30. Českobratrská církev evangelická byla největší protestantskou církví na území tehdejší České socialistické republiky. Rozpracování ČCE jako vnitřního nepřítele státu začíná po únoru 1948 a končí pádem režimu koncem roku 1989. Státní bezpečnost řadila ČCE mezi tzv. nejreakčnější a nejnebezpečnější církve: "Českobratrská církev evangelická svou tradiční ortodoxnost, vypjatou v některých momentech až do extremních protisocialistických forem, nepřestává uplatňovat ani v současné době. Je stále baštou odporu proti socialistickému zřízení v Československé socialistické republice, spojuje se s pravicovými a antisocialistickými elementy s cílem ve společné frontě podněcovat a podporovat negativní vnitropolitické a protistranické kampaně. Ze všech směrů, které existují v Českobratrské církvi evangelické, je stoupencem, nositelem a propagátorem nepřátelských postojů vůči státu seskupení duchovních a laiků tzv. Nová orientace." (str. 20 dokumentu). Nová orientace (dále též "NO") se začala formovat v období 1960-1962 v důsledku sekularizačních trendů uvnitř ČCE. Z počátku se NO začala projevovat kritikou v oblasti přizpůsobování názorů vedení církve tehdejší politické situaci. Později přešla na kritiku vedení církve a jejího seniora. Činnost NO se zaměřovala na organizování schůzek svých členů a na vydávání různých prohlášení, memorand, rezolucí a dopisů zaměřených proti praktikám StB a církevních tajemníků, proti ateismu, proti monopolnímu postavení Komunistické strany Československa, církevním zákonům, proti přerušení diplomatických styků s Izraelem, sovětské okupaci, diskreditaci nevinných osob, zatýkání, politickým čistkám po roce 1970 apod. "Činnost opozice, kterou v Českobratrské církvi evangelické reprezentovali příslušníci Nové orientace, pokládala Státní bezpečnost za jeden z významných aspektů bezpečnostní situace v ČSSR. Aktivní boj StB proti tzv. antisocialistickým tendencím a jejich projevům v církvi je, a zákonitě musí být, i součástí naplňování perspektivního poslání postupné likvidace těchto přežitků kapitalismu, jinak by totiž nebylo možno hovořit o jakékoliv efektivnosti a perspektivnosti práce v uvedené oblasti." (str. 20 dokumentu). Státní bezpečnost formálně prováděla operativní rozpracování Českobratrské církve evangelické na základě politických trestných činů: podvracení republiky (§ 98), pobuřování (§ 100), zneužívání náboženské funkce (§ 101), poškozování zájmů republiky v cizině (§ 112), maření dozoru nad církevními a náboženskými společnostmi (§ 178). (str. 21 dokumentu). "K rozpracování pro StB závažných případů a důležitých osob byly využívány i operativní a technické prostředky odboru sledování, jakož i spolupráce se složkami VB (kontrola osobních vozidel, prohlídky těchto vozidel včetně perlustrace osob, kontrola evidovaných osob se zaměřením na zjišťování opoziční činnosti a ovlivňování dalších občanů). Dále též spolupráce s motorizovanými hlídkami Městské správy SNB (zejména v nočních hodinách při kontrole "zájmových osob", církevních objektů, apod.)." (str. 25 dokumentu).
31. "Za nejaktivnější a "nejreakčnější" aktéry v Nové orientaci považovala Státní bezpečnost Jakuba Trojana, Alfréda Kocába a Jana Šimsu" (stěžovatel) (str. 12 dokumentu). "V roce 1966 obvinili Jan Šimsa, Jan Dus, Jakub Trojan a další členové NO příslušníky Státní bezpečnosti, že donucují evangelické duchovní ke spolupráci psychickým nátlakem a pohrůžkami použití zbraně." (str. 13 dokumentu). V roce 1973 byli Alfréd Kocáb, Jakub Trojan a Jan Šimsa vedením církve vyloučeni z Mírového odboru Synodní rady.
32. Na základě rozboru tzv. operativní situace začátkem 70. let byla realizována rozkladná opatření, včetně represe vůči čelným představitelům NO [z důvodů provádění protivolební letákové akce byli dne 25. 7. 1972 v procesu u Městského soudu v Praze odsouzeni členové NO - J. D. podle § 98 (podvracení republiky) k 15 měsícům, L. H. podle § 100 (pobuřování) k 9 měsícům, oba nepodmíněně, H. H. a J. J. k nižším podmíněným trestům též podle § 100.]. Ve své "Informaci o současné situaci v církvi Českobratrské evangelické", kterou analytický odbor II. správy Federálního ministerstva vnitra předložil vedení Federálního ministerstva vnitra koncem února 1972, odbor doporučil "v zájmu pomoci zdravým silám v církvi a konečného vyřešení krizové situace v ČCE" následující opatření k vedení církve: "(...) vzít do vazby faráře J. Šimsu a podle místní příslušnosti proti němu vznést příslušnou prokuraturou obvinění z trestného činu dle § 100 tr. zákona pro rozšiřování ilegální tiskoviny "Fakta, připomínky, události", zadokumentované výpověďmi obviněných L. H., H. H. a J. J." (str. 31 dokumentu).
33. Ke dni 1. 7. 1974 byla zřízena Správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli (II. správa Federálního ministerstva vnitra) a Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli (X. správa Federálního ministerstva vnitra), které řídil první náměstek ministra vnitra. Problematika církví organizačně spadala pod 5. odbor X. S-FMV, přičemž problematika nekatolických církví, sekt a náboženských společností pak spadala pod 2. oddělení téhož odboru. Na úrovni krajů to byly 2. kontrarozvědné odbory.
34. Ve "Zprávě o činnosti a plnění plánu práce S-StB Brno za rok 1973" se uvádí, že opoziční stanoviska vůči režimu zastával zejména farář M. Heryán z Brna (akce ORIENT) a J. Šimsa, farář bez státního souhlasu (akce IDEOLOG). "V akci IDEOLOG mělo být všemi dostupnými prostředky znemožněno v pokračování činnosti Jana Šimsy, především narušováním této činnosti, "vnášením rozporů" do seskupení, která kolem sebe vytvořil." (str. 60 dokumentu). Dne 1. 1. 1977 došlo ke zveřejnění prohlášení Charty 77, které podepsalo i šest duchovních ČCE bez státního souhlasu. NO začala přesouvat svou aktivitu i do prostředí Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). "Za nejaktivnější představitele NO, kteří podepsali Chartu, pokládala Státní bezpečnost L. Hejdánka, M. Rejchrta, J. Šimsu, B. Komárkovou, P. Brodského, J. Trojana, T. Bíska, M. Balabána a J. Dusa. (...) Podle materiálů StB J. Šimsa, po zbavení státního souhlasu v roce 1973, udržoval široké kontakty se signatáři Charty 77 a podílel se na vydávaní chartistických dokumentů." (str. 17 dokumentu). "U všech jmenovaných zjistila StB pomocí agentury nebo technickými prostředky (odposlechem, tajnou technickou prohlídkou, skrytým pozorováním a fotografováním, kontrolou korespondence) kontakty do zahraničí." (str. 18 dokumentu).
35. Dle plánu činnosti a hlavních úkolů S-StB Brno na rok 1978 "k realizaci objektu akce IDEOLOG, faráře a signatáře Charty 77 Jana Šimsy, došlo v roce 1978. Jejím výsledkem bylo Šimsovo odsouzení k odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně." (str. 60 dokumentu). Podle plánů na rok 1980 a 1981 měly být v akci IDEOLOG "zanášeny rozpory do okruhu kontaktů Jana Šimsy a dezinformacemi narušována jeho tzv. styková báze; cílem tohoto konání bylo "rozložení negativních vlivů."" (str. 60 dokumentu).
IV.
36. Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci a řídil se při tom následujícími maximami.
37. Esenciální podmínkou pro existenci nezávislé soudní moci je důvěra veřejnosti v to, že soudci při rozhodování věcí usilují o spravedlivá rozhodnutí přijímaná na základě práva. Bez důvěry veřejnosti v to, že soudcův postup byl fér a respektoval vysokou mravní úroveň, nemůže být justice schopna řádně fungovat. Důvěra veřejnosti v soudní moc je tím nejcennějším, čím tato moc disponuje, a ona důvěra patří i mezi to nejcennější, z čeho může vycházet každý občan státu. Slovy H. de Balzaca: "Nedostatek důvěry v soudnictví je začátkem konce společnosti.". Důvěra veřejnosti však není apriorně dána, nýbrž je třeba ji budovat. Je snazší o ni přijít, než ji udržet. Roky úsilí mohou být ztraceny i jen jedním nezdařeným rozhodnutím. Toto musí mít na paměti při rozhodování věci každý soudce, který na rozdíl od zákonodárce neprosazuje svoji vůli, nýbrž vždy by měl prosazovat právo v jeho ústavně konformní interpretaci.
38. Slovy soudce Douglase: "Čím otevřenější a přímější způsob argumentace, tím je takový styl bližší demokratické tradici. To reflektuje Cardozova "otevřenost". Princip úplné otevřenosti má stejné opodstatnění v agendě institucí státu, stejně jako v ekonomice. Soudnictví, které odkryje, proč učinilo to či ono, si tak rovněž vyslouží porozumění. A důvěra založená na porozumění je trvalejší a pevnější než důvěra založená na strachu a vynucované úctě." [Douglas, W.: Stare Decisis, 49 Colum. L. Rew. 735, 754 (1949)].
39. Princip právního státu, v němž je obsažen i princip panství práva, vyžaduje naprostou dominanci práv v protikladu k vlivům uplatňovaným ze strany arbitrárně vykonávané moci. Tento princip vylučuje existenci libovůle a samozřejmě i prerogativ a vylučuje dokonce i široce koncipovaná oprávnění na straně orgánů exekutivy, plní-li funkce státní správy, jejíž součásti je i policie.
40. Parafrázujeme-li L. Fullera [Reason and Fiat in Case Law, 59 Harw. L. Rew. 376 (1946)], mělo by být cílem justice dosáhnout změny skrze základní hodnotovou stabilitu tak, jak jsou její obrysy obsaženy v základech nového ústavního pořádku, a tak, jak je ve vztahu k právu a právním aktům v minulosti vyložil Ústavní soud [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.)].
41. Byla-li státní správa v pojetí formálního právního státu přísně vázána na zákon ve formálním smyslu, vyznačuje se materiální ústavní stát svým přitakáním nadpozitivním hodnotám (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky), jakými jsou lidská důstojnost, svoboda, spravedlnost, které představují podstatné náležitosti demokratického právního státu. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva.
42. Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva k ochraně občanů a zajišťování jejich svobody. V právním státu legitimuje mocenský monopol toliko právem založená a právem omezená moc. Státní moc tak smí být vykonávána jen s respektem k limitům, které ve vztahu k ní představují základní práva a svobody jednotlivců.
43. Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu.
44. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 412/04 (N 223/39 SbNU 353) Ústavní soud mj. uvedl: "Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity). V souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy České republiky, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku České republiky. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1)".
45. Z důstojnosti člověka jako osoby jednající s vlastní odpovědností vyplývá i maxima "žádný trest bez zavinění" (podobně viz rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, BVerfGE 57, 250).
V.
46. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že skutkovým zjištěním obsaženým v původním rozsudku nalézacího soudu nelze nic vytknout. Soud údajně respektoval zásady ústnosti a bezprostřednosti, které mu měly umožnit pečlivé hodnocení každého důkazu i jejich celého souhrnu. Údajná složitá důkazní situace přezkoumávané věci nedovolila Nejvyššímu soudu, aby bez zopakování všech důkazů zpochybnil jejich dosavadní hodnocení.
47. Jak Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Brně zjistil, byl soudem přímo vyslechnut toliko stěžovatel, svědkyně M. L. (pracovnice ONV Brno 5, kterou přivezli příslušníci SNB - č. l. 7 trestního spisu), svědek J. D. (příslušník StB) a svědek M. B. (příslušník KS SNB Brno) (viz bod 18). Ostatní svědecké výpovědi byly čteny, včetně těch, které stvrzovaly stěžovatelovu verzi. Z uvedeného je již na první pohled zřejmé, že stěžovatel se ocitl v pro něj nepříznivé procesní situaci, byť pro čtení svědeckých výpovědí byly vytvořeny formálně zákonné podmínky. Stěží lze v této situaci zdůrazňovat, že byly dodrženy zásady ústnosti a bezprostřednosti, neboť byly-li dodrženy, pak jen ve vztahu k svědeckým výpovědím pro stěžovatele nepříznivým.
48. Nelze také přehlížet, že k hlavnímu líčení došlo poté, kdy v přípravném řízení shromážděné důkazy vyhodnotil nalézací soud jako nedostatečné pro projednání trestní věci a tuto věc prokurátorovi vrátil k došetření (viz bod 15). Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí aproboval skutečnosti spočívající v tom, že ve věci byli slyšeni svědci ještě předtím, než si stěžovatel zvolil obhájce, který tak nemohl být přítomen jejich výslechu, a stejně tak odvolací soud považoval za nepodstatné, kdy a proč byl obžalovaný vlastně zadržen. Tím bylo de facto aprobováno vše, co státní moc již předtím proti stěžovateli podnikla, zejména že bylo již v lednu 1977 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvracení republiky, aniž by stěžovateli bylo obvinění sděleno. Aprobován byl i fakt, že až dne 31. 5. 1978 byla nařízena v rámci tohoto trestního stíhání domovní prohlídka, aniž by byl předtím stěžovatel k věci vyslechnut a aniž by mu byly dopředu sděleny důvody konání domovní prohlídky, rovněž mu nebylo sděleno, jaké materiály a písemnosti "mu mají být odňaty" (viz bod 12), a nebyla ani objasňována zákonnost povolení domovní prohlídky. Z usnesení odvolacího soudu každý rozumný a nepředpojatý čtenář, který ani nemusí mít právnické vzdělání, pochopí, že pro odvolací soud byla vina stěžovatele vlastně prokázána již v okamžiku rozhodování o vrácení věci soudu nalézacímu. I v tomto kontextu je třeba hodnotit nové rozhodování nalézacího soudu, které se přizpůsobilo sice přímo nevyslovenému, avšak naprosto zjevnému názoru odvolacího soudu.
49. Nejvyšší soud pochybil, když se spokojil při hodnocení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí toliko s trestním spisem a vyjádřením státního zástupce a stěžovatele. Z výše uvedených důvodů mu mělo být zřejmé, že věc je třeba objasnit v ještě širším kontextu, který z pochopitelných důvodů není možné hledat toliko v původním trestním spisu. Tímto širším kontextem jsou údaje, které si opatřil Ústavní soud z veřejných zdrojů (viz část III., body 29-35). Poznatky z tohoto zdroje doplňují trestní spis v tom smyslu, že vysvětlují ta bílá místa, která v původním trestním řízení důkazně zaplňována nebyla a ani nemohla být, neboť záměry StB nebyly v souladu dokonce ani s tehdy platnými právními předpisy. Z tohoto širšího kontextu plyne, že ve skutečnosti byl hledán jakýkoli důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele, za účelem znemožnit mu jeho činnost v rámci ČCE. Tento účel veškerého postupu proti stěžovateli vážně koliduje s principy uvedenými v části IV. a především představoval masivní útok na stěžovatelovu lidskou důstojnost, když stěžovatel, nezastřeně označovaný jako "objekt" opatření ze strany státní moci (viz bod 35), byl zbaven mimo jiné i vlastní odpovědnosti, neboť bez ohledu na jeho vlastní zavinění se měl stát tak či onak předmětem represe ze strany státní moci, a to pro své svědomí a občanské přesvědčení. Tehdy platná ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky) sice výslovně negarantovala lidskou důstojnost jako základní právo, to však neznamená, že tehdejší stát neměl povinnost ji respektovat. Požadavek respektu k lidské důstojnosti totiž pramení ze samotných základů evropské civilizace tak, jak se utvářela od antiky, přes křesťanství a osvícenství až po závěry právě v podobě nutnosti respektu k lidským právům, k nimž došla po trpkých zkušenostech s nacismem. Když Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadená rozhodnutí nezrušil, pokračoval v zásahu do stěžovatelovy lidské důstojnosti, ač ochranu základních práv mu ukládá čl. 4 Ústavy České republiky a lidskou důstojnost jako subjektivní právo dnes již výslovně garantuje čl. 10 Listiny.
50. To vše přesto, že Ústavní soud svými nálezy (viz bod 40) v minulosti opakovaně vybízel Nejvyšší soud ke změněnému přístupu k interpretaci práva. Aplikací zažitých, avšak dnes již ústavně neaprobovatelných formalistních přístupů při posuzování věcí, stejně jako týž přístup k interpretaci práva Nejvyšším soudem, podkopává důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování na základě práva (viz bod 38). Tato důvěra je stejně podkopávána i tím, že se Nejvyšší soud doslova schovává za paragrafy procesních předpisů (zde trestní řád), aniž by vyložil svůj skutečný názor a osvětlil svůj postoj k činům, hodnoceným před rokem 1989 jako činy trestné.
51. Dalšími namítanými porušeními základních práv a svobod se Ústavní soud nezabýval, neboť výše prezentovaná zjištění plně postačovala ke zrušení napadeného rozhodnutí.
52. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl. Podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve výroku označil, která základní práva a svobody byla napadeným rozhodnutím a řízeními jemu předcházejícími porušena, a rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.a) citovaného zákona o Ústavním soudu zrušil.