51. V daném případě dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu lze osvědčit existenci zástavního práva váznoucího na nemovitostech stěžovatelů. Nalézací i odvolací soud tento závěr v podstatě převzaly z předchozího závazného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nebylo a ani nemohlo být napadeno nyní podanou ústavní stížností.
52. Jak je patrno z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 ze dne 14. 5. 2004, založil dovolací soud své rozhodnutí na aplikaci § 151b odst. 5 občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle tohoto ustanovení lze zástavní právo zřídit mimo jiné i k zajištění budoucího závazku. Podle Nejvyššího soudu proto není v daném případě rozhodující, zda smlouva o půjčce byla uzavřena až po uzavření zástavní smlouvy, resp. zda půjčka (jako reálný kontrakt) byla skutečně poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy a ve výši jiné (nižší), než jak bylo v zástavní smlouvě uvedeno. Podle Nejvyššího soudu proto nemůže být ani samo o sobě významné to, zda byl při označení pohledávky v zástavní smlouvě použit minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal.
53. Ústavní soud zastává názor, že ústavně konformní výklad ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku vyžaduje, aby právní úkony vyjádřené slovy byly vykládány především podle vůle účastníků právního úkonu, tj. posouzení jejich jazykového vyjádření je v podstatě pomocným hlediskem [viz nálezy Ústavního soudu ve věcech společnosti Home Credit např.sp. zn. I. ÚS 546/03ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107),I. ÚS 43/04ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy a hodnotí jen, zda nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Nic takového však nezjistil. Základem námitek stěžovatelů jsou jimi tvrzená chybná skutková zjištění dovolacího soudu, který s ohledem na podmínky přípustnosti dovolání s uplatněným dovolacím důvodem [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 241a odst. 3 o. s. ř. a contrario] v této věci žádná skutková zjištění nemohl činit a nečinil. Předmětem polemiky je část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2217/2003-198 ze dne 14. 5. 2004, na straně 8 jeho písemného vyhotovení, kde se doslova uvádí: "V neposlední řadě měly vzít soudy v úvahu rovněž to, že k uzavření smlouvy o půjčce a zástavní smlouvy došlo dne 3. 3. 1997 u advokáta Mgr. R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran), jakož i vůli účastníků směřující - jak tomu nasvědčují výsledky dokazování - k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H., a rovněž s přihlédnutím k těmto skutečnostem vyložit (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.) projevy vůle účastníků". Toto rozhodnutí ovšem není předmětem posouzení jeho ústavnosti. Tím je až rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 ze dne 3. 4. 2007. V tomto rozhodnutí k výše citované části odůvodnění svého předchozího rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, v reakci na obsah dovolání stěžovatelů a také na obsah odůvodnění odvolacího soudu, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného před soudy obou stupňů, neboť jimi bylo zjištěno, že k uzavření zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce došlo v jednom dni, a sice dne 3. 3. 1997 v advokátní kanceláři Mgr. S. Jednání se zúčastnili všichni účastníci sjednávaných smluv, aniž by se všichni sešli současně, a jejich jednání proběhlo zprostředkovaně přes tohoto advokáta. Pokud snad mohla výše citovaná část odůvodnění předchozího rozhodnutí vzbuzovat pochybnosti co do vyjádřeného obsahu, v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem vyložil, jak byl uvedený text míněn. Z toho je pak možno učinit závěr, že postup Nejvyššího soudu nebyl porušením čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, neboť z jeho strany nedošlo v dovolacím řízení k nepřípustnému přehodnocení skutkových zjištění odvolacího soudu, a pokud snad citovaná část odůvodnění z předchozího rozhodnutí vyvolala pochybnosti o obsahu sdělení v něm vyjádřeného, nyní Nejvyšší soud jasným a srozumitelným způsobem vyložil, jak bylo míněno. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud k argumentaci stěžovatelů uplatněné při ústním jednání, že jmenovaný advokát byl zmocněn toliko dlužníkem D. H., dodává, že zprostředkování stanovisek jednajících stran není totéž co zastoupení na základě plné moci.
54. Stěžovatelé dále zpochybňují ústavnost postupu obecných soudů v otázce posouzení vztahu mezi smlouvou o půjčce a smlouvou zástavní. Namítají nesprávnou interpretaci ustanovení § 151b odst. 4 občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle uvedeného ustanovení ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musel určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Podle jejich názoru nemohla zástavní smlouva platně vzniknout, neboť v ní bylo uvedeno, že slouží k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši, která ve skutečnosti v této výši nebyla poskytnuta. Ústavnímu soudu ovšem, jak bylo konstatováno shora, nepřísluší hodnotit výklad podústavního práva, a mohl se proto touto námitkou stěžovatelů zabývat jen v rozsahu toho, zda výkladem zaujatým obecnými soudy nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Vznikem zástavy dochází k zásahu do vlastnického práva zástavce a případná neplatnost zástavní smlouvy neaprobovaná obecnými soudy by mohla být zásahem do ústavně chráněného práva na soudní ochranu vlastnického práva. Výklad, na jehož základě obecné soudy dovodily, že zástavní smlouva je platná, však není ve zřejmém rozporu se zněním příslušného zákonného ustanovení a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k této problematice. Např. i v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 851/2003 ze dne 21. 12. 2005 (in SbNS 2007, 2: 145 - R 14) je s ohledem na starší judikaturu vyvozeno: "Požadavek identifikace zajištěné pohledávky ve smyslu § 151b odst. 4 občanského zákoníku lze pak mít za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou.". Lapidárně řečeno bylo v dané věci z písemného vyhotovení zástavní smlouvy zcela zřejmé, že se jedná o peněžitou půjčku (předmět) M. H. (věřitele) D. H. (obligačnímu dlužníkovi), přičemž mezi těmito subjekty v den uvedený ve smlouvě nevznikla žádná jiná pohledávka. Rozhodnutí tak není ani v rozporu se zněním zákona, ani není extrémně formalistické a není ani překvapivé.
55. Okolnost, že v zástavní smlouvě je uvedeno, že zástavní věřitel poskytl půjčku dlužníkovi, k jejímuž zajištění měla zástava sloužit, ačkoliv fakticky byla půjčka poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy a navíc v jiné výši, než jaká byla deklarována v zástavní smlouvě, nemůže mít zásadní vliv na vznik zástavního práva. Zástavní právo totiž vznikne, jde-li o nemovitost, jako tomu bylo v souzené věci, vkladem do katastru nemovitostí. Zástavní právo je ovšem právem akcesorickým a jeho faktický vznik je podmíněn faktickým vznikem pohledávky, k jejímuž zajištění má sloužit. Je-li půjčka, jak bylo řečeno, reálným závazkem, pak zástavní právo vznikne jen v rozsahu skutečně poskytnuté půjčky. Vyjádření výše půjčky v zástavní smlouvě proto nemá zásadní význam na vznik zástavního práva. Musí ovšem být zřejmé, k jaké půjčce se zástava váže. V této konkrétní věci, bez ohledu na to, že v zástavní smlouvě je uvedena jiná nominální hodnota půjčky, než jaká byla skutečně poskytnuta, nejsou žádné pochybnosti o tom, k zajištění jaké půjčky zástava slouží. Není pochyb, že byla mezi zástavním věřitelem a dlužníkem uzavřena pouze jedna půjčka, že se jedná o půjčku, která byla co do nominální hodnoty vyjádřena částkou 3 250 000 Kč a že fakticky na takto dohodnutou půjčku bylo poskytnuto pouze 2 500 000 Kč. O určitosti ujednání ohledně toho, k jaké půjčce se zástavní právo v této konkrétní věci váže, nelze mít pochybnosti.
56. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, a vlastnické právo, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl.
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
Jako původní soudce zpravodaj jsem navrhovala, aby Ústavní soud rozhodl následovně :
I. Postupem rozporným s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2006 č. j. 11 Co 621/2005-262 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 č. j. 21 Cdo 1387/2006-279 porušeno vlastnické právo stěžovatelů, jehož ochrana je garantována čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 5. 2005 č. j. 12 C 194/2004-234 se odmítá.
1. Senátní většina při posouzení věci, které vedlo k zamítavému nálezu, vycházela z týchž principů, které jsem navrhla aplikovat při posuzování věci, pouze princip obsažený v nálezu pod bodem 50 zkrátila o následující pasáž :
2. "K takovému porušení vlastnického práva pak může dojít nejen v extrémních případech, kdy zcela absentuje souhlas vlastníka či zákon, na jehož základě bylo zástavní právo zřízeno, ale také v důsledku neústavní interpretace či aplikace zákonných ustanovení, které upravují udělení souhlasu vlastníka s omezením vlastnického práva v podobě zástavního práva. V takovém případě proto již samotné určení existence zástavního práva ze strany soudu představuje nepřípustné omezení vlastnického práva a v tomto smyslu i jeho porušení.".
3. Při odůvodňování svého návrhu rozhodnutí jsem argumentovala následovně:
V daném případě dospěly obecné soudy v napadených rozhodnutích k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu lze osvědčit existenci zástavního práva váznoucího na nemovitostech stěžovatelů. Nalézací i odvolací soud tento závěr v podstatě převzaly z předchozího závazného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které nebylo a ani nemohlo být napadeno nyní podanou ústavní stížností. Lze usuzovat - zejména z obsahu odůvodnění odvolacího soudu a ze skutečnosti, že se odvolací soud k ústavní stížnosti explicitně odmítl vyjádřit -, že s právním hodnocením Nejvyššího soudu nebyly nižší soudní instance ztotožněny, byť Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení tyto výhrady odvolacího soudu interpretoval odlišně, a to jako "nepochopení" ze strany odvolacího soudu (str. 11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
4. Jak patrno z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004 č. j. 21 Cdo 2217/2003-198, které bylo znovu rekapitulováno a rozebráno též v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, založil dovolací soud své rozhodnutí na aplikaci § 151b odst. 5 občanského zákoníku, ve znění účinném v době uzavření zástavní smlouvy. Podle tohoto ustanovení lze zástavní právo zřídit mimo jiné i k zajištění budoucího závazku. Podle Nejvyššího soudu proto vlastně není v daném případě rozhodující, zda smlouva o půjčce byla uzavřena až po uzavření zástavní smlouvy, resp. zda půjčka (jako reálný kontrakt) byla skutečně poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy, a to navíc ve výši jiné (nižší), než jak bylo v zástavní smlouvě uvedeno. Podle Nejvyššího soudu proto nemůže být ani samo o sobě významné to, zda byl při označení pohledávky v zástavní smlouvě použit minulý čas nebo že půjčka byla poskytnuta v menším rozsahu, než se k tomu věřitel původně zavázal. Navíc Nejvyšší soud tento závěr opřel o konstatování, že "k uzavření smlouvy o půjčce došlo za účasti všech dotčených stran ve stejné době (v rámci téhož jednání všech smluvních stran)" a že "vůle účastníků směřovala k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou současně (tentýž den) žalovaný poskytne D. H.".
5. Disentující soudkyně je přesvědčena, že tento právní závěr neodpovídá provedeným důkazům obsaženým ve spise obecných soudů a Ústavním soudem rekapitulovaným, a zejména pak z nich učiněným skutkovým zjištěním, která byla zachycena v rozhodnutích zejména nalézacího soudu a která Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku nikterak nepřehodnotil, byť na nich vystavěl zcela odlišné právní závěry.
6. Jak již ve svých původních rozhodnutích konstatoval nalézací i odvolací soud, v zástavní smlouvě musí být pohledávka, jejímuž zajištění zástava slouží, zcela určitě vyjádřena tak, aby nevznikla pochybnost, o jakou pohledávku se jedná. Pohledávka je určena především důvodem, resp. účelem vzniku, svou výší, subjekty vztahu, z něhož vznikla, a také okamžikem svého vzniku. Disentující soudkyně je - na rozdíl od Nejvyššího soudu - názoru, že použití minulého nebo budoucího času je naopak relevantní skutečností, neboť jejím prostřednictvím je zajišťovaná pohledávka přesně určována. V daném případě bylo před nalézacím soudem prokázáno, že stěžovatelé měli v úmyslu uzavřít zástavní smlouvu, která měla zajišťovat zcela jinou půjčku.
7. Hodnocení, resp. přehodnocení důkazů, podle něhož předmětná zástavní smlouva zajišťovala půjčku, která vznikla až v budoucnu a mezi jinými účastníky, proto nemá podle disentující soudkyně oporu v provedeném dokazování a ve skutkových zjištěních provedených soudem nalézacím a akceptovaných soudem odvolacím. Zastávám názor, že ústavně konformní výklad ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku vyžaduje, aby právní úkony vyjádřené slovy byly vykládány především podle vůle účastníků právního úkonu, tj. posouzení jejich jazykového vyjádření je v podstatě pomocným hlediskem [viz nálezy Ústavního soudu ve věcech společnosti Home Credit např.sp. zn. I. ÚS 546/03ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107),I. ÚS 43/04ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55)]. V daném případě však nelze, vzhledem k tomu, co bylo již řečeno, přijmout závěr Nejvyššího soudu o tom, že vůle stěžovatelů směřovala k zajištění pohledávky, kterou tentýž den měl poskytnout pan M. H. panu D. H. To s ohledem na rovněž prokázané okolnosti vzniku a podepisování zástavní smlouvy, které naopak svědčí o tom, že vůle stěžovatelů směřovala k zajištění zcela jiné pohledávky, a to pohledávky D. Č.
8. Jak bylo v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu vylíčeno, stěžovatelé byli k podpisu zástavní smlouvy v podstatě vylákáni D. Č., s nímž uzavřeli předchozí zástavní smlouvu, která však sloužila k zajištění zcela jiné pohledávky s jinými účastníky. Z toho důvodu, jak bylo prokázáno, byli stěžovatelé při podpisu zástavní smlouvy v podstatě izolováni od jejích skutečných účastníků, tj. od D. H. a M. H. Naopak, navozenými okolnostmi měli být přesvědčeni o tom, že uzavírají opakovaně zástavní smlouvu s D. Č. Podle disentující soudkyně proto nelze v provedených důkazech najít oporu pro tvrzení, že vůle účastníků zástavní smlouvy směřovala k zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, kterou M. H. tentýž den měl dle Nejvyššího soudu poskytnout D. H. Naopak z okolností správně zjištěných nalézacím a odvolacím soudem je patrné, že stěžovatelé byli uvedeni v omyl a jejich skutečná vůle mířila k uzavření zástavní smlouvy s D. Č., resp. k "opravě" původní smlouvy, o čemž byli stěžovatelé všemi okolnostmi navozenými i při jednání u notáře přesvědčováni. A konečně z důkazů provedených obecnými soudy také nepochybně vyplynulo, že úmysl smluvních stran uzavřít zástavní smlouvu se lišil i ohledně obsahu uzavíraného závazku.
9. Vzhledem k tomu nebylo namístě na takto zjištěný skutkový vztah aplikovat ustanovení občanského zákoníku o zajištění budoucí pohledávky, jak to učinil Nejvyšší soud a z čehož pak dovodil i právní závěr o existenci zástavního práva. Jeho postup hodnotím jako výkon libovůle, a tedy jako rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny. Právní úvahy a závěr, který posléze přejaly nižší soudy do napadených rozhodnutí, jsou ovšem také zcela nepřiléhavé skutkovým okolnostem, jež byly v řízení před nimi zjištěny, byť je naprosto jasné, že se cítily být vázány názorem Nejvyššího soudu. Proto jsem dospěla k závěru, že jde o situaci extrémního nesouladu skutkových zjištění s právním závěrem obecných soudů, který představuje - dle výše citované judikatury Ústavního soudu - výkon ústavně zakázané libovůle. Mým odlišným stanoviskem zpochybňovaný nález má pravdu v tom, že původní rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 2217/2003) nebylo a ani nemohlo být napadeno (bod 53 nálezu), nicméně vady, které vyvolalo, provázejí následné rozhodování ve věci, které již samozřejmě ústavní stížností napadeno je.
10. S ohledem na to, že napadenými rozhodnutími byla soudy určena existence zástavního práva váznoucího na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelů, došlo - jak vysvětleno v posledním shora uvedeném principu, jímž jsem navrhovala, aby se senát při rozhodování věci řídil - i k porušení základního práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
11. Pokud jde o napadený rozsudek Okresního soudu v Opavě, navrhla jsem, aby návrh na jeho zrušení byl odmítnut. To proto, že mnou shledaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením není třeba odstraňovat provedením nového dokazování či přehodnocováním skutkových zjištění, nýbrž toliko změnou právních závěrů. Jsem přesvědčena, že tak mohl učinit odvolací soud, který by svým výrokem změnil rozhodnutí nalézacího soudu.