42. Dle názoru Ústavního soudu je účelem znaleckého posudku objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru, přičemž znalecké posudky z oboru psychiatrie jsou svého druhu natolik specifické, že jejich závěry se většinou pohybují pouze v určité míře pravděpodobnosti, objektivně nezjistitelné. Pokud tedy vrchní soud závěry daného znaleckého posudku zhodnotil jako neobjektivní a účelové, mohl totéž učinit i u ostatních znaleckých posudků, neboť, jak vyplývá i z citovaného usnesení městského soudu, MUDr. T. ve svém znaleckém posudku dospěl v podstatě ke správné diagnóze stejně jako ostatní znalci. Takový postup by ve svých důsledcích mohl znamenat i porušení práva účastníků na rovné postavení v trestním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
43. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
1. Odlišné stanovisko soudkyně Michaely Židlické k výroku a odůvodnění nálezu
S výrokem nálezu ve věcisp. zn. IV. ÚS 260/05se neztotožňuji z následujících důvodů:
Obecné soudy dospěly k závěru, že k úmrtí novorozence došlo v důsledku zkratkovitého jednání matky (stěžovatelky), která svůj čin nikterak neplánovala a která se jej dopustila ve stavu snížené příčetnosti, zapříčiněném poporodní depresí.
Ve věci byly zpracovány celkem čtyři znalecké posudky, a to nejprve znalecký posudek MUDr. P. Z. a PhDr. K. N. (1.) a znalecký posudek MUDr. P. T. (2.). S ohledem na rozpory mezi těmito znaleckými posudky byl odvolacím soudem vyžádán ústavní znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, zpracovaný MUDr. P. K. a kol. (3.). Stěžovatelka pak následně předložila znalecký posudek 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, vypracovaný doc. V. H. a kol. (4.). Ze všech znaleckých posudků, s výjimkou posudku MUDr. T., jehož závěry však byly zpochybněny ústavním znaleckým posudkem, vyplývalo, že stěžovatelka měla rozpoznávací a ovládací schopnosti podstatně sníženy, nicméně nejednalo se o stav blížící se vymizení těchto schopností (ústavní znalecký posudek to uvádí výslovně).
Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu minimalizace zasahování do rozhodovací činnosti obecných soudů a ve vztahu ke skutkovým zjištěním, resp. hmotněprávnímu posouzení věci, omezuje svůj přezkum pouze na existenci extrémních rozporů mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právními závěry. Dle mého názoru skutková zjištění učiněná obecnými soudy a na ně navazující právní posouzení ve vztahu k provedenému dokazování obstojí, tzn. mají v něm dostatečnou oporu.
V řízení před obecnými soudy nebylo a ostatně ani nemohlo být postaveno zcela najisto, co stěžovatelka v danou chvíli skutečně prožívala, nicméně měla-li dle názoru znalců rozpoznávací schopnosti sníženy pouze částečně, považuji závěr obecných soudů, že stěžovatelce muselo být zřejmé, že svým jednáním může novorozenci přivodit smrt a že s tímto následkem byla srozuměna, za odůvodněný. Jedná-li pachatel ve stavu snížené příčetnosti, nevylučuje tato skutečnost bez dalšího, že by mu nebylo možno, s přihlédnutím k dalším okolnostem, přičíst zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Skutečnost, že se činu dopustil v době, kdy měl rozpoznávací a ovládací schopnosti podstatnou měrou sníženy, se pak promítne v úvaze soudu o výši trestu. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, kdy jí byl v důsledku snížené příčetnosti udělen trest pod dolní hranicí zákonné sazby.
Princip in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného) je třeba aplikovat tehdy, existují-li o vině obžalovaného, resp. o určité skutkové otázce, důvodné pochybnosti. Možnost, že by stěžovatelka nebyla za stavu popsaného ve znaleckých posudcích s následkem svého jednání srozuměna, však s ohledem na způsob spáchání trestného činu nepovažuji za natolik pravděpodobnou, aby bylo možno hovořit o důvodných pochybnostech a o porušení zásady in dubio pro reo. Tím spíše neshledávám ani extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními, jenž by měl za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Odlišné stanovisko soudce Miloslava Výborného k odůvodnění nálezu
K nálezu připojuji dle ustanovení § 22 zákona o Ústavním soudu odlišné (přesněji však pro odlišnost doplňující) stanovisko vztahující se výlučně k odůvodnění přijatého rozhodnutí.
Zdá se, že tenor odůvodnění nálezu spočívá ve výhradě koncentrovaně formulované v bodě 37 tak, že "závěr obecných soudů o tom, že se ze strany stěžovatelky jednalo o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, neboť z provedeného dokazování nelze dle Ústavního soudu bez porušení principu presumpce neviny dovodit, že jednání stěžovatelky bylo vedeno s úmyslem (byť i eventuálním) poškozenou usmrtit".
Takto formulovaný extrémní nesoulad (rozpor) právních závěrů se skutkovými zjištěními však v projednávané věci neshledávám, a to - stručně řečeno - především proto, že jeho dohledatelnost vylučuje již to, že soudy (ovšem především soud odvolací, u něhož teprve proběhlo na původní znalecké dokazování navazující doplnění dalšími znaleckými posudky a výslechy znalců) ve skutečnosti vůbec nezaměřily svoji pozornost na (domnívám se, že klíčovou) otázku, zda byla stěžovatelka schopna srozumění s - byť nechtěným - následkem svého konání, tj. též, zda byla schopna pokládat smrt nezletilé dcery za možnou a vyrovnala se s tím [srov. úpravu ustanovení § 5 rakouského trestního zákona (poznámka pod čarou č.1) (citovaného v bodě 31)], zda tedy mohla počítat s nebezpečím (možností) smrti poškozené či zda byla - pro svůj duševní stav - neschopna jejího předvídání. Všechny tyto (a dle volné úvahy soudů i další související možné otázky) se však předmětem zkoumání v proběhlém soudním řízení nestaly, a to pravděpodobně pro (dle mého názoru chybnou) úvahu, že jejich kladné zodpovězení je konzumováno odpovědí znalců na to, zda a v jaké míře byly zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky. To však jsou otázky jiné.
Byť zde stručně uvedené je dílem implicitně a dílem i explicitně (např. v bodě 30) v odůvodnění přijatého nálezu obsaženo, považuji za základní vadu ve věci proběhlého soudního řízení (pro jehož rozpor s čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jsem hlasoval pro výrok rozhodnutí) nikoliv vadné hodnocení provedených důkazů (z něhož by resultoval extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním závěry), nýbrž kusost dokazování, které, ponechavši stranou otázky důležité pro důkaz existence nepřímého úmyslu stěžovatelky usmrtit vlastní dítě, nemohlo být dostatečným podkladem pro závěr o vině stěžovatelky trestným činem vraždy.
Dodávám dále, že jsem považoval za správné zrušit v projednávané věci nejen rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu nalézacího též pro zachování základního práva na dvojinstanční trestní proces (srov. čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Jakkoli nelze v rovině jednoduchého práva v této souvislosti předcházejícímu postupu odvolacího soudu nic vytýkat, jeví se (a jevilo se i v průběhu odvolacího řízení) případnějším namísto obsáhlého doplňování dokazování až v opravném řízení právě z pohledu citovaného základního práva realizovat toto dokazování v řízení před soudem nalézacím. I když zde řečené napraveno již býti nemůže, považuji za jedině správné, aby další dokazování neproběhlo až v rámci znovuotevřeného řízení odvolacího, ale již v řízení před soudem nalézacím.
_____________ 1) Budiž připomenuto, že v uvedeném ustanovení formulovaná úprava je všeobecně akceptována jurisprudencí jako vhodná - k tomu a k dále uvedenému srov. též Solnař V., Fenyk J., Císařová D., Základy trestní odpovědnosti, Orac 2003, str. 280 a n.