Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. Stanislavem Zenáhlíkem, advokátem se sídlem nám. 3. května 17 a 18, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 8 Tdo 439/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti napadl stěžovatel shora citované usnesení Nejvyššího soudu, kterým dovolací soud sice odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako opožděné, nicméně současně (z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně) podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 6 To 166/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 3 T 9/2003, v části týkající se obviněných stěžovatele, M. F. a J. B. Podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil Nejvyšší soud všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v rozsahu tohoto zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud (resp. jeho rozhodnutí) porušil jeho základní právo na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud dříve než může přistoupit k věcnému přezkumu je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti, a jestli vůbec jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je, aby přezkoumávané řízení, vedené jinými orgány veřejné moci, bylo již ukončeno. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na subsidiaritu ústavní stížnosti, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05, III. ÚS 1370/08 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud rozsudkem zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Jedná se tedy zcela nepochybně o řízení dosud neukončené. Je tedy logické, že Ústavní soud nemůže pominout skutečnost, že řízení bylo rozhodnutím dovolacího soudu vráceno až do stadia řízení před soudem prvního stupně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj