Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice, viz výše citovaný rozsudek ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.
Stěžovatelka nezpochybnila cíle výše zmíněného zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale je přesvědčena, že ve snaze odčinit jednu křivdu vzniká křivda nová, tentokráte na její straně, která ji psychicky deptá již od září 1991, kdy jí byla doručena výzva k vydání věci spolu s následně podanou žalobou. Uvedla, že v roce 1971 jí bylo tehdejším ředitelem okresního ústavu národního zdraví uloženo před atestací vykonávat funkci obvodní lékařky v Jablonném v Podještědí nebo v Doksech. Nakonec se rozhodla pro Doksy a za předpokladu, že po dobu 10 let bude pracovat jako obvodní lékařka, jí bylo umožněno nemovitost zakoupit. Na procesu odhadu ceny nemovitostí a tvorby kupní smlouvy se nijak nepodílela. Stejně tak v době koupě nemovitostí nevykonávala žádnou politickou či veřejnou funkci, z níž by bylo možno dovodit úmysl ji jakkoliv zvýhodnit. Pouze přistoupila na nabídku odkoupit nemovitost, kterou učinil stát a který také zajistil odhad, jež byl východiskem pro stanovení kupní ceny.
Ústavní soud akceptuje názor, že jakýkoliv zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společnosti a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Snaha o zachování takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého článku 1 Přílohy č. 1 k Úmluvě a tedy i v jeho větě druhé, kterou je nutno interpretovat ve světle principu obsaženého ve větě první. Zvláště musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku. Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv je tedy narušena, pokud dotčená osoba byla nebo bude nucena nést "nepřiměřenou zátěž". Požadavek takové rovnováhy lze dovodit i z čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož "Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu", který je současně i fundamentální interpretační zásadou, kterou je nezbytné brát v úvahu při aplikaci zákonů.
Evropský soud ve svém výše citovaném rozsudku (v odst. 58. a násl.) vyslovil požadavek, že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelka vydáním předmětných nemovitostí byla (resp. bude) nucena snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což by porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku.
Ústavní soud akceptuje tvrzení stěžovatelky, že předmětné nemovitosti nabyla v dobré víře a aniž by v řízení bylo prokázáno, že mohla jakkoliv ovlivnit způsob převodu nebo kupní cenu. Navíc je zjevné, že závěr soudů, podle něhož stěžovatelka nemovitosti nabyla za cenu nižší, než odpovídá cenovým předpisům, vychází především z rozdílného ocenění ateliéru (který stěžovatelka nemá povinnost vydat), přičemž dům čp. 67, který se má vydat, stěžovatelka dokonce nabyla za cenu vyšší než odpovídající cenovým předpisům.
Naproti tomu však nelze přehlédnout, že kromě domu čp. 67 zakoupila stěžovatelka od státu i další nemovitosti, jejichž celková hodnota byla téměř o 1/3 vyšší než kupní cena, za kterou stěžovatelka nemovitosti nabyla. Dokonce i při vyloučení hodnoty ateliéru (stavebního objektu na st.p. p.č. 2504) nabyla stěžovatelka sporné nemovitosti za cenu jen 34 122,- Kč, ačkoliv jejich hodnota byla v době převodu podle zjištění soudů 41 083,- Kč.
Podle ustálené judikatury obecných soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2006, 28 Cdo 1346/2005 a ze dne 14. 10. 2003, 28 Cdo 1941/2003, uveřejněné na www.nsoud.cz), korespondující judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nález II. ÚS 384/98 in Sb.n.u., sv. 17, str. 159 (166); v případě tímto nálezem posuzovaném byly Ústavním soudem předcházející rozsudky obecných soudů zrušeny, a to ačkoliv odvolacím soudem zjištěný cenový rozdíl představoval zhruba jen 5 %], je nutno za nabytí věci fyzickou osobou v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, naplňující tak jednu z klíčových podmínek pro to, aby se fyzická osoba - nabyvatel věci protiprávně státem nabyté stala osobou povinnou, považovat nabytí nemovitosti za cenu nižší než za cenu dle příslušné vyhlášky o oceňování nemovitostí (v posuzované věci vyhl.č. 43/1969 Sb.) v toleranci větší než 20 %, a to aniž by bylo rozhodné, zda nabyvatel jakkoliv toto porušení cenových předpisů vyvolal a bez ohledu na to, zda o něm věděl či nevěděl. Odvrátit se nyní - po té, kdy tyto judikatorní závěry v mnoha případech - a to i před Ústavním soudem přezkoumávaných - vedly k závěrům podobným projednávané cause (tedy k tomu, že objektivně zvýhodnění nabyvatelé byli uznáni povinnými dříve státem protiprávně odňaté věci oprávněným osobám vydat), nutně by pro futuro rozkolísalo již dávno stabilizované řešení takovýchto sporů; pro stěžovatele bylo by takové rozhodnutí překvapivé a stojící v rozporu s jejich legitimním očekáváním, že jejich pře se stěžovatelkou bude rozhodnuta stejně jako mnoho jiných předcházejících a srovnatelných případů. Žalovaní v těchto předcházejících a - jak již uvedeno - též i Ústavním soudem přezkoumávaných rozhodnutí a jim předcházejících řízeních nutně by musili považovat za krajně nespravedlivé, že zatímco v jejich věci Ústavní soud naznačenou judikaturu obecných soudů respektoval (a tudíž požadavek na vydání jimi držených nemovitostí považoval za legitimní), nyní nově rozhodl se postupovat opačně. Je proto evidentní, že změna postoje Ústavního soudu k řešení projednávané věci připodobnitelné k mnoha případům dříve posuzovaným opodstatněna není.
Jakkoliv z odůvodnění napadených rozhodnutí není zcela patrno, zda ve věci rozhodující obecné soudy braly dostatečně v potaz osobní a společenskou situaci stěžovatelky a věc posoudily i z toho hlediska, zda vydáním a výkonem napadených rozsudků nebude stěžovatelka nucena snášet zvláštní a přílišnou zátěž, jež by porušila výše zmíněnou spravedlivou rovnováhu, nemohl navíc Ústavní soud odhlédnout od specifických okolností daného případu. V současné době je pravomocně rozhodnuto, že stěžovatelka není povinna vydat objekt na parcele č. 2504, přičemž ústavní stížnost stěžovatelů tento výrok napadající byla Ústavním soudem shledána zjevně neopodstatněnou. Ze znaleckého posudku Ing. J. Š. ze dne 17. 11. 2004 vyplývá, že tento objekt je svým stavebně technickým uspořádáním vybaven pro bydlení. Obytné místnosti mají zajištěno větrání, vytápění a dostatečné osvětlení. Objekt má odpovídající vybavenost - kuchyň, sociální zařízení - a je napojen na elektrickou síť, veřejnou kanalizaci a veřejný vodovod. K účelu bydlení je užíván bez závad. Tyto okolnosti vedly Ústavní soud k závěru, že zátěž, kterou bude stěžovatelka nucena snášet vydáním domu čp. 67 na st.p. č. 2503, stavební parcely č. 2503, stavební parcely 2504 a garáže na st.p.č. 2505, nenaruší spravedlivou rovnováhu mezi zachováním práva na ochranu majetku stěžovatelky a požadavky obecného zájmu na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nímž došlo v období let 1978 až 1989. Rozhodnutím o vydání předmětných nemovitostí tedy nedošlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, resp. čl. 11 Listiny.
Podáním ze dne 21. 8. 2006 doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2006 navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud vydal ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu usnesení, že věc týkající se její ústavní stížnosti projedná Ústavní soud jako naléhavou přednostně. K takovému (zcela výjimečnému) postupu neshledal však Ústavní soud žádného důvodu, a to zvláště i proto, že vykonatelné rozhodnutí ukládající stěžovatelce povinnost vydat žalobcům dům čp. 67 a další nemovitosti, byla usnesením Ústavního soudu z 27. 9. 2006 odložena do doby rozhodnutí Ústavního soudu ve věci samé; aniž by bylo nutno vydávat o tomto akcesorickém nároku zvláštní zamítavé usnesení, postačuje konstatovat, že tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než obě ústavní stížnosti dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. července 2007
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu