Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Veverkova 1343/1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 15. 11. 2006, č.j. 14 To 316/2006-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, na základě něhož byl vzat do vazby z důvodu uvedeného v ust. § 67 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatel byl vzat do vazby bezprostředně poté, co byl na základě několik let trvajícího extradičního řízení vydán do České republiky z Kanady. Namítá, že důvody útěkové vazby nejsou dány, neboť na svém vydání do ČR aktivně spolupracoval a k jeho vycestování došlo zcela legálně a bez vědomosti o možnosti trestního stíhání. Dále namítá, že mu dosud nebylo řádně doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost i obě rozhodnutí obecných soudů o vzetí stěžovatele do vazby a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K námitkám týkajícím se opodstatněnosti vazebního důvodu podle ust. § 67 písm. a) tr.ř. se obsáhle vyjadřoval jak soud I. stupně, tak soud odvolací. Odvolací soud například poukázal i na to, že stěžovatel musel nejpozději v dubnu 1999 vědět, že je proti němu vedeno trestní stíhání a mohl se tedy do ČR vrátit ještě před tím, než bylo zahájeno extradiční řízení, pokud by tak skutečně učinit chtěl. V podrobnostech lze na vyčerpávající odůvodnění obou rozhodnutí odkázat.
Sdělení obvinění bylo v souladu s trestním řádem v platném znění doručeno v roce 1999 obhájkyni, která byla stěžovateli ustanovena, neboť proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému. Později byl zjištěn pobyt stěžovatele v Kanadě a zahájeno extradiční řízení. Když důvody pro řízení proti uprchlému pominuly, pokračoval soud, opět zcela v souladu s trestním řádem, v řízení podle obecných ustanovení tr.ř. Navíc stěžovatel sám uvedl u výslechu dne 30. 10. 2006, který předcházel vydání rozhodnutí o vzetí do vazby a kterému byl přítomen stěžovatelův právní zástupce, že měl od policie v Kanadě k dispozici celý spis. Soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a stěžovatel měl všechny potřebné informace, aby mohl svá práva efektivně chránit. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2007
Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu