19. Z upuštění od aplikace § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud dovodil, že takové posouzení je pro stěžovatele jednoznačně příznivější, ačkoli krajský soud stěžovatelům udělil prakticky stejně dlouhé tresty, neboť k uložené výměře podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je třeba připočíst část vykonaného předchozího podmíněného odsouzení [srov. body 6 f), m) a o)]. Ústavní soud již v minulosti upozornil na problematičnost postupu, při němž soud posuzuje, zda je či není ta která změna ve prospěch obviněného. ("Posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami." - nález sp. zn. I. ÚS 670/05) Nejvyšší soud odkázal na judikáty R 45/1973-I Rt (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví v důsledku objektivní odpovědnosti za schodek) a R 64/1973 Rt (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, kde Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky jednal z podnětu prokurátora a Nejvyšší soud Československé socialistické republiky jeho rozhodnutí zrušil). Pominul, že tato judikatura vznikala ve zcela jiných "právních" poměrech a přehlédl teoretickoprávní notorietu, podle níž je obsah právního institutu dán normativním okolím obklopujícím normu, která daný institut zakotvuje. Trestní řád a další předpisy platné do 17. 11. 1989, stejně jako faktické poměry favorizovaly prokurátora a rovnost mezi obhajobou a obžalobou neexistovala. Tehdy uplatňovaná zásada tzv. materiální pravdy legitimovala porušení rovnosti mezi obžalobou a obhajobou v zájmu zjištění tzv. skutečného stavu věci, a to z toho prostého důvodu, že prokázání skutku je v normálních poměrech věcí obžaloby, a pokud soud umožňuje překlenout chyby či nedostatky obžaloby, automaticky zasahuje v neprospěch obhajoby. Užití judikatury vzniklé za jiných společenských (nejen právních a ekonomických) poměrů nesmí eliminovat ústavní práva [srov. obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 38/06 ze dne 19. 6. 2006 (N 124/41 SbNU 539)].
20. Nejvyšší soud nerespektováním omezení vyplývajících z čl. 8 odst. 2 Listiny a zejména tím, že netrval na důsledném uplatnění svého předchozího právního názoru, porušil základní právo stěžovatelů zaručující jejich osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny).
21. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil napadená rozhodnutí.