45. Podle ustanovení § 77 odst. 2 tr. řádu bylo povinností soudce obvodního soudu obviněného vyslechnout, což, jak výše poznamenáno, neučinil. Ústavní soud je však toho názoru, že za okolností daného případu nelze uvedenou skutečnost přičítat soudu, neboť ten s ohledem na konkrétní okolnosti, dobu pobytu obviněného na území České republiky, průběh zkráceného přípravného řízení, jakož i zejména s ohledem na průběh řízení před soudem, mohl důvodně předpokládat, že stěžovatel svoji neznalost českého jazyka tvrdil pouze účelově. Uvedené potvrzuje i obsah záznamu o průběhu zjednodušeného řízení. Obviněný zde (a to česky) uvedl, že česky nerozumí a žádá účast tlumočníka, vzápětí však (po poradě s obhájcem vedené s pravděpodobností hraničící s jistotou nikoliv v jazyce hindském) prohlásil (česky), že poučení podle § 33 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 tr. ř. porozuměl, vypovídat bude a s ustanoveným obhájcem souhlasí. Ze spisu ani náznakem není patrno, že by soud jakkoliv stěžovateli či jeho obhájci bránil k věci se vyjádřit v rozsahu, v němž by to považovali za potřebné. Obviněný žijící nejméně od roku 1995 v České republice mohl - i kdyby bylo pravdivé jeho tvrzení, že česky nerozumí - své stanovisko soudu sdělit alespoň v míře svých znalostí českého jazyka (v ústavní stížnosti uvedl, že "základy českého jazyka ovládá"). Že se k věci nikterak nevyjádřil tehdy přítomný stěžovatelův obhájce, nelze přičítat soudu, nýbrž právě obhájci samotnému, který jako znalec práv, jehož zákonnou i etickou povinností je chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta (srov. § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), měl v řízení před soudem bez prodlení - neboť, jak již uvedeno, bylo zjevné, že o případném vzetí do vazby stěžovatele bude soudem rozhodováno - namítat vše, co proti vazebnímu rozhodnutí za potřebné považoval. Z obhájcova (i stěžovatelova) mlčení nelze v daném případě dovozovat jakékoliv procesní porušení ústavních práv stěžovatele.
46. Pro uvedené shledal Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojil proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 9. K této části ústavní stížnosti možno navíc dodat, že stěžovatel - ač své vzetí do vazby podrobil kritice - vazební usnesení soudu první instance zrušit nenavrhl.
Přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody
47. O zákonnosti zbavení osobní svobody ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo rozhodováno Městským soudem v Praze v neveřejném zasedání dne 25. 6. 2007 v řízení o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby ze dne 11. 5. 2007.
48. Podle protokolu o neveřejném zasedání dne 25. 6. 2007 (č. l. 71 vyžádaného spisu) byli jednání o stížnosti přítomni pouze předseda senátu, dva přísedící a protokolující úřednice. Bylo přečteno napadené usnesení, stížnost obviněného a podstatný obsah spisu. Po poradě vyhlásil předseda senátu zamítavé usnesení. Je tedy evidentní, že stěžovatel v tomto řízení nebyl slyšen.
49. S ohledem na výše uvedené obecné principy vztahující se k přezkumu zákonnosti omezení osobní svobody vazbou, vyjádřené zejména ve výše citovaném nálezu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení o stížnosti obviněného proti shora citovanému usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby Městský soud v Praze porušil článek 5 odst. 4 Úmluvy, neboť při rozhodování o stížnosti proti usnesení obvodního soudu o vzetí stěžovatele do vazby nerespektoval stěžovatelovo právo být jím slyšen v rozsahu, v jakém žádá Úmluva. Dle názoru Ústavního soudu není totiž nepravděpodobné, že by již v tomto řízení vyšly najevo skutečnosti, jež později vedly soud druhé instance k propuštění stěžovatele z vazby. V této části a rozsahu Ústavní soud shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil pro porušení základního práva na spravedlivý přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody zaručeného v článku 5 odst. 4 Úmluvy a článku 8 odst. 2 Listiny.
50. Protože ústavní stížnosti bylo zčásti vyhověno, nepovažoval Ústavní soud za potřebné se dále zabývat tvrzením stěžovatele o nepřiměřenosti lhůty řízení a údajnou nezákonnou aplikací ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. řádu.
51. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí obvodního soudu o vzetí do vazby ze dne 11. 5. 2007 nereflektoval ústavněprávní výklad procesních podmínek rozhodování o vazbě podle článku 5 odst. 4 Úmluvy vyložený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (viz výše), čímž porušil, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu § 23 zákona o Ústavním soudu), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů [srov. nález ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)].
Jinak řečeno, Ústavní soud ve výroku nálezu konstatoval porušení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky z toho důvodu, že o vazbě rozhodující Městský soud v Praze v rozporu s tímto ustanovením opomněl přihlédnout k "nosným důvodům" obsaženým v odůvodnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 [srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/03 ze dne 19. 3. 2003 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.)], a to aniž by předložil jakoukoliv argumentaci schopnou dobrověrně konkurovat již známým názorům Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), zejm. body 59 až 72].
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.