41. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 71/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 83, str. 281 (284)], tak i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že průtahy v řízení nelze ospravedlnit ani obecně známou přetížeností soudů, jelikož je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42, str. 35 (39)].
42. Tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení v odůvodnění ústavní stížnosti postrádá jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné zvláště se k tomuto tvrzení vyjadřovat, byť se zdá, že je prima facie opodstatněné, a to z toho důvodu, že i případné Ústavním soudem konstatované neodůvodněné průtahy v řízení před správními soudy by v daném případě nemohly být samostatným důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí a jiný stížnostní návrh ohledně vytýkaných průtahů stěžovatel Ústavnímu soudu nepředložil.
43. Za okolností daného případu je ovšem zjevné, že faktický dopad případných neodůvodněných průtahů v řízení před správními soudy nebyl v rozporu s evidentním zájmem stěžovatele pobývat na území České republiky co nejdéle.
VI.f)
K tvrzenému porušení čl. 3 odst. 3 Listiny
44. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo dle čl. 3 odst. 3 Listiny, jenž zní: "Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.". Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížnosti neshledal podrobnější specifikaci tohoto tvrzení, neboť stěžovatel neuvedl, která základní práva či svobody uplatňoval a jaká újma na právech a kým mu měla být tímto způsobena; měl-li stěžovatel na mysli porušení práva na azyl, možno odkázat na odůvodnění tohoto nálezu pod odstavcem 21. - 29.
45. Z odůvodnění na straně 6 ústavní stížnosti, kde stěžovatel konstatoval, že "... v jeho případě se jedná o evidentní porušení i čl. 3 ... Evropské úmluvy o ochraně práv, neboť ve světle judikatury evropského soudu je odmítnutí ochrany státem, kterého je dotčený člověk občanem, v mezinárodním právu posuzováno jako politická záležitost.", se lze domnívat, že tvrzená újma mu měla být způsobena v Ruské federaci. Za takové situace je nezbytné ústavní stížnost v této části posoudit jako "nepřípustnou ratione loci", jelikož je postavena na skutečnostech, ke kterým došlo na území nespadajícím pod jurisdikci Ústavního soudu; jinak řečeno, Ústavní soud není k projednání daného tvrzení příslušný ve smyslu čl. 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že Ruská federace je smluvním státem Úmluvy s účinností od 5. 5. 1998.
46. Pro uvedené považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení čl. 3 odst. 3 Listiny za nedůvodné.
VI.g)
47. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl.