42. Ústavní soud, po seznámení se se shora uvedenými částmi spisů obecných soudů, dospěl k závěru, že okolnosti celého případu jsou přesně těmi skutečnostmi, jež vyžadují individuální posouzení, a nikoliv mechanickou aplikaci matematického vyjádření, k němuž dospěla předchozí judikatura obecných soudů.
43. V daném případě je zcela klíčová skutečnost, že obecné soudy ponechaly na počátku řízení zcela bez povšimnutí námitku vedlejších účastníků, že došlo ke změně stavebně technického charakteru nemovitosti. Obecné soudy se začaly důkazně zabývat touto námitkou téměř po deseti letech vedení sporu, kdy již nebylo možné zcela objektivně stanovit, v jaké fázi rozestavěnosti se nemovitost k okamžiku doručení výzvy k vydání nacházela. Procesní postup obecných soudů nelze klást k tíži ani jedné straně sporu, nicméně nelze zcela přehlížet, že to byli vedlejší účastníci, kteří podle vlastních tvrzení ve stavbě pokračovali i v době, kdy nabyl zákon o mimosoudních rehabilitacích účinnosti a kdy z dopisu rodičů stěžovatelů věděli o tom, že bude žádáno její restituční vydání. Ve stavbě přitom pokračovali i bez stavebního povolení, což pouze dále znesnadnilo jakoukoliv objektivizaci toho, v jaké fázi rozestavěnosti se objekt v příslušném období nacházel. Ačkoliv zřejmě nelze vedlejším účastníkům v tomto směru přisuzovat přímo to, že by jednali ve "zlé víře", přesto k této situaci svým jednáním přispěli.
44. Rovněž nelze zcela přehlížet, že v průběhu řízení bylo vypracováno několik posudků, které operovaly se zcela odlišnou podobou rozestavěnosti domu. Podle Ústavního soudu nelze stav, který konstatoval první posudek vypracovaný po místním šetření dne 30. 6. 1993 a podle něhož tehdejší stav v podstatě odpovídá stavu v roce 1972, bagatelizovat způsobem, jak to učinil nalézací soud, který konstatoval, že účelem tohoto posudku bylo ocenění nemovitosti, nikoliv posouzení stavu nemovitosti. Hodnota nemovitosti je jistě dána též stavebně technickým stavem nemovitosti, a pokud by platilo, co v řízení uváděli vedlejší účastníci a posléze svědci, měla by být již v té době stavba rodinného domu zcela odlišná (co do půdorysu, počtu podlaží) od stavby v roce 1972.
45. Revizní posudek Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně, stejně jako jeho dodatek pak vycházejí ze stavu, který v zadání posudků konstatoval nalézací, resp. odvolací soud. Přitom obecné soudy při jejich zadání vyšly výlučně z tvrzení jednoho z vedlejších účastníků o stavu rozestavěnosti nemovitostí ke dni 1. 9. 1992, jak zaznělo explicitně v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. Obecné soudy se však přitom nevypořádaly s rozdílnými tvrzeními jednotlivých vedlejších účastníků v úvodních fázích řízení (zejména s výpověďmi na ústních jednáních dne 5. 11. 1992 a 10. 12. 1992) a neodůvodnily, proč vzaly za jediné relevantní právě vyjádření J. Š. Rozhodnutí vystavěná na základě takto vypracovaných posudků se Ústavnímu soudu jeví krajně nespravedlivá, byť by se opírala o matematicky sebedokonalejší výpočty. Jinak řečeno, obecné soudy se v dané situaci, kdy po více než deseti letech sporu nelze s určitostí zjistit přesný stav rozestavěnosti nemovitosti, skryly za znalecké posudky, jejichž skutečná důkazní způsobilost je oslabena samotným východiskem výpočtů. Ústavní soud má za to, že se jedná přesně o situaci formalistního přístupu k právu, kdy obecné soudy namísto hledání skutečné individuální spravedlnosti vystaví rozhodnutí na exaktních znaleckých výpočtech, jejichž skutečná hodnota je velmi pochybná. Ostatně v případě aplikace § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je velmi diskutabilní hranice mezi tím, co je ještě právní posouzení, resp. výklad právní normy, a co stavebně technické posouzení znalce.
46. Pokud by i bylo možné brát závěry takového znaleckého posouzení za relevantní, vycházejí závěry pouze mírně ve prospěch nových konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti (53 % u základů a 56 % u stropů).
47. Ústavní soud je proto přesvědčen, že tyto okolnosti odůvodňovaly přísnou individualizaci dané kauzy. Jinak řečeno, projednávaný případ je přesně oním případem, kdy nelze zcela mechanicky převzít matematicky vyjádřený výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, jak byl vytvořen judikaturou soudů, ale kdy je třeba individuálně posoudit, zda se rozhodnutí vnímané v materiálním smyslu jeví jako spravedlivé. Obecné soudy v daném případě naopak bez této korekce převzaly "vzorec", jímž byl ustálenou judikaturou zaplněn výklad § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, přičemž vyšly ze znaleckých posudků, jejichž závěry jsou přinejmenším zkreslené samotným zadáním, resp. nemožností důkazně podložit stav rozestavěnosti k datu doručení žádosti o vydání nemovitosti.
48. Namísto matematické přesnosti výpočtů se obecné soudy měly soustředit na všechny shora uvedené postuláty plynoucí z předchozí judikatury Ústavního soudu (priorita restitutia in integrum, požadavek individualizovaného posouzení toho, zda je dána překážka vydání nemovitosti podle § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích a přednost materiální spravedlnosti před právním formalismem), v jejichž světle se projednávaný případ jeví odlišně, než jak jej obecné soudy v napadených rozhodnutích posoudily.
49. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že v důsledku tohoto rozhodnutí došlo k rozštěpení předmětu řízení, neboť pokud jde o vydání domu, bylo řízení před obecnými soudy skončeno, zatímco nárok na vydání pozemku pod domem, jakož i přilehlého pozemku, je dále předmětem řízení před nalézacím soudem. Jinak řečeno, v důsledku rozsudku Nejvyššího soudu došlo k rozštěpení předmětu řízení s odlišným procesním režimem pro jeho jednotlivé části. Ústavní soud se k této praxi Nejvyššího soudu v minulosti vyjádřil například v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 37, str. 413) nebo sp. zn. I. ÚS 85/04 (tamtéž, svazek 42, nález č. 136, str. 91), v nichž ji označil za odporující základnímu právu na spravedlivý proces. V daném případě Ústavní soud vážil, zda důvody kasace rozhodnutí Nejvyššího soudu spočívají také v této skutečnosti. Dospěl však k závěru, že postup Nejvyššího soudu v této věci byl legitimní, neboť byl motivován snahou ukončit - alespoň částečně - řízení, které trvá více než patnáct let.
50. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil v rozsahu, v němž se rozhodnutí týkala uložení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání domu č. p. 199, stojícího na pozemku p. č. 197, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 1104 pro obec Praha, kat. úz. Klánovice.
51. Pokud jde o námitku stěžovatelů, týkající se neúměrné délky řízení, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé toto tvrzení nijak blíže nekonkretizovali a zejména je nepromítli do znění petitu ústavní stížnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že i kdyby Ústavní soud namítané průtahy shledal, nemohly by samy o sobě vést ke kasaci napadených rozhodnutí (srov. např. sp. zn. III. ÚS 355/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usn. č. 16, str. 445). Nicméně i v případě, že by stěžovatelé danou námitku promítli do petitu ústavní stížnosti, byla by ústavní stížnost v této části odmítnuta pro nepřípustnost. To z důvodu, že poslední novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. 4. 2006 nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních.