Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. L., RNDr. V. L. a Ing. arch. M. C., zastoupených JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem se sídlem Praha 4, Jeremenkova 88, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, č.j. 62Co 38/2006-75, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 8. 2005, č.j. 11C 289/2004-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR v čl. 11 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení o ústavní stížnosti) ve výroku specifikovanou částku. Dále soud rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelů pak Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, změnil pouze výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Stěžovatelé se neztotožňují s rozhodnutími obecných soudů. Uvádějí, že dle jejich názoru soudy nesprávně posoudily smlouvu, kterou stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem a ze které vyplývá žalovaný závazek. Stěžovatelé dovozují, že tato smlouva je absolutně neplatná pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti smluvních ujednání a dále, že se příčí dobrým mravům. Rovněž namítají, že smlouva je obcházením zákona. Poměrně obsáhle rekapitulují podmínky, za nichž k uzavření předmětné smlouvy došlo a které mají rovněž ilustrovat její rozpor s dobrými mravy.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). V podané ústavní stížnosti stěžovatelé napadají samotnou platnost předmětné smlouvy, dovozujíce, že je absolutně neplatná. Tuto námitku však nepoužili v řízení před obecnými soudy, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelé smlouvu uznávali, nesouhlasili pouze se způsobem, jakým ji soud I. stupně vyložil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je ovšem patrné, že soudy se náležitostmi předmětné smlouvy dostatečně zabývaly a shledaly ji bezvadnou.
Dále je třeba říci, že obecné soudy se v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně podrobně vypořádaly s provedenými důkazy, z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními i námitkami stěžovatelů. Nelze tedy dovodit zásah do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces, neboť toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci. Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv a svobod, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2007
Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu