27. V nálezu ze dne 20. 6. 2006sp. zn. Pl. ÚS 38/04(Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 125, vyhlášen pod č. 409/2006 Sb.) obdobně jako v nálezu ze dne 13. 8. 2002sp. zn. Pl. ÚS 3/02(Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105, vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.) Ústavní soud konstatoval a např. v nálezu ze dne 27. 9. 2006sp. zn. Pl. ÚS 51/06(Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 171, vyhlášen pod č. 483/2006 Sb.) připomenul, že "v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. jinými základními právy či svobodami je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod.".
28. V nálezu ze dne 21. 1. 2003sp. zn. Pl. ÚS 15/02(Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 11, vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že "Rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo.
29. Mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek. S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
30. Uvedený exkurz vede Ústavní soud k závěru, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.
31. V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasto povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.".
32. Dalším z principů aplikovaných v případě kolize základních práv, případně veřejného dobra, jako principů, na rozdíl od případu konfliktu norem podústavního práva, se Ústavní soud řídí příkazem k optimalizaci, tj. postulátem minimalizace omezení základního práva a svobody, příp. veřejného dobra. Jeho obsahem je maxima, dle níž v případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv, resp. veřejných statků je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě omezení v důsledku jejich vzájemné kolize [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004sp. zn. Pl. ÚS 41/02(Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 10, vyhlášen pod č. 98/2004 Sb.) či nález ze dne 27. 9. 2006sp. zn. Pl. ÚS 51/06(Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 171, vyhlášen pod č. 483/2006 Sb.)].
33. Ústavní soud nesdílí názor, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve vztahu k navrhovatelem uváděnému čl. 30 odst. 1 Listiny a že zrušením § 32 zákona o důchodovém pojištění by byla nastolena rovnost obou pohlaví ve vztahu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Došlo-li by ke zrušení napadeného ustanovení, bylo by odebráno jisté zvýhodnění ženám-matkám, aniž by v rámci "zrovnoprávnění" nabyli muži-otcové stejné výhody, jakou mají ženy-matky. Ústavní soud je toliko negativním zákonodárcem a jeho zásah vůči napadenému ustanovení by tak pouze porušil princip ochrany důvěry občanů v právo, příp. by zasáhl do právní jistoty, resp. legitimního očekávání. V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nenastal rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností.
34. Ústavní soud posuzoval dále zvýhodňující přístup, který byl založen na objektivních a rozumných důvodech. Přihlédl k důvodům historickým a sociologickým i ke komparatistice. Odkazuje přitom na bohatou argumentaci plynoucí z vyjádření účastníků i vyžádaných stanovisek a shledal, že napadené ustanovení vychází z existence legitimního cíle.
35. Ústavní soud přihlédl k tomu, že ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění není, jak bylo řečeno výše, z hlediska komparatistického v zemích Evropské unie výjimkou, byť i obecný trend směřuje k perspektivnímu odstranění rozdílného důchodového věku mužů a žen, o němž se diskutuje i v České republice.
36. Ústavní soud neshledal ani projev libovůle zákonodárce při přijetí platného znění ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění. Dospěl k závěru, že by zrušením napadeného ustanovení vybočil z principu minimalizace zásahu, neboť řešení nerovného postavení mužů a žen v rámci důchodového pojištění nelze nalézt bez komplexní a moudře načasované úpravy systému celého důchodového pojištění, při nalezení sociálně únosných a ekonomicky přijatelných hledisek, která je třeba stanovit spíše v rámci celkové reformy důchodového systému. Jako obiter dictum je nutno dodat, že případné odstraňování nerovností mužů a žen v oblasti důchodového pojištění by mělo plně odrážet vývoj sociálních poměrů ve společnosti.
37. Ústavní soud konečně připomíná ve vztahu ke kategorii rovnosti, že "V sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických kategorií, vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem." (srov. nález ze dne 7. 6. 1995sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29, vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.).
38. S ohledem na okolnost, že Ústavní soud přisvědčil argumentaci svědčící pro závěr, že existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup, dospěl proto k závěru, že ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež návrh na jeho zrušení zamítl (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
1. Odlišné stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové
Odlišné stanovisko, které uplatňuji podle § 14 zákona o Ústavním soudu, směřuje jak proti výroku nálezu, tak proti právním argumentacím uvedeným v odůvodnění nálezu.
Hmotné zabezpečení ve stáří je důsledkem celoživotní aktivity každého jedince a jeho odpovědného přístupu ke stáří. Podle napadeného ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " zákon č. 155/1995 Sb.") důchodový věk pro nárok na starobní důchod je rozdílný pro muže a ženy. U žen je důchodový věk diferencován podle počtu vychovávaných dětí, a tak jim vzniká dříve nárok na starobní důchod.
Členské státy EU dosud nesjednotily věkovou hranici odchodu do důchodu nejen mezi sebou, ale i mezi skupinami mužů a žen. Článek 7 Směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 vylučuje z oblasti své působnosti stanovení důchodového věku pro účely poskytování starobních důchodů a důsledků, které z toho mohou vyplývat pro jiné dávky a výhody poskytované v oblasti důchodového pojištění osobám, které vychovaly děti. Znamená to, že rozdílný důchodový věk pro muže a ženy je v důchodovém systému i nadále přípustný.
Přesto, či právě proto je žádoucí vyrovnání sociálního postavení žen a mužů pečujících o děti zohledňováním při stanovení podmínek nároku na starobní důchod.
S nálezemsp. zn. Pl. ÚS 53/04se nemohu ztotožnit. Napadené ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb. zakládá podle mého názoru nerovné postavení žen a mužů v oblasti důchodového pojištění a tvrzení, že by zrušením celého ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb. došlo k zásahu do dalších institutů na důchodový věk navazujících, neobstojí ve světle skutečnosti, že Ústavní soud může odložit účinnost zrušení napadeného ustanovení tak, aby k takovému zásahu nedošlo. Myslím si také, že by měl být požadavek naplňování ústavní zásady rovnosti žen a mužů odstraněním přetrvávajících rozdílů podle pohlaví Ústavním soudem zkoumán i pod zorným úhlem závěrů vyjádřených v nálezusp. zn. Pl. ÚS 42/04(Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 112, vyhlášen pod č. 405/2006 Sb.). Za tohoto stavu věci se - v souvislosti s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - ve svých důsledcích jedná o diskriminaci zejména ve vztahu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny. Je patrné, že rozdílné podmínky pro ženy a muže v oblasti důchodového pojištění mohou existovat. Právě proto by ale zohlednění výkonu osobní péče o děti mělo směřovat vůči pečujícím občanům bez ohledu na jejich pohlaví.
Podle mého názoru napadené ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb. zakládá nepřípustnou diskriminaci mužů v právu na hmotné zabezpečení ve stáří, a tím není v souladu s čl. 30 odst. 1 ve spojení s čl. 41 Listiny základních práv a svobod.
2. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
S většinovým stanoviskem nesouhlasím, neboť mám za to, že vážení kolegové nedocenili důvody protiústavnosti napadeného ustanovení. Vlastní, nezvykle sporé odůvodnění nálezu obsažené toliko v bodech 33 až části bodu 36, když zbytek tohoto bodu obsahuje pozoruhodné obiter dictum, staví na tradici, byť ji výslovně nezmiňuje, a naopak se zaštiťuje dle mého přesvědčení problematicky interpretovanou komparativní studií, kterou poskytlo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Zde je namístě poznamenat, že Evropský soud pro lidská práva poměrně jednoznačně odmítá uznat legitimnost sporné rodinněprávní úpravy poukazem na tradici, a naopak poukazuje na dynamiku v pojetí práv a vztahů souvisejících s rodinou (viz např. rozhodnutí z 22. 2. 1994 Burghartz v. Švýcarsko nebo rozhodnutí ze 16. 11. 2004 Ünal Tekeli v. Turecko).
Dle mého hodnocení z poskytnutého srovnávacího materiálu nelze učinit závěr, že napadené ustanovení není v zemích EU výjimkou, jak činí nález (bod 35). Nález se totiž odvolává na ve více zemích EU existující různý důchodový věk pro ženy a muže, avšak tato rozdílnost nečiní problém. Problém naopak činí to, že odměnou za výchovu dětí se snižuje věk odchodu do důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí od 1 roku odečteného od základní důchodové hranice až po 4 roky pouze ženám, nikoli mužům. Jak z vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí vyplývá, vyskytuje se tento typ pro řešený případ relevantní nerovnosti pouze na Slovensku. V jiných státech EU je sice odečet let za výchovu dětí možný, avšak s ohledem na skutečnost je praktikovaný ve vztahu k tomu z obou rodičů, který dítě vychovával a pečoval o ně. Je přitom třeba zdůraznit, že odečet let je prováděn ve vztahu k základní, tj. pro muže a ženy diferencovaně stanovené věkové hranici pro odchod do důchodu, přičemž tato rozdílnost není zpochybňována, jak se snaží vnutit nález (body 34 a 35).
Je přitom nepochybné, neboť z textu napadeného ustanovení to jednoznačně vyplývá, že zmíněné zvýhodnění spočívající v odečtu let od základního důchodového věku je vázáno na výchovu dětí, tzn. nejde o jakýsi bonus za porod dítěte, jímž by muži samozřejmě nemohli být oceněni. Je-li ovšem zmíněné zvýhodnění vázáno a podmíněno výchovou dětí, jde zároveň o jeho jednoznačnou vázanost na výkon rodičovských práv jako základních práv, v podobě péče o děti a v podobě výchovy dětí, která jsou oběma rodičům garantována článkem 32 odst. 4 Listiny, a proto mohou být omezena jen zákonem, jde-li ovšem zároveň o opatření v demokratické společnosti nezbytné a je-li omezení proporcionální. Lze přímo soudit, že snížený věk odchodu do důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí je čistým projevem interpretace rodičovských práv v jejich poloze charakterizovatelné jako status positivus.
Většina tedy připustila omezení pozitivně interpretovaného rodičovského práva mužů, aniž by provedla přísný test k možnostem takového omezení, byť šlo o podezření z diskriminace mužů na základě jejich pohlaví. Ostatně diferenciace na základě pohlaví má být vždy považována za podezřelý rozlišovací důvod (Ovey, C., White R., European Convention on Human Rights, Oxford University Press 2006, citováno podle B. Čechová, kap.VI., s.167, Rovnost a diskriminace, M. Bobek, P. Boučková, Z. Kühn (eds.), C. H. Beck, Praha, 2007) a jako taková má vždy podléhat zvlášť důkladnému zkoumání (přísnému testu). Tento přísný test provedl Ústavní soud ve věcisp. zn. Pl. ÚS 42/04(Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 112, vyhlášen pod č. 405/2006 Sb.), kde bylo zkoumáno rovněž ustanovení zákona o důchodovém pojištění, rozlišující také na základě pohlaví, a dospěl tehdy k přesvědčení, že je napadené ustanovení třeba zrušit. V dnešním případě se většina od názoru vysloveného ve shora uvedené věci odchýlila, aniž by vysvětlila proč (viz vázanost Ústavního soudu svou vlastní judikaturou a prostor pro možnost odchýlit se od ní, vymezená nálezemsp. zn. Pl. ÚS 11/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 87, vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.).
Prostor pro odchýlení se od shora uvedeného nálezu, avšak toliko ve smyslu zesílení argumentace, by v dané věci mohl být nalezen právě ve shora zmíněném přímém napojení posuzovaného zákonného ustanovení na rodičovská práva garantovaná čl. 32 odst. 4 Listiny, jenž vylučuje obecně a abstraktně definované rozlišování mezi oběma rodiči. Pokud k rozlišování mezi rodiči v praxi dochází, pak jedině individuálním aktem, a to na základě skutkových okolností konkrétního případu - tj. v daném případě podle toho, který z rodičů péči o dítě a jeho výchovu zajišťoval. Jakým způsobem by byly zjišťovány skutkové okolnosti, rozhodné pro snížení základní věkové hranice odchodu do důchodu, je věcí zákonodárcovy úvahy.