44. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 ze dne 22. března 2005 (N 59/36 SbNU 631; vyhlášen pod č. 211/2005 Sb.) se Ústavní soud již zabýval otázkou souladu § 34 zákona o obcích vymezujícího pojem veřejné prostranství s ústavní garancí vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Konstatoval v něm, že prostor splňující zákonné znaky veřejného prostranství je veřejným prostranstvím ex lege. Vyjmutí prostor vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec jako veřejnoprávní korporace veřejný zájem (např. oprávnění ukládat na základě obecně závazných vyhlášek povinnost k ochraně místních záležitostí veřejného pořádku, k ochraně životního prostředí a udržování čistoty). V tomto smyslu není a nemůže být protiústavní, pokud režimu veřejného prostranství podléhají také některé prostory vlastněné osobami soukromého práva, nýbrž je naopak důslednou realizací univerzálního pojmu vlastnictví nerozlišujícího vlastníky soukromoprávní a veřejnoprávní povahy. Na stanovení povinnosti vlastníkovi nebo uživateli pozemku, který je veřejným prostranstvím, ve věcně vymezené oblasti samostatné působnosti obce [§ 10 písm. c) zákona o obcích] tedy není možné bez dalšího hledět jako na nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud proto tuto námitku nepovažuje za důvodnou. Vedle toho Ústavní soud v tomto nálezu též konstatoval, že z čl. 11 odst. 3 Listiny vyplývá, že vlastnické právo není absolutním a ničím neomezeným právním panstvím nad věcí, nýbrž má plnit a současně též plní i jiné funkce. Ústavní a právní systém České republiky vychází jednak z principu, že vlastnictví zavazuje a je omezeno zákonem chráněnými obecnými zájmy, jednak z možnosti státního zásahu do úpravy vlastnických práv ve veřejném, resp. obecném zájmu. Jestliže k takové úpravě ve veřejném zájmu dojde, nejedná se o zásah do rovnosti různých vlastníků.
45. Ústavní soud uzavírá, že město Jirkov se vydáním napadeného ustanovení obecně závazné vyhlášky neocitlo mimo zákonem vymezenou věcnou oblast samostatné působnosti obce a nejednalo ultra vires.
46. Ústavní soud poznamenává, že v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/05 ze dne 19. září 2006 (vyhlášen pod č. 520/2006 Sb.) posoudil obdobné ustanovení vyhlášky města Kopřivnice o veřejné zeleni ukládající povinnost sečí odlišně. Podobně posoudil i ustanovení těrlické vyhlášky v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/06 ze dne 3. dubna 2007 (N 58/45 SbNU 3; vyhlášen pod č. 189/2007 Sb.). Kopřivnická i těrlická vyhláška sice na rozdíl od nyní posuzované jirkovské vyhlášky stanovily povinnost údržby zeleně formou sečí i na jiných než veřejných prostranstvích, což by samo o sobě zakládalo derogační důvod, Ústavní soud však konstatoval i to, že ustanovení kopřivnické vyhlášky stanovící povinnost sečí zasahují do oblasti upravené zákonem, konkrétně v § 3 odst. 1 písm. a) a b) a § 73 odst. 5 zákona o rostlinolékařské péči (viz např. bod 22 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/05, bod 25 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 44/06). Je zřejmé, že v nynějším nálezu vyslovil Ústavní soud jiný právní názor na problematiku ukládání povinnosti provést seč veřejné zeleně, jde však o důsledek změny právního názoru na povahu obecně závazných vyhlášek a požadavek explicitního zákonného zmocnění, jak byla popsána v bodě 26, a důsledek požadavku rozlišovat předmět a cíl regulace obecně závazné vyhlášky podle § 10 zákona o obcích a zákonů, s nimiž se obecně závazná vyhláška může dostat vzhledem k blízkosti či podobnosti předmětu a cíle regulace do kolize.
V. C a V. D
47. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda město Jirkov při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužilo zákonem svěřenou pravomoc a působnost. Nic takového navrhovatel netvrdil a ani Ústavní soud nezjistil žádné indicie, které by mohly naznačovat, že by město Jirkov vydáním napadené obecně závazné vyhlášky sledovalo zákonem neaprobované, nelegitimní cíle nebo bylo vedeno nerelevantními úvahami. Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo zpochybnit rozumnost napadené obecně závazné vyhlášky v extrémní míře jím vyžadované (srov. body 22 a 23 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. září 2006 ve věci obecně závazné vyhlášky města Nový Bor k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a bod 34 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/06 ze dne 22. května 2007 ve věci obecně závazné vyhlášky města Ostrova o místním poplatku ze psů).
48. Ústavní soud pouze rekapituluje, že povinnost uložená napadeným ustanovením je stanovena všem vlastníkům a uživatelům veřejné zeleně bez výjimky, tzn. i samotnému městu Jirkovu, pokud je vlastníkem nebo uživatelem veřejné zeleně, a nic nenasvědčuje tomu, že by město Jirkov tímto ustanovením chtělo některé vlastníky či uživatele veřejné zeleně zvýhodnit nebo naopak jiné znevýhodnit. Cíl sledovaný napadeným ustanovením - chránit veřejnou zeleň a zlepšovat kvalitu životního prostředí ve městě včetně jeho vzhledu - je cílem legitimním a zákonem aprobovaným a stanovená povinnost sečí a úklidu po seči k takovému cíli racionálně může vést.
V. E
49. Ústavní soud se konečně zabýval i tím, zda napadená obecně závazná vyhláška splňuje obecná kritéria kladená na právní předpisy vyplývající z pojmu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 a z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, tj. zda jsou její ustanovení s využitím obvyklých interpretačních postupů určitá a vzájemně nerozporná, neboť jinak by byl porušen princip právní jistoty a hrozilo by riziko porušení zákazu svévole ze strany orgánů veřejné moci.
50. Ústavní soud předesílá, že zejména od menších obcí nelze očekávat, že své právní předpisy budou formulovat ve stejné kvalitě, jakou by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legislativci. Na stranu druhou však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle toho své chování.
51. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval výslovnou námitkou navrhovatele, že pojem "uživatel veřejné zeleně" jako adresát povinnosti stanovené napadeným ustanovením je značně právně neurčitý, neboť podle navrhovatele uživatelem může být jak právnická či fyzická osoba, která veřejnou zeleň užívá právně určeným způsobem (např. na základě smlouvy), tak i kterákoliv jiná osoba, jež užívá veřejnou zeleň "jiným způsobem".
52. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. Nečiní-li problémy interpretovat pojmy uživatel pozemku, resp. osoba pozemek užívající, které jsou v různých obměnách v právním řádu docela frekventovanými, o čemž svědčí i navrhovatelem citovaná ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona o rostlinolékařské péči ("vlastník pozemku nebo objektu či osoba, která je užívá z jiného právního důvodu"), § 47b odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích ("ten, kdo neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku"), § 58 odst. 2 zákona o obcích ("... osoba ... na pozemku, který vlastní nebo užívá"), pak ani pojem uživatel veřejné zeleně nelze označit za natolik neurčitý a neinterpretovatelný, aby to vedlo z tohoto důvodu ke zrušení napadeného ustanovení vyhlášky. Navrhovatel ani nenabídl Ústavnímu soudu v praxi reálně představitelný příklad, kdy by podle napadeného ustanovení mohla být postižena jiná osoba, která veřejnou zeleň užívá "jiným způsobem". Adresátem stanovené povinnosti tedy zřejmě je osoba, která veřejnou zeleň užívá na základě nějakého právního důvodu (z titulu nájmu, výpůjčky), a pokud by chtělo město Jirkov vyžadovat splnění povinnosti po jiném "uživateli", muselo by v individuálním případě svůj postup argumentačně unést. Není úkolem Ústavního soudu, aby předjímal bizarní a divoké interpretace jinak srozumitelných pojmů.
53. Pokud jde o ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) ve slovech "Četnost sečí je minimálně 2x ročně" a čl. 3 odst. 1 písm. b), ani zde Ústavní soud (nad rámec argumentace navrhovatele) neshledal, že by tato ustanovení byla prima facie neurčitá. Vyhláška sice jen u první seče jednoznačně a určitě stanoví, že musí být provedena do 25. května příslušného roku, zatímco druhou a případně další seč jsou vlastníci a uživatelé veřejné zeleně povinni provést v závislosti na blíže nespecifikovaných vegetačních podmínkách, nejde však o neurčitost takové intenzity (zejména s ohledem na tezi vyslovenou v bodě 50), aby nebyla vzhledem k místním podmínkám obce velikosti města Jirkova racionální interpretací překlenutelná. Stejně jako v předchozím případě by muselo město Jirkov pokus o jiný než restriktivní výklad ustanovení ukládajícího povinnost dalších sečí argumentačně unést a pokud by město Jirkov chtělo aplikovat toto ustanovení svévolným, šikanózním způsobem, lze se proti takovému postupu bránit v řízení o přestupku a v přezkumu rozhodnutí o přestupku ve správním soudnictví.