Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti I. N., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 11 To 129/2008 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 6 T 118/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou nejprve faxem dne 25. 7. 2008 a poté doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů s tím, že v ústavní stížnosti tvrdí porušení svého základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Telefonickým dotazem ze dne 30. 7. 2008 si Ústavní soud u vedoucí kanceláře 6 T Okresního soudu v Hradci Králové zjistil, že stěžovatel podal ve věci dovolání, a to shodně jako ústavní stížnost nejprve faxem dne 25. 7. 2008 a posléze poštovní přepravou bylo jeho podání soudu doručeno dne 28. 7. 2008. O tom, že dovolání podal stěžovatel Ústavní soud neinformoval.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. V trestních věcech, v nichž přípustnost dovolání je dána ze zákona, tudíž nezávisí na posouzení dovolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), není možné připustit souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, aniž o tom Ústavní soud informoval. Tuto skutečnost je třeba právnímu zástupci stěžovatele vytknout, neboť svým chováním ztěžuje procesní postup Ústavnímu soudu. V každém případě z tohoto zjištění vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. § 75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se i sám domníval, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Eliška Wagnerová soudce zpravodaj