáři Charty 77 měli dopustit šířením tiskovin namířených proti socialistickému společenskému zřízení, čímž chtěli vzbudit nedůvěru k tomuto zřízení. Městský soud na rozdíl od soudu obvodního přihlédl k tomu, že čin byl spáchán v době „zvýšené ideologické diverze“ a „pachatelé“ narušovali zdárně ukončený konsolidační proces nastoupený po roce 1968. Obvodní soud pro Prahu 10 dne 18. 2. 1991 (Rt 443/91) prohlásil tato rozhodnutí za zrušená k datu jejich vydání, neboť zákon o soudní rehabilitaci [§ 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb.] takový postup u „trestného činu“ pobuřování nařizoval. JUDr. P. sama označila tento proces za politický v řízení, jež je předmětem nynějšího přezkumu (viz spis zn. 36 C 20/99, č. l. 93, verte).
20. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 2 T 23/86 vyplývá, že JUDr. P. předsedala senátu, který v odvolacím řízení (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1987 č. j. 5 To 68/87-1756) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (ze dne 11. 3. 1987 č. j. 2 T 23/86-1675), jímž byly dvěma členům (mj.) výboru Jazzové sekce Svazu hudebníků ČR (dále též jen „JS“) za nedovolené podnikání (§ 118 odst. 1 trestního zákona) uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání 16, resp. 10 měsíců za šíření publikací JS, což bylo v rozporu se zákonem č. 94/1949 Sb., o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací, neboť se tak dělo i po rozpuštění Svazu hudebníků ČR (opřené Ministerstvem vnitra o zákon č. 126/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku). Obvodní soud rozhodoval poté, co městský soud (č. l. 1487) zrušil jeho rozhodnutí (jímž obvodní soud věc vrátil k došetření do přípravného řízení) a nařídil, aby věc rozhodl. Městský soud v Praze v potvrzujícím usnesení uvedl, že jednání směřovalo proti základům hospodářské soustavy, proto je z hlediska společenské nebezpečnosti nerozhodné, že činnost nesloužila k osobnímu obohacení a vydávané publikace byly prospěšné, neboť rozhodující je, že ediční činnost nebyla nikdy povolena. Nejvyšší soud tato rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona rozsudkem (ze dne 24. 4. 1991 č. j. 11 Tz 9/91-1902) zrušil s tím, že obvinění členů výboru JS (§ 163 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném v době vynesení rozsudku městského soudu) nepředcházelo zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 trestního řádu, ve znění platném v době vynesení rozsudku městského soudu) za nedovolené podnikání. Nejvyšší soud odmítl aplikovat čl. 19 a 22 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále též jen „Pakt“), avšak konstatoval nedostatečný skutkový základ pro posouzení zavinění a ztotožnil se s tím, že mělo být přihlédnuto k námitkám nedostatku společenské nebezpečnosti činu. Ve spisu se nachází několik dopisů členů Amnesty International z celého světa (např. č. l. 1404, 1425, 1456, 1458, 1462, 1470), stejně jako dopis manželek členů výboru Jazzové sekce prezidentovi ČSSR (ze dne 3. 12. 1986, č. l. 1396 a 1483), kde je upozorněno, že přestože je případ veden v linii hospodářské kriminality, je na obžalované vyvíjen nátlak, aby se vyjadřovali k politickým obviněním či podepisovali politicky motivovaná prohlášení, a že některé výslechy trvaly až 17 hodin (dopis byl Krajským soudem v Praze proveden k důkazu – č. l. 143).
21. Z kárného spisu vedeného proti soudkyni P. (sp. zn. Ds 5/93 Vrchního soudu v Praze) Ústavní soud zjistil, že ministr spravedlnosti podal dne 17. 12. 1993 návrh na její odvolání z funkce soudkyně za její podíl na odsouzení pánů K. a M. za šíření názorů a myšlenek v době, kdy již byl uveřejněn Pakt, což ministr i vzhledem nepřiměřené a neodůvodněné tvrdosti pokládal za hrubou zpronevěru povinnostem nezávislého soudního rozhodování. Vrchní soud návrhu ministra nevyhověl (29. 3. 1994 č. j. DS 5/93-33) a toto rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud (31. 8. 1994 č. j. DS 5/93-68), který se však neztotožnil s názorem vrchního soudu, že odvolání brání ústavně zakotvená nezávislost soudce, protože jinak by nebylo možné provést transformaci justice (§ 67 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích). Potvrzen byl názor vrchního soudu o neaplikovatelnosti mezinárodních smluv, jež byly označeny za závazek etického charakteru. Rozhodnutí vydané senátem soudkyně P. podle Nejvyššího soudu svou ideologičností vybočilo z právního hodnocení, avšak Nejvyšší soud usoudil, že zákon v převážné míře mínil postihnout soudce pro nikoli jednotlivé a zcela ojedinělé excesy, ale pro určitý styl práce, který nebyl v daném případě ani tvrzen, natož prokazován.
22. Z kárného spisu vedeného proti stěžovatelce (sp. zn. Spr 1161/93 Městského soudu v Praze) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla dne 11. 3. 1994 (č. l. 72) senátem, jemuž předsedala JUDr. P., odvolána z funkce soudce Obvodního soudu pro Prahu 3. Senát Vrchního soudu v Praze zamítl (č. l. 118) námitku podjatosti JUDr. P. (odůvodněnou tím, že sama čelí kárnému řízení) a stejný senát zamítl dne 29. 6. 1994 (č. l. 146) i odvolání stěžovatelky proti odvolání z funkce soudce, kdy nevyhověl jejím námitkám. Senátu předsedal údajně přítel (Ds 5/93-6) JUDr. P., dlouholetý soudce NS ČSR JUDr. S. L. Stěžovatelka byla odvolána, protože odmítla převzít senát 5 C, odmítala do určité doby vyřizovat civilní agendu a ve dnech 30. a 31. 8. 1993 se nedostavila do zaměstnání. Šlo o nepřiměřenou reakci stěžovatelky na pracovní přetížení, neboť byla v průběhu krátké doby předtím přeřazována k různým agendám a bránila se převzetí senátu zatíženého průtahy.
V.
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
24. Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil následujícími principy:
A) Svoboda projevu
25. Základní právo na svobodný projev je třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy.
26. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku dovolenou. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných.
27. Má-li být svoboda projevu osoby kritizující v takových věcech omezena rozhodnutím soudu, je třeba, aby osoba dotčená prokázala, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o fair kritiku. Přitom presumpcí dovolené kritiky je chráněn toliko hodnotící úsudek, nikoli tvrzení faktů, která v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám, přičemž platí, že zásadně budou chráněna jen tvrzení pravdivých skutečností. Prokázání tvrzených faktů kritikem samotným platí jako evropský ústavní standard (např. rozhodnutí Sněmovny lordů ze dne 28. 10. 1999 ve věci Reynolds v. Times Newspapers Limited nebo rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 3. 6. 1980 1BvR 797/78 v případu Böll), který je potvrzován i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), např. rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 2004 ve věci Pedersen a Baadsgaard v. Dánsko.
28. Další obecné principy uplatňované v judikatuře evropských ústavních soudů, jakož i v judikatuře ESLP jsou následující: Nelze považovat za rozumné (legitimní) zveřejnění difamační informace o jiné osobě působící ve veřejném životě, pokud 1. se neprokáže, že existovaly rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, dále 2. pokud se neprokáže, že byly podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření informace přístupné a definitivní, a 3. pokud ten, kdo difamační informaci zveřejnil, měl důvod nevěřit, že tato informace je pravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu a nebo tam, kde tento postup zjevně nebyl nutný (Lange v. Australian Corporation, 1997, citováno v kauze Reynolds Lds. – viz shora). Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv.
29. Pokud jde o hodnotící soudy, i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za fair. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob vystupujících ve věcech veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění (paušální kritika), je třeba považovat takovou kritiku za vybočující z fair projevu. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě určitého literárního či publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu.
30. Média hrají nezastupitelnou roli při informování jednotlivců ve věcech veřejného zájmu. Zprostředkovávají jednotlivcům informace o soudobém dění, o tendencích uplatňujících se v životě státu i společnosti. Média umožňují udržovat veřejnou diskusi, v níž se zprostředkovávají různé názory, a poskytují tak jednotlivcům i různým společenským skupinám příležitost, aby přispívali k utváření obecnějšího názoru. Tak média představují rozhodující faktor v permanentním procesu tvorby názorů a nakonec i tvorby vůle jednotlivců i společenských skupin, ale i politických institucí.
31. Každý program, ať televizní či rozhlasový, má již v důsledku samotného výběru a způsobu zpracování tématu názorotvorný účinek. Média a jejich obsah nelze apriorně hodnotit dle serióznosti obsahu jejich programů, resp. podle toho, zda takový obsah je slučitelný s úctyhodným soukromým nebo veřejným zájmem. Takové apriorní hodnocení médií, ve skutečnosti by šlo o jejich řízení státní mocí, by přímo popíralo základní právo na svobodný projev, který média zprostředkovávají. Jinými slovy, každé médium se může v souvislosti s každým vysílaným programem dovolávat ochrany odvoláním se na základní právo na svobodný projev, ať jde o politické vysílání, kritické vypořádávání se s otázkami veřejného zájmu nebo o umělecké či zábavní pořady. Svoboda projevu médiím svědčí bez toho, že by sama média musela dokládat „oprávněnost“ či „legitimnost“ zájmu na vysílání určitého programu. Základní právo na svobodný projev médií tak chrání nejen zvolené téma, nýbrž i druh a způsob jeho zpracování.
32. Teprve tehdy, když se takto chápaný svobodný projev dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti), nastanou podmínky pro to, aby byl zkoumán sledovaný účel konkrétního programu, způsob a druh zpracování tématu, jakož i programem dosažený či předpokládaný účinek. Všechna zmíněná omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem sledujícím svrchu uvedený přípustný účel však nesmějí relativizovat svobodu projevu. Naopak tyto omezující zákony je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné. V zájmu splnění těchto požadavků je třeba v konkrétní věci zvažovat obecně i konkrétně ve věci se uplatňující a proti sobě stojící právní statky.
B) Právo na čest
33. Pokud jde o základní právo na čest, uplatňuje se toto právo ve více sférách. Jedná se o soukromou sféru, sféru společenskou, občanskou a profesionální, přičemž poslední tři lze označit za sociální sféru.
34. V první sféře jde vlastně o ochranu soukromí, v jehož rámci se nepochybně uplatňuje i právo na čest. Zásadně je však věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět. Jinými slovy, v tomto segmentu zpravidla platí naprosté informační sebeurčení.
35. Sféra sociální, občanská a profesionální reflektují sociální povahu základních práv, resp. odrážejí fakt, že jednotlivec žije ve společenství a vstupuje s ostatními jeho členy do komunikace, přičemž skrze své chování, ba dokonce skrze své samotné bytí, ovlivňuje ostatní členy společenství. V této druhé sféře již neplatí naprosté informační sebeurčení, jinými slovy, do této sféry lze za určitých podmínek vstupovat, neboť se v ní mohou vyskytovat fakta, která mohou být předmětem oprávněného veřejného zájmu. Sociální sféry tak mohou být narušeny proporcionálními zásahy veřejné moci za účelem ochrany zájmů společenství.
36. Vnější okraj sociální sféry jednotlivce tvoří tzv. veřejná sféra. Jedná se o ten segment lidského života, který může vnímat a nebo brát na vědomí každý (Löffler, Rickler, Handbuch des Presserechts, 4. vydání, 2000, 42. kapitola, pozn. č. 7). V této sféře neexistují prakticky žádná omezení pro šíření pravdivých faktů z ní (Soehring, Presserecht, 3. vydání, 2000, pozn. č. 19.40). Je zřejmé, že tato sféra lidského života se zcela kryje s profesionální sférou osob působících ve veřejném životě.