Ústavní stížností je zpochybňován výklad ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) ZKV, podaný v posuzované věci Nejvyšším soudem, který se však opírá a vychází z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud připomíná, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či na spravedlivý proces (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 596/02). Jinými slovy, vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv nebo svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 126/04). Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na soudní ochranu pak dále dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Jak již uvedeno, právo učinit příslušný výklad podústavního práva zásadně přísluší soudům obecným. Ústavní soud je oprávněn - při přezkoumávání jejich rozhodnutí - posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými právními normami. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tak i z ústavněprávního hlediska přijatelná.
Shodně s vyjádřením vrchního soudu má v daném případě i Ústavní soud za to, že postoji a názorům stěžovatele lze jistě v rámci teoretické diskuze přiznat relevanci. Nicméně výklad ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) ZKV, zastávaný Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání právního předchůdce vedlejšího účastníka a jako závazný přejatý obecnými soudy v napadených rozhodnutích, nepovažuje Ústavní soud za ústavně nekonformní, a to v podstatě z důvodů shrnutých již vrchním soudem v jeho vyjádření (a rozvedených i ve vyjádření Nejvyššího soudu), na která možno pro stručnost odkázat. Základ argumentace stěžovatele, jíž odůvodňuje ústavní nekonformnost závěrů obecných soudů, je v podstatě vystavěn na srovnávání postavení stěžovatele, coby dlužníka - úpadce v konkursním řízení, vedeném nyní již jen s jedním konkursním věřitelem, s postavením dlužníka (neúpadce) s jediným věřitelem, resp. s porovnáváním práv obou těchto subjektů, nacházejících se v postavení dlužníků při vymáhání dluhů. Postavení obou subjektů skutečně, pokud jde o jejich oprávnění, je nestejné. Podle názoru Ústavního soudu se však nejedná o nerovnost, která by dosahovala intenzity nerovnosti protiústavní. Opodstatňuje ji totiž právě fakt, na který poukazují obecné soudy ve svých vyjádřeních, totiž fakt, že u stěžovatele došlo za splnění zákonných podmínek k pravomocnému prohlášení konkursu na jeho majetek, když byl při mnohosti věřitelů osvědčen jeho úpadek a právě v důsledku toho došlo k zákonnému omezení jeho oprávnění [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV]. Rozdílnost postavení, vyplývající z odlišné právní úpravy při vymáhání dluhu v poměru k oběma uvedeným subjektům dlužníků, tak nelze považovat za neodůvodněnou, ani za diskriminující jednoho z nich jako vlastníka či nepřiměřeně jeho práva omezující. V této souvislosti nutno připomenout funkci správce konkursní podstaty, k jehož základním povinnostem patří postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí, takto se chovat i při profesionální správě majetku konkursní podstaty a to nejen v konkursním řízení samém, ale i v incidenčních sporech, tedy i ve sporu o předmětnou pohledávku. K opakovaným námitkám stěžovatele, vztahujícím se ke spornosti pohledávky vedlejšího účastníka, třeba uvést, že k obecnými soudy přijatým právním závěrům postačoval fakt ze spisu plynoucí, totiž že Česká konsolidační agentura, resp. její právní předchůdce, svou pohledávku v předmětném řízení řádně přihlásila a na jejím zaplacení trvá. Skutečnost, že předchozí incidenční spor o této pohledávce byl zastaven, na uvedeném ničeho nemění, neboť i na usnesení o zastavení uvedeného řízení dopadá zrušující výrok II. rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak již shora uvedeno, Ústavní soud nepovažuje názor dovolacího soudu v dané věci v jeho rozhodnutí prezentovaný za ústavně nekonformní a tudíž nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele adresovaným soudům I. a II. stupně, týkajícím se vázanosti uvedeným názorem dovolacího soudu. Z téhož důvodu, tj. z důvodu ústavní akceptovatelnosti výkladu ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) ZKV v dané věci dovolacím soudem, odpovídajícího jeho ustálené a zveřejněné judikatuře, nepovažuje Ústavní soud ani závěr dovolacího soudu o přípustnosti dovolání v této věci za protiústavní, nehledě k tomu, že rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, ani zrušit nemohl. Nezabýval se proto také, ani již neposuzoval širší obecné úvahy stěžovatele o přípustnosti dovolání ve věcech zrušení konkursu vůbec, ani jeho námitkami směřujícími do výroku uvedeného pod bodem II. rozhodnutí dovolacího soudu, týkajícími se ostatně převážně práv třetích osob ve sporech dalších, konkursem vyvolaných.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ani porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4 a čl. 11 odst. 1, 4 Listiny. Z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu