39. Problematikou regulace pohybu hospodářských zvířat provedenou v obdobném rozsahu a způsobem, jak to učinila obec v tomto ustanovení napadené vyhlášky, se Ústavní soud zabýval již vícekrát (srov. zejm.sp. zn. Pl. ÚS 62/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 108, vyhlášen pod č. 280/2005 Sb.). Závěry již vyslovené nyní v podstatě pouze opakuje. Obec Těrlicko překročila meze své pravomoci, neboť předmětem posuzovaného ustanovení vyhlášky učinila vztahy, které spadají do oblasti upravené zákony, a dodržování povinností z těchto vztahů vyplývajících je pod dozorem orgánů státní správy.
40. Možnost zcela zakázat volný pohyb hospodářských a jiných zvířat na veřejném prostranství (odstavec 1 čl. 5) nedává obci žádný právní předpis. Obec může podle § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, pouze stanovit pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezit prostory pro volné pobíhání psů. Jinak povinnost chovateli učinit opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat ukládá sám zákon na ochranu zvířat proti týrání (§ 11 odst. 2).
41. Odpovědnost za škody na zdraví způsobené ostatním uživatelům veřejného prostranství provázeným zvířetem (odstavec 2 čl. 5) je upravena občanskoprávními normami. Povinnost chovatele odstraňovat exkrementy provázeného zvířete z veřejného prostranství pak koliduje s úpravou přestupků [§ 47 odst. 1 písm. d), § 47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích].
42. Jak bylo výše uvedeno, nemůže obec vyhláškou mimo rámec zmocnění vyplývajícího z § 24 zákona na ochranu zvířat proti týrání pohyb hospodářských a jiných zvířat regulovat. Nemůže proto ani zakazovat vodění psů, koček a jiných chovaných zvířat do prostor dětských a školních hřišť, na veřejně přístupná sportoviště, na pískoviště a dětský mobiliář, do prostor označených zákazem vstupu zvířat (odstavec 3 čl. 5).
43. Ustanovení odstavců 6 až 9 čl. 5 vyhlášky se zabývá odchytem psů na veřejných prostranstvích. Problematikou odchytu zvířat se ale zabývá zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon v § 39 odst. 1 písm. c) zahrnuje mezi tzv. asanační činnosti i odchyt toulavých a opuštěných zvířat, tedy i psů, a jejich umísťování do karantény nebo izolace. V navazujících ustanoveních jsou pak upraveny podrobnosti odchytu. V souvislosti s odchytem zvířat veterinární zákon obci pouze umožňuje, aby sama nebo ve spolupráci s jinou obcí nebo jinou osobou zřídila a provozovala útulek pro odchycená zvířata, a dále na obec přenáší břemeno náhrady nákladů spojených s odchytem a karanténováním odchyceného zvířete, není-li jeho chovatel znám. Žádná možnost regulace této problematiky obecně závaznou vyhláškou dána není. . . 5skoviště a dětský mobiliář, do prostor označených zákazem vstupu zvířat (odhyb hospodářských předpis. určeno.
K čl. 6 vyhlášky:
44. Vyhláška zde uložila povinnosti ve vztahu k veřejně přístupným objektům, které vyjmenovává v čl. 2 odst. 6. Jak již bylo výše uvedeno, do demonstrativního výčtu zde zahrnula i objekty ve vlastnictví jiných fyzických a právnických osob, u nichž obci rozhodovat o způsobu užívání či o omezeních užívání rozhodovat nepřísluší.
K čl. 8 odst. 2 vyhlášky:
45. Ustanovení obsahuje sankci za porušení vyhláškou stanovených pravidel a omezení při užívání plakátovacích ploch a při umísťování informačních, reklamních nebo propagačních zařízení. Touto sankcí je odstranění neoprávněně vylepených či umístěných plakátů a tiskovin na náklady osoby zodpovědné za pořádání oznamované akce. Dostává se tak do kolize s ustanovením § 11 odst. 1 a 2 zákona o přestupcích, které vymezuje úplný výčet sankcí, jež lze udělit za spáchání přestupku, jakož i pravidla pro jejich ukládání, dále ustanovením § 46 odst. 2 a 3 zákona o přestupcích, které formuluje jako skutkovou podstatu přestupku porušení povinností stanovených vyhláškou obce v oblasti její samostatné působnosti a stanoví sankci za jeho spáchání, resp. do kolize s § 58 odst. 4 zákona o obcích, který dává obci možnost uložit za toto jednání pokutu právnické osobě či podnikající osobě fyzické.
K čl. 9 vyhlášky:
46. Zde Ústavní soud shledal důvod k derogaci pouze v případě čtvrtého odstavce, ve zbytku návrh na zrušení tohoto článku zamítl.
47. Prvý odstavec předmětného ustanovení vymezuje dobu nočního klidu. Ani v případě časového určení (mezi 22:00 a 6:00 hodinou) ani co do míry omezení (zachovávat klid a omezit hlučné projevy) obec nepřekročila meze stanovené § 10 písm. a) a písm. b) zákona o obcích. Pojem nočního klidu není v žádném právním předpise vymezen. Je proto potřeba považovat za užitečné, učiní-li tak obec v rámci úpravy místních záležitostí veřejného pořádku vyhláškou. Konkretizace pojmu nočního klidu také za situace, kdy je "porušení nočního klidu" bez bližšího upřesnění přestupkem proti veřejnému pořádku [§ 47 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích], žádoucím způsobem přispěje k právní jistotě.
48. Stejně tak omezení (odstavec 2 čl. 9) v podobě povinnosti zdržet se v tam uvedených denních dobách o nedělích a dnech pracovního klidu všech prací se zařízeními způsobujícími hluk hodnotil Ústavní soud jako přípustné. Vycházel především z toho, že příslušné činnosti nejsou v obci zcela zakázány, ale pouze přiměřeně omezeny. Potřebné hlučné práce tedy lze vykonávat, ovšem pouze v čase, kdy budou zásahy do oprávněných zájmů ostatních obyvatel obce minimální. Takovou formulaci je třeba považovat za ústavně souladnou.
49. Pod zmocnění § 10 písm. b) zákona o obcích lze zahrnout také stanovení hodiny povinného ukončení veřejných společenských a sportovních akcí vyhláškou (odstavec 3 čl. 9). Navíc je stanoven postup pro dosažení výjimky z daného omezení.
50. Pokud jde o povinnost zakotvenou v odstavci 4 čl. 9, zde již obec své zákonné zmocnění překročila. Ochrana před hlukem způsobeným provozy je provedena zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V § 30 odst. 1 ukládá mimo jiné provozovatelům objektů, jejichž provozem vzniká hluk, povinnost technickými, organizačními a dalšími opatřeními v rozsahu stanoveném tímto zákonem a prováděcím právním předpisem zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem. Úprava, kterou přinesl uvedený článek posuzované vyhlášky, je tedy regulována obecně zákonem a pro místní úpravu již není prostor.
K čl. 11 vyhlášky:
51. Shledal-li Ústavní soud označené články předmětné vyhlášky nezákonnými, není možné za jejich porušení ukládat sankce. Sankce je možné ukládat toliko za porušení právních povinností. Povinnosti uložené ustanoveními vyhlášky, které jsou v rozporu se zákonem, nelze považovat za právní povinnosti a nelze je tedy ani v případě jejich nedodržení sankcionovat.
VI.
52. Jak je výše rozvedeno, rušená ustanovení vyhlášky ukládají adresátům povinnosti a stanoví omezení bez zákonného podkladu nebo pouze parafrázují ustanovení jiných právních předpisů. Nemůže tedy sloužit k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku tak, jak to předpokládá zákon o obcích. Byla-li pohnutkou k vydání napadené vyhlášky snaha obce zpřehlednit jejím adresátům komplikovanou a roztříštěnou úpravu práv a povinností právnických a fyzických osob, vztahujících se k zajištění veřejného pořádku a záležitostí s tím spojených, pak musí Ústavní soud konstatovat, že zvolila způsob velice nevhodný. Vydáním dalšího právního předpisu totiž adresáty normy spíše zmátla a narušila jejich právní vědomí. Ústavní soud připomíná, že namísto přijetí napadené vyhlášky zastupitelstvo obce mohlo využít jiné cesty vedoucí k témuž cíli. Např. tím, že by upozorněním publikovaným na úřední desce obce odkázalo i s přesnou citací na existující ustanovení těch či oněch zákonů, eventuálně i s avízem, že plnění povinností z těchto zákonných regulací vyplývajících bude důsledně sledováno a jejich porušení v souladu se zákonem trestáno, a to s odkazy na třebas i jen příkladmo uvedené sankce. Pro takovéto upozornění by obec z hlediska formálního samozřejmě nemohla zvolit označení "vyhláška", neboť vyhláška vydaná v samostatné působnosti obce plní jiné funkce. V takovém případě by se obec do kolize s Ústavou a právním řádem nemohla dostat.
53. Na základě shora uvedeného plénum Ústavního soudu rozhodlo, že napadená vyhláška obce Těrlicko je v rozporu s čl. 104 odst. 3 Ústavy a ustanoveními § 35 zákona o obcích, a proto se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
Nesouhlasím s většinovým stanoviskem, a to v tom rozsahu, pokud vyhovělo návrhu na zrušení čl. 9 odst. 4 napadené vyhlášky.
Pokud jde o odůvodnění mého názoru, plně odkazuji na to, co jsem k obdobné problematice uvedla ve svém odlišném stanovisku k nálezu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 42/05(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 45, vyhlášen pod č. 162/2007 Sb.). Na svém stanovisku nemám co měnit.