31. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že současnou úpravu výše odměn exekutorů nelze odůvodňovat poukazem na to, že exekutor nemůže odmítnout provedení exekuce, a že náhrada nákladů řízení jim může být přiznána vůči povinnému i v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného [viz stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, str. 545, nebo www.judikatura.cz)]. Kompenzaci v tomto smyslu "nevýhodného" postavení exekutora je třeba hledat ve výhodách spojených přímo s jeho profesí, např. v jeho téměř výlučném postavení při výkonu exekučních titulů, v němž mu mohou částečně konkurovat pouze soudní vykonavatelé. Nelze akceptovat, že by odměna přiznaná vůči jedněm povinným mohla být výrazně navýšena pouze z toho důvodu, že v případě jiných povinných, se kterými první skupina povinných nemá žádné funkční vazby (tudíž za jejich dluhy a nemajetnost nemůže nést žádnou odpovědnost), musela být exekuce pro nedostatek majetku zastavena. Proto Ústavní soud ruší § 5 odst. 1 větu druhou vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (výrok I.).
32. Princip právní jistoty porušují i přechodná ustanovení, která protiústavní zásadu tvorby základu odměny exekutora bez jakýchkoliv zohlednění stavu exekučního řízení vztahují na řízení zahájená před účinností změny. Je notorietou, že právní věda rozeznává tzv. pravou retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, a retroaktivitu nepravou spočívající v tom, že právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou. V obou posuzovaných případech totiž došlo k uspokojení vymáhané pohledávky ještě za účinnosti předcházející úpravy, soudní exekutoři také ještě v této době náklady exekuce (včetně odměny) vyúčtovali, jejich příkazy však byly zrušeny. Nové příkazy však již byly posuzovány z hlediska novelizované regulace, tudíž námitky uplatněné s ohledem na předchozí úpravu soudy shledaly neopodstatněnými. Taková konstrukce zcela nepochybně otřásla důvěrou v právní řád, protože odměna se řídila právní úpravou účinnou v době, kdy již exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky. Z těchto důvodu Ústavní soud přechodná ustanovení ruší (výroky II. a III.).
33. Ve smyslu těchto pravidel apeluje Ústavní soud na Ministerstvo spravedlnosti, aby v rámci zákonného zmocnění k vydání prováděcího předpisu respektovalo při stanovení výše odměny základní principy spravedlnosti a právního státu včetně principu proporcionality jako moderního ústavního pravidla [které podle konstantní judikatury Ústavní soud rovněž aplikuje - srov. nález ve věcisp. zn. Pl. ÚS 33/97(Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.), a vyzývá zákonodárce k jeho uplatnění též při tvorbě právních předpisů - srov. nález ve věcisp. zn. Pl. ÚS 61/04(Sbírka rozhodnutí, svazek 43, nález č. 181, vyhlášen pod č. 16/2007 Sb.)]. K inspiraci může sloužit i přehled vývoje normotvorby ministerstva při určování výše odměn advokátů a notářů.
34. Právní jistotě nepřispívá ani nejednotná soudní praxe při tzv. upuštění od exekuce (§ 46 odst. 3 věta první zákona č. 120/12001 Sb.). Dikce tohoto ustanovení naznačuje, že jde o neformální úkon exekutora, což nelze považovat za přípustné. Je třeba jednoznačně určit okamžik ukončení exekučního řízení (též ve vztahu ke třetím osobám, např. pro výmaz poznámky z katastru nemovitostí). Zatímco v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 soud usnesením ze dne 5. 3. 2004 č. j. Nc 733/2003-102 exekuci zastavil, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 žádný obdobný úkon nebyl učiněn. Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy v řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly podle § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu a řízení zastavovaly i tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního řízení.
35. Z uvedených důvodů rozhodlo plénum Ústavního soudu na základě § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb. a ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 291/2006 Sb., a to ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
Odlišné stanovisko směřuje výlučně proti výroku I. nálezu a vychází především z přesvědčení, že většinový názor pléna Ústavního soudu své výhrady ukotvil v § 5 odst. 1 větě druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 330/2001 Sb.") nepřiléhavě, neboť toto ustanovení je z pohledu nálezem vyslovené kritiky, jakož i jím sledovaného cíle nepodstatné. Slouží totiž toliko podkladem (všeobecného) určení exekutorovy odměny, zatímco v rozhodných souvislostech bylo naopak určujícím ustanovení § 11 odst. 1; právě jeho smyslem je totiž reagovat na situace, o něž v obou věcech ústavních stížností šlo ("splnil-li dobrovolně povinný to, co mu ukládá exekuční titul..."), a až jím se mělo dát najevo, že se nákladová zátěž povinného co do odměny exekutora snižuje tak, že se exekutorovi dostane jen 50 % toho, co by mu příslušelo, kdyby příslušné plnění skutečně (exekučními nástroji) vymohl. Ostatně ve věcisp. zn. I. ÚS 639/04, z níž vzešel první senátní návrh podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka dožadovala právě toho, aby jí dobrodiní ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb. nebylo upíráno.
Tento účel ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky nález pléna nikterak nezpochybňuje; zcela právem mu pak ale vytýká, že spojení s tím, že povinný též "uhradí náklady exekuce", je činí prakticky neaplikovatelným, čímž se dostává do kolize s čl. 1 odst. 1 Ústavy, jelikož "vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu".
Je to proto právě ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky (nikoli § 5 odst. 1 věta druhá), jehož intencí je na jedné straně zohlednit faktické snížení exekutorova "úsilí" k dosažení splnění povinnosti podle titulu (čemuž odpovídá i snížení jeho odměny) a na straně druhé "výchovně" působit na povinného tím, že se mu dostane určité nákladové "slevy", bude-li - přece jen - byť "v poslední možný moment" plnit mimo exekuci.
Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky směřuje k cíli odlišnému. Snaží se odstranit výkladový problém, jenž se odvíjí od první věty tohoto ustanovení, jmenovitě vyložit pojem "vymoženého plnění" v situacích, kdy po zahájení exekučního řízení bylo povinným plněno "dobrovolně". Potřeba doplnit původní (jedinou) větu § 5 odst. 1 vyvstala proto, že v soudní praxi nebylo jednoty, zda "vymoženým plněním" lze rozumět jen to, co bylo uskutečněno výlučně v rámci realizovaných exekučních instrumentů (na základě exekutorem vydaných exekučních příkazů), nebo naopak i to, co bylo povinným poskytnuto sice mimo ně, ale pod jejich tlakem a k jejich odvrácení, když současně se exekutor již chopil určité aktivity na základě pověření provedením konkrétní exekuce. Existovaly nepřehlédnutelné důvody, pro které lze obojí postavit na roveň, a tudíž i pro to, aby též ve druhém případě poskytnuté plnění bylo pojato jako "vymožené" (a tvořilo součást "základu pro určení odměny za provedení exekuce" ve smyslu § 5 odst. 1 věty první vyhlášky). Jsou známy i situace, kdy je nesnadno rozlišitelné, plní-li povinný v rámci způsobu, jímž je exekuce prováděna, nebo mimo něj, resp. "dobrovolně" (srov. kupříkladu ustanovení § 325a občanského soudního řádu, kdy povinný plní "dobrovolně" z ruky předtím, než exekutor přistoupí k osobní prohlídce).
Věta druhá § 5 odst. 1 vyhlášky namísto dotud nejednoznačného výkladu zakotvila (od účinnosti vyhlášky č. 233/2004 Sb.) zákonnou fikci, co jest považovat za plnění "vymožené", jež obsahově vystihuje to, co bylo možné výkladem sice též dosáhnout, na čemž se však soudní praxe nedokázala (včas) sjednotit.
V obecné rovině platí, že právní fikce je i z pohledu ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li vhodná, potřebná a přiměřená.
Z popsaných interpretačních obtíží výkladu § 5 odst. 1 vyhlášky v původním znění plyne a lze též dále doložit, že fikce vyjádřené posléze v § 5 odst. 1 větě druhé, a to i ve znění vyhlášky č. 291/2006 Sb., jsou z těchto hledisek tolerovatelné. Pojetí vymoženého plnění ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. reflektuje především okolnost "nedobrovolnosti" plnění povinného, jestliže se tak stalo působením subjektivně zprostředkovaného faktu exekuce (doručením rozhodnutí soudu o jejím nařízení), plnění "vymožené" ve smyslu vyhlášky č. 291/2006 Sb. pak vychází z toho, že s okamžikem vydání soudního rozhodnutí o nařízení exekuce a pověření exekutora se zpravidla pojí již jisté exekutorovo "přičinění", resp. působnost (srov. kupříkladu § 35 odst. 2, § 44 odst. 1 exekučního řádu). Akceptovatelnost těchto fikcí se prohlubuje připomenutím, že jejich prostřednictvím se určuje toliko základ odměny exekutora, zatímco její případné snížení pro případy plnění, které povinný poskytne v rámci exekučního řízení, avšak mimo režimy nuceného vymáhání podle vydaných exekučních příkazů, je vyhrazeno instrumentu, k němuž směřuje ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky.
Odstraněním věty druhé § 5 odst. 1 vyhlášky lze dosáhnout jen toho, že se původní výkladový problém, co je "vymožené plnění", pro soudní praxi otevírá znovu.
I kdyby proti konkrétnímu zpodobení fikce podle § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky mohly být vzneseny námitky (což si lze představit zejména ve vztahu k té, již založila vyhláška č. 291/2006 Sb.), nelze pomíjet ani to, že "účelnost", případně "vhodnost" či "správnost" nejsou samy o sobě referenčním hlediskem ústavnosti, resp. ústavní kontroly právních norem.
Ústavněprávní reflex lze jen ztěžka spatřovat v úvaze, že "bez přímé účasti" exekutora při plnění povinného by mohlo dojít k jeho neodůvodněnému zvýhodnění oproti těm exekutorům, kteří exekuci "fakticky" provedli (neboť jednou jsou to ti, podruhé jiní, a není zaznamenáno, že by se cítili diskriminováni), a ústavněprávní roviny nedosahuje zjevně ani případná absence "výchovného" prvku ve vztahu k povinnému, když nadto je pro něj vyhrazen, jak bylo již řečeno, efektivní prostor jinde (§ 11 odst. 1 vyhlášky).
Skutečný ústavněprávní argument ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, ve vazbě na princip ochrany povinného (nezpůsobit mu újmu v rozsahu větším než nezbytném atd.), který byl jinak právem v nálezu uplatněn, však má nepřehlédnutelné "exekučně" konstituované meze; ochrana, jež je povinnému poskytována, je logicky limitována tím, že se váže k osobě, která nesplnila dobrovolně svoji povinnost, pročež ji jí bylo nutno autoritativně uložit exekučním titulem (typicky soudním rozhodnutím), a jež přesto, ani v další lhůtě titulem stanovené, oprávněnému neplnila. Bere-li taková osoba na sebe riziko exekuce, není - ani ústavněprávně - nepřijatelné s ní spojovat též ty nepříznivé důsledky dalšího soudního (exekučního) řízení, jež spočívají v objektivně předjímatelných újmách nákladových, včetně nákladů exekuce v části exekutorovy odměny (§ 87 odst. 1 exekučního řádu). Pak lze jen obtížně dovodit, že by ochrana povinného podle čl. 11 odst. 1 Listiny mohla nalézt vyjádření i v rovině hodnocení, které plnění poskytnuté po zahájení exekučního řízení má být podřazeno plnění "vymoženému", a které nikoli.
Konečně je vhodné poznamenat, že určitá "paušalizace" nákladů řízení, ať se zjevují v podobě nákladů státu, na nichž účastníci soudních řízení participují povinností k zaplacení soudních poplatků, nebo nákladů zastoupení, jež jsou povinni účastníci platit, je v soudních procesech akceptována se všeobecným konsensem a vystihuje objektivní nezpůsobilost - jen pro určení těchto nákladů, tj. mimo vlastní těžiště příslušných řízení - uspokojivě (a "prakticky") stanovit "skutečné", "adekvátní", a přičinění či odborným nárokům odpovídající náklady, ať již státu nebo zástupců účastníků. Proto je "hodnota" sporu v těchto souvislostech tradičně měřena předmětem, povýtce peněžně vyjádřeným, a nikoli odhadem jeho "skutečné" odborné nebo organizační náročnosti (srov. § 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, § 7 a 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb., § 4 vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví, a další). Tam, kde nastane situace vskutku typové nižší "náročnosti", nehledají uvedené předpisy "slevu" ve snížení předmětu, "základu", resp. "tarifní hodnoty" apod. (srov. § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), nýbrž v režimu, k němuž mělo - ve sledovaném kontextu - sloužit ustanovení § 11 odst. 1 téhož předpisu (viz § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. nebo § 13 až 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb.).
Shrnutí řečeného vede k závěru, že argumentace nálezu proti ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. není efektivní ani v rovině podústavního práva ani práva ústavního, a že derogační ambice měly směřovat nikoli proti tomuto ustanovení, nýbrž proti § 11 odst. 1, jehož se ostatně i významná část odůvodnění nálezu týkala.