Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Z. B., právně zastoupeného advokátkou JUDr. E. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 Afs 196/2006-122, ze dne 29. 11. 2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, č.j. 9 Ca 124/2004-93, a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 28. 5. 2003, č.j. FŘ-3720/1303, ve spojení s dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu Jižní Město dne 17. 12. 2002, č.j. 145164/02/011911/6115, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu, č.j. 2 Afs 196/2006-122, ze dne 29. 11. 2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, č.j. 9 Ca 124/2004-93. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 28. 5. 2003, č.j. FŘ-3720/1303, ve spojení s dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem pro Prahu Jižní Město dne 17. 12. 2002, č.j. 145164/02/011911/6115.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv garantovaných Ústavou ČR v článku 2 odst. 3 a čl. 4.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě považuje Ústavní soud za vhodné vyzvednout především tu skutečnost, že není další odvolací instancí.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v minulosti podal kasační stížnost, jež však byla napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta z důvodu opožděnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení je přitom zcela zřejmé, z jakých skutkových okolností Nejvyšší správní soud vyšel, jakou právní úpravou se řídil a k jakým právním závěrům dospěl. Za těchto okolností není Nejvyššímu správnímu soudu z ústavněprávního hlediska čeho vytknout, neboť tento se plně přidržel zásad spravedlivého procesu tak, jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny. Není v moci Ústavního soudu, aby přehodnocoval závěry soudů obecných, postupují-li tyto v souladu s ústavním pořádkem ČR. Z výše uvedených důvodů je tak třeba předmětnou ústavní stížnost považovat ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu za zjevně neopodstatněnou.
Dále stěžovatel ve svém návrhu napadl též usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, č.j. 9 Ca 124/2004-93. V souvislosti s tím je třeba uvést, že institut ústavní stížnosti je vystavěn na zásadě subsidiarity, spočívající v nutnosti vyčerpání všech řádných případně i mimořádných opravných prostředků. Aby bylo založeno právo ústavního přezkumu rozhodnutí obou soudních instancí, musí být přitom mezi jednotlivými rozhodnutími těchto instancí zachována časová souvislost daná lhůtou pro podání opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že tato časová souvislost mezi napadeným usnesením Městského soudu v Praze a napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu dána nebyla, bylo nutno nahlížet na usnesení Městského soudu v Praze jako na opožděné.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než aby předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006, č.j. 2 Afs 196/2006-122, pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, č.j. 9 Ca 124/2004-93 pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Miloslav Výborný předseda senátu