Ústavní soud, I. ÚS 1238/08

Je skutečností, že usnesení, jímž se řízení nekončí a jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění (srov. § 55 odst. 4 soudního řádu správního); takovým rozhodnutím je i usnesení o vyloučení věcí podle § 39 odst. 2 soudního řádu správního. Pokud tedy krajský soud v dané věci napadené usnesení neodůvodnil, nelze mu zřejmě de iure ničeho vytknout. Nicméně je namístě dodat, že právě v uvedeném případě nelze takový postup krajského soudu považovat za vhodný a rozumný, neboť ze širšího pohledu může vést až k podkopávání důvěryhodnosti obecného soudnictví. Bez takové důvěry není řádný výkon veřejné moci v demokratickém státě možný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit; tedy i: "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." [srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173)]. Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly [to jinými slovy uvádí i nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245 a násl.)]. Stěžovatel měl v dané věci na mysli i eventualitu vyloučení jedné z obou věcí k samostatnému projednání krajským soudem a zřetelně se toho obával. Proto ve správní žalobě preventivně vysvětlil, proč podává jednu žalobu proti dvěma rozhodnutím odvolacího správního orgánu; poukázal dokonce na shora citovaný klíčový rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 24/2005-70, z jehož právního názoru zřetelně vyplynulo, že soud je zásadně povinen respektovat autonomii vůle jednotlivce, tedy věc (v daném případě) k samostatnému projednání nevylučovat (srov. odůvodnění tohoto nálezu). Přes takto preventivně stěžovatelem předloženou argumentaci podporující závěr, že jedna z obou věcí nemá být k samostatnému projednání vyloučena, krajský soud postupoval opačně, aniž by byl přitom stěžovateli jakkoli předestřel své důvody. Takový postup krajského soudu mohl zřetelně - a třeba podotknout, že nikoli zcela nedůvodně - navodit u stěžovatele dojem, že se soud obává argumentovat, neboť by svůj závěr o naplnění zákonných důvodů vyloučení věci jednoduše nebyl schopen racionálně logicky obhájit. Je třeba si uvědomit, že ustanovení § 55 odst. 4 soudního řádu správního nezakazuje správnímu soudu odůvodnit tam uvedené typy usnesení, nýbrž jen stanoví, že odůvodnění nemusí být v usnesení obsaženo. Jaký jiný případ si lze "jako učebnicový" představit, než právě v této souzené věci, kdy bylo z důvodů výše uvedených plně namístě, aby správní soud uplatnil možnost i tyto typy usnesení odůvodnit? Koneckonců, Ústavnímu soudu je dobře známa i ta praxe správních soudů, která rozhodnutí o vyloučení či spojení věcí odůvodňují, byť natolik stručně, že i to Ústavní soud kritizoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 458/07- viz výše).