36. Při zvažování uplatnění principu subsidiarity dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho uplatnění v tomto konkrétním případě není namístě. To proto, že o věcné příslušnosti soudu bylo pravomocně rozhodnuto již v roce 2000 (viz blíže bod 10) a tímto rozhodnutím jsou soudy rozhodující o věci stěžovatele vázány [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245)]. Ústavní soud také přihlédl k celkové délce řízení vedeného ve věci stěžovatele od roku 2003 a dospěl k závěru, že by sám přispěl k porušení základního práva stěžovatele na fair proces (v jeho časovém aspektu), pokud by trval na tom, že otázku věcné příslušnosti lze napravit v řízení před obecnými soudy, a proto při zvážení přítomnosti obou zmíněných ústavněprávních aspektů věci dal převážit právě jim před organizačně-procesním zákonným principem subsidiarity ústavní stížnosti.
37. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že krajský soud nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny porušil napadeným rozhodnutím základní práva stěžovatele, a to právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.