Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že pokud citovaná směrnice nabyla účinnosti dne 1. 1. 1961 a kupní smlouva byla uzavřena dne 1. 2. 1961, nelze automaticky předpokládat, že s ní byli v době uzavření kupní smlouvy příslušní zaměstnanci národního výboru seznámeni. Seznámeni s ní být mohli a měli; ostatně podrobné dokazování v tomto směru by v dnešní době bylo nesmyslné a zřejmě by i hraničilo s nemožností.
Podle mínění Ústavního soudu je rovněž správný závěr, že nebylo pochybením odvolacího soudu, jestliže při úvaze o tom, zda tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., bylo přihlíženo i k právnímu předpisu, který nebyl předpisem obecně závazným, ale ukládal určité povinnosti státním orgánům při uzavírání právních úkonů s fyzickými osobami; to vzdor tomu, že pohled judikatury na to, zda i takové interní normativní směrnice, upravující nabývání věcí od státu, vydané k tomu příslušným orgánem státní správy, které nebyly ve Sbírce zákonů oznámeny, jsou či nejsou platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nebyl po dobu několika let zcela sjednocený. Rozhodující totiž skutečně musí být - ve vztahu k restitučním případům - jen to, zda nedodržení pravidel objektivního výběru směřovalo k nemístné preferenci jednoho ze zájemců či zda mohlo vést k faktickému vyřazení ostatních občanů z možnosti zajímat se o koupi věci. Je ostatně notoricky známo, že totalitní komunistický režim dodržoval i své vlastní právní předpisy v podstatě jen tehdy, jestliže se to jeho mocenským záměrům hodilo.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavírá, že základní práva, jichž se stěžovatelka L. C. dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
X.
Ústavní soud tedy vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., a to konkrétně tak, že zrušil ve výroku II. rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 5 C 274/2001, výroky II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. 30 Co 48/2005 a výroky II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 28 Cdo 3068/2005.
Výrok I. rozsudku Okresního soudu Praha-západ byl totiž již správně - ve vztahu k jedné polovině nemovitosti - změněn rozsudkem odvolacího soudu, na kterém nyní bude, aby situaci napravil ve smyslu shora uvedené argumentace Ústavního soudu i ve vztahu k další polovině nemovitosti.
Pokud jde o ústavní stížnost L. C., byla odmítnuta celá jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.