- žalované č. 1., 2. a 3. [tj. stěžovatelky 1), 2) a 3)] jsou povinny zaplatit žalobci [vedlejšímu účastníkovi A)] na nákladech odvolacího řízení každá částku 25 092 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok V. odst. 1 rozsudku Krajského soudu v Ostravě).
32. Ústavní soud připomíná, že podle své ustálené judikatury mu zásadně nepřísluší, aby doplňoval skutková zjištění učiněná obecnými soudy a přehodnocoval hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy. Pouze pokud by nedostatky skutkových zjištění, vady dokazování a procesu hodnocení důkazů a z nich vyvozených právních závěrů dosáhly takové intenzity, že by tím mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud přistoupí k přezkoumání skutkového stavu zjištěného obecnými soudy a právních závěrů z nich vyvozených. Taková situace nastane v případě, že soudem učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování nebo když se právní závěry obecných soudů ocitnou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
33. Pokud jde v dané věci o námitku stěžovatelek týkající se zápočtu náhrady škody, neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního vedlejším účastníkem A) a námitku promlčení, Ústavní soud konstatuje, že taková situace nenastala, K těmto namítaným vadám postupu či rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že dokazování ke stavu nemovitostí v roce 1973, kdy byly převzaty státem, lze hodnotit jako dostatečné. Je zřejmé, že přesný stav nemovitostí z doby před 30 lety lze z dnešního pohledu dokázat s obtížemi. Závěr o, zjednodušeně řečeno, havarijním stavu nemovitostí v roce 1973 však soudy opřely s přijatelnou mírou pravděpodobnosti o důkazy dobovými fotografiemi, výslechy svědků a účastníků řízení. K učinění skutkového zjištění v civilním řízení postačí nižší důkazní standard než např. v řízení trestním, v němž se vyžaduje zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V civilním řízení podle okolností postačí, je-li skutkové zjištění soudu vzhledem k provedeným důkazům a absenci možnosti provést další relevantní důkazy opřeno o pravděpodobnostní závěry.
34. Ke kompenzační námitce Ústavní soud uvádí, že nezjistil nic, co by mohlo v požadované extrémní míře zpochybnit závěr obecných soudů o tom, že kompenzační námitka vznesená stěžovatelkami v řízení před obecnými soudy byla neurčitá a důkazní návrh jimi uplatněný k ní neměl žádný vztah - stěžovatelky ji vznesly pouze řečnicky, aniž by konkretizovaly, v čem měla způsobená škoda a její výše spočívat. Lze sice předpokládat, že prodlením vedlejšího účastníka A) s vydáním nemovitosti mohla stěžovatelkám škoda, např. v podobě ušlého zisku, vzniknout, avšak v takovém případě bylo namístě nárok na náhradu škody v řízení před soudem tvrdit v jeho základních znacích a k jejich prokázání navrhnout příslušné důkazy ve stejném rozsahu a kvalitě, jak by bylo lze očekávat od žalobního návrhu. Je zřejmé, že pokud ji opíraly o ušlý zisk spočívající ve zhodnocení peněz z případného prodeje nemovitosti, nemohla být tato námitka prokázána znaleckým posudkem na výši tržního nájemného nájemců zámečku v letech 1986 až 1998.
35. Ani vypořádání se s námitkou promlčení nelze označit za svévolné. Ústavní soud zjistil, že podle judikatury obecných soudů vzniká nárok povinné osoby na zaplacení náhrady dle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. až okamžikem vydání nemovitostí [stejný názor, byť apodikticky, zaujal i Nejvyšší soud v řízení o dovolání vedlejších účastníků B), C) a D) proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě; srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze 4 Cdo 57/94 ze dne 30. prosince 1994, podle něhož nelze závazek oprávněné osoby uhradit povinné osobě rozdíl mezi původní cenou věci a její cenou v době podání písemné výzvy k vydání věci považovat za závazek synallagmatický k závazku vydat věc]. Ústavnímu soudu se, jakkoli mu zásadně nepřísluší interpretovat podústavní právo, nejeví tento právní závěr jako nelogický. Teprve vydáním nemovitostí se umenšuje majetek povinné osoby a vzniká jí nárok na vrácení toho, oč byla nemovitost zhodnocena.
36. Ústavní soud však shledal důvodnými námitky stěžovatelek do procesu dokazování výše zhodnocení vydaných nemovitostí, které jsou dle napadených rozhodnutí povinny vedlejšímu účastníkovi nahradit. Ústavní soud předesílá, že podle jeho ustálené judikatury [srov. nález sp. zn. II. ÚS 484/03 ze dne 21. listopadu 2007 (N 198/47 SbNU 577), nález sp. zn. II. ÚS 583/01 ze dne 16. prosince 2003 (N 146/31 SbNU 299) a mnohé další] je třeba ustanovení restitučních předpisů interpretovat v souladu s jejich smyslem a účelem, jímž byla alespoň částečná (v rozsahu zákona) náprava majetkových křivd, jichž se totalitní režim dopouštěl, a nelze ustanovení restitučních předpisů interpretovat způsobem, který jejich účel a smysl zmaří. Právě s ohledem na specifickou povahu restitucí Ústavní soud od počátku své činnosti přísněji než v typově jiných věcech dohlížel na to, jak jsou ustanovení restitučních předpisů v praxi obecných soudů aplikována. Z bohaté judikatury Ústavního soudu z této oblasti je zřejmé, že standard přezkumu soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech je vyšší než v běžných občanskoprávních sporech.
37. Ústavní soud konstatuje, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatelky uplatnily nárok na vydání věci u povinné osoby 12. dubna 1991. Protože povinná osoba - vedlejší účastník A) - nárokované nemovitosti dobrovolně nevydala, obrátily se stěžovatelky na soud. Po dlouhém soudním sporu jim byly nemovitosti v roce 1999 na základě pravomocného rozhodnutí soudu (rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 1195/98 ze dne 27. listopadu 1998) vydány. Toto rozhodnutí nabylo právní moci a není možné v nynějším řízení spekulovat, zda k vydání nemovitosti byly nebo nebyly splněny zákonné podmínky, jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl vedlejší účastník A). Námitku, že nemovitosti nebylo možné vydat, neboť rekonstrukcí ztratily svůj stavebně-technický charakter, mohl a měl vedlejší účastník A) uplatňovat v soudním řízení o vydání nemovitostí.
38. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelky v řízení vznášely pochybnosti stran dokazování výše rozdílu mezi cenami nemovitosti k datu jejich převzetí státem a k datu uplatnění žádosti o jejich vydání a tyto své námitky navrhovaly prokázat výslechy znalců, které měly pochybnosti vyvrátit nebo postavit najisto. Soud prvního stupně přitom v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu s touto skutečností konstatoval, že k závěrům revizního znaleckého posudku nebyly žádné relevantní námitky vzneseny. Tyto námitky uplatnily stěžovatelky i v odvolacím řízení, avšak odvolací soud jejich důkazní návrhy neakceptoval a s námitkami se dostatečně a přesvědčivě nevypořádal.
39. Tento závěr platí zejména o námitce, že nebylo namístě zvyšovat cenu vydané nemovitosti k datu uplatnění žádosti o vydání o 40 % podle § 21 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Toto ustanovení zní: "Při převodech staveb, pozemků a trvalých porostů pouze mezi občany lze sjednat zvýšení ceny zjištěné podle předchozích ustanovení bez omezení. V ostatních případech může zvýšení činit až 40 %, a to zejména vzhledem k místu, poloze a zvláštnímu vybavení. Zvýšení nelze uhradit ze státního rozpočtu.". Z hypotézy této normy je zřejmé, že se její dispozice mohla uplatnit pouze v případě převodu nemovitostí. Jinými slovy, toto ustanovení umožňovalo, po dlouhém období centrálně řízeného hospodářství a masově regulovaných cen, smluvním stranám sjednat si (!) za převod nemovitostí cenu vyšší, než byla cena zjištěná podle tohoto oceňovacího předpisu, a to v případě převodu pouze mezi občany bez omezení, v ostatních případech maximálně o 40 % ceny zjištěné. Sjednání vyšší ceny než ceny zjištěné pak bylo vyloučeno v případě, že by toto zvýšení mělo být hrazeno ze státního rozpočtu, tzn. vystupoval-li stát jako nabyvatel při úplatném převodu nemovitostí. Toto ustanovení tedy nelze, ve zřejmém rozporu s jeho dikcí a účelem, zneužít a interpretovat je jako zmocnění pro znalce zvýšit cenu zjištěnou, resp. jako oprávnění pro soud rozhodující o náhradě podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vedle toho, ani ze znaleckého posudku ani z napadených rozhodnutí nijak nevyplývá, proč se cena nemovitosti zjištěná k datu uplatnění žádosti o její vydání zvýšila právě o oněch maximálních 40 %. Vzhledem k tomu, že jde o podstatné zvýšení ceny, které byly stěžovatelky povinovány zaplatit, trpí v tomto ohledu napadené rozsudky též vadou nedostatečného odůvodnění, a zvýšení ceny zjištěné o 40 % je tak nutno hodnotit jako svévolné.
40. Znalecký posudek znaleckého ústavu kromě toho vykazuje i další zvláštnosti, zejména pokud jde o právní hodnocení věci, které však není úkolem znalce, nýbrž soudu. Znalecký ústav dospívá k závěru o tom, že stavba v důsledku rekonstrukce "podstatně změnila svůj stavebně-technický charakter", což je závěr právní (§ 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích), a že proto stavba "nebyla způsobilá k vydání". Ostatně znalecký ústav ve svém posudku obecnému soudu sám iniciativně nabízí zvýšení ceny zjištěné o 40 %, "ačkoli ... soud v zadání znaleckého úkolu neuložil k této otázce se vyjádřit".
41. Obecné soudy tento znalecký posudek zcela nekriticky převzaly a postavily na něm odůvodnění napadených rozhodnutí, přestože stěžovatelky proti němu vznesly řadu relevantních námitek. O tom, že Krajský soud v Ostravě nesprávně znalecký posudek pochopil a interpretoval, svědčí i to, že nepřesně v odůvodnění konstatoval, že bylo v pořádku, že znalecký ústav "použil tzv. analytickou metodu" a že tento jeho postup byl "podložen § 5 odst. 2 v návaznosti na § 2 odst. 5, 6 vyhlášky č. 182/1988 Sb., když v odstavci 6 § 2 této vyhlášky je zakotvena možnost v případě, že nelze-li stáří stavby zjistit, počítat podle jiného dokladu, a není-li ani ten, určit cenu odhadem". Přitom ze znaleckého posudku znaleckého ústavu je zřejmé, že pro zjištění opotřebení použil metodu lineární, kterou předepisuje vyhláška č. 182/1988 Sb., a pouze podpůrně (v přílohách 2 a 3 posudku) provedl srovnávací výpočet metodou analytickou podle pozdějších oceňovacích předpisů. Jinou věcí však je, že metodu lineární pro výpočet opotřebení uplatnil pouze formálně; fakticky totiž analytickou metodu pro výpočet výchozího opotřebení stavby pro účely ocenění nemovitostí k 12. dubnu 1991 použil, a to podle vyhlášky č. 540/2002 Sb. (!), kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), resp. podle její přílohy č. 14. Dále, ustanovení § 2 odst. 6 vyhlášky č. 182/1988 Sb. zní: "Nelze-li stáří stavby ... zjistit, ... určí se odhadem.", tzn. odhadem se určuje nikoli cena stavby, jak uvedl Krajský soud v Ostravě, ale její stáří za účelem výpočtu opotřebení.
42. V souhrnu se věc Ústavnímu soudu jeví tak, že v dané věci o výši zhodnocení rozhodl znalecký ústav, a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů.
43. Úvahy znaleckého ústavu a obecných soudů o nevhodnosti použití oceňovacího předpisu - vyhlášky č. 182/1988 Sb. - jsou sice do určité míry opodstatněné, nelze však jimi zdůvodnit odchýlení se od zákonné normy v neprospěch osob oprávněných, tj. v rozporu s účelem zákona zmírnit majetkové křivdy, a na druhé straně ve prospěch povinné osoby, která nadto vydávanou nemovitost ze svého majetku nezhodnotila. Podle § 7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se má rozdíl mezi cenami stanovit podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona, jímž byla citovaná vyhláška č. 182/1988 Sb. Tohoto oceňovacího předpisu se znalec a zejména soud (jde ostatně spíše o otázku právní než skutkovou) musí držet a úvahy o "vhodnějším" použití pozdějších oceňovacích předpisů nemohou být pro určení rozsahu povinnosti oprávněných osob uhradit zhodnocení nemovitostí rozhodné; podpůrné výpočty podle pozdějších oceňovacích předpisů je proto nutno hodnotit jako zavádějící. Jestliže oceňovací předpis, který zákon přikazuje v dané věci použít, stanoví k výpočtu opotřebení stavby jako celku (!) metodu lineární, nelze toto ustanovení obcházet použitím vhodnějších metod podle pozdějších oceňovacích předpisů (umožňujících rozdělení stavby na jednotlivé konstrukce podle jejich objemových podílů a výpočet opotřebení každé této části zvlášť), na které však zákon neodkazuje. Jeví-li se pro objektivizaci ocenění nemovitosti nutné zhodnotit její rekonstrukci, lze ji při použití lineární metody pro výpočet opotřebení promítnout do prodloužení předpokládané životnosti stavby tohoto typu [§ 2 odst. 5 vyhlášky č. 182/1988 Sb.: "Cena ... se přiměřeně sníží o opotřebení s přihlédnutím (ke) stavu (nemovitosti) a předpokládané životnosti. Procento ročního opotřebení se vypočte dělením 100% celkovou předpokládanou životností, přičemž u zděných staveb činí předpokládaná životnost zpravidla 100 roků."].
44. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z tohoto práva vyplývá i právo navrhovat důkazy a tomuto právu pak odpovídá povinnost soudu vzít jeho vyjádření a návrhy na provedení důkazů vážně v úvahu a vypořádat se s nimi. V dané věci se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelek vůči provedeným důkazům, které byly způsobilé vyvolat vážnou pochybnost o správnosti závěrů, k nimž soudy jejich hodnocením dospěly, a odmítly provést důkazy stěžovatelkami navržené k odstranění těchto pochybností. Soudy učiněná skutková zjištění a zejména z nich vyvozené právní závěry, pokud šlo o zjištění rozdílu cen nemovitostí, tak neměly oporu v provedeném dokazování. Tím mimo jiné porušily § 123, 132 a § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, který je oním stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky. V důsledku toho pak právní závěry obecných soudů, zejména však Krajského soudu v Ostravě, trpí nepřehlédnutelnými mezerami a rozpory.
45. Zbývá odpovědět na tvrzení stěžovatelek, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s námitkou rozporu žalobního nároku vedlejšího účastníka A) s dobrými mravy. Tomuto tvrzení, alespoň co do základu žalobního nároku, Ústavní soud ústavněprávní relevanci nepřiznal. Ústavní soud připouští, že Krajský soud v Ostravě k hodnocení této námitky přistoupil povrchně, neboť nepochybně to, že žalobce své právo opírá o zákonné ustanovení, samo o sobě ještě neznamená, že by se výkon tohoto práva nemohl v určité situaci ocitnout v rozporu s dobrými mravy. Avšak tvrzení stěžovatelek, které rozpor s dobrými mravy spatřují primárně ve skutečnosti, že vedlejší účastník A) sám nemovitosti nezhodnotil, se netýká výkonu jeho práva v určité situaci, nýbrž fakticky směřuje proti zákonné konstrukci nároku podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Toto zákonné ustanovení skutečně nerozlišuje, kdo vydávané nemovitosti zhodnotil. Obecné soudy mohou podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít ochranu výkonu práva, který je v rozporu s dobrými mravy, nikoli však odmítnout z důvodu tvrzené amorálnosti aplikaci právního předpisu jako takového. Tak jako povinnost vydat nemovitost stíhá logicky tu povinnou osobu, která ji vlastnila v okamžiku podání výzvy k vydání, a nikoli její předchůdkyně, tak i nárok za zhodnocení nemovitostí svědčí poslední povinné osobě v řadě.
46. Pokud však jde o příslušenství žalobního nároku - úrok z prodlení se zaplacením (v budoucnu) přisouzené částky uplatňovaný vedlejším účastníkem A) od 1. října 1999 (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku) - poznamenává Ústavní soud, že vzhledem ke zcela specifickým okolnostem daného restitučního případu takovýto výkon práva vedlejšího účastníka A) dobré mravy porušovat může, jakkoli konečné slovo k této otázce pochopitelně přísluší zaujmout soudům obecným. Podle Ústavního soudu obecné soudy budou muset při posuzování této námitky vzít v úvahu smysl a účel restitučních předpisů, jak byl znovu a opakovaně deklarován výše. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že vedlejší účastník A) svou povinnost vydat předmětné nemovitosti splnil až na základě pravomocného rozsudku po uplynutí téměř osmi let od okamžiku, kdy stěžovatelky o vydání nemovitostí požádaly; po celou dobu přitom tyto nemovitosti, ze zpětného pohledu, neoprávněně užíval. To, že vedlejší účastník A) aktivně vystupoval na svou obranu, mu samozřejmě přičítat k tíži nelze, neboť jde o jeho nezpochybnitelné právo. Nelze si však nevšimnout toho, co naopak neučinil, ač tak učinit mohl, a co mohlo s velkou mírou pravděpodobnosti eliminovat nynější soudní spor a škody z něho vznikající. Ústavní soud připomíná, že vedlejší účastník A) sám argumentoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, na č. l. 19-22, bodem 18 stanoviska Nejvyššího soudu z 15. července 1993 Cpjn 50/93, ve kterém se uvádí: "v řízení o žalobě o vydání věci může být žalobním návrhem nebo vzájemným návrhem žalovaného ... uplatněn nárok na vzájemné vypořádání nároků (např. podle § 7 zákona č. 87/1991 Sb.). Ve sporech tohoto druhu by bylo třeba vyjádřit výrokem rozsudku vzájemnou (synallagmatickou) povinnost žalobce a žalovaného.". Podle Ústavního soudu s tímto stanoviskem Nejvyššího soudu není v rozporu ani v bodě 35 odůvodnění citovaný názor Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Z těchto právních názorů obecných soudů vyplývá, že povinnost uhradit zhodnocení podle § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. není ex lege synallagmatickou povinností k povinnosti vydat věc (jinak by totiž byl ohrožen i závěr obecných soudů o počátku promlčení!), povinná osoba však mohla v řízení o žalobě o vydání věci uplatnit návrh, aby synallagmatická, vzájemná podmíněnost obou nároků byla konstitutivně založena výrokem soudního rozsudku. Jinými slovy, vedlejší účastník A) mohl již v řízení o žalobě na vydání předmětných nemovitostí uplatnit návrh, aby splnění jeho povinnosti vydat stěžovatelkám tyto nemovitosti bylo podmíněno splněním jejich povinnosti nahradit zhodnocení nemovitostí. Tohoto svého práva bez zřejmého důvodu nevyužil, zhodnocení ani podstatnou přestavbu v řízení netvrdil (alespoň z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 1195/98 ze dne 27. listopadu 1998 neplyne opak) a nárok na náhradu zhodnocení uplatnil až poté, co mu byla pravomocným rozsudkem uložena povinnost nemovitosti vydat. Je třeba též vzít v úvahu, že vedlejší účastník A) podle všeho zanedbal ochranu svých práv v řízení o vydání věci, nenamítal, že by nemovitosti rekonstrukcí podstatně změnily svůj stavebně-technický charakter, takže by neměly být vydány, a teprve po tomto pravomocně prohraném sporu se snažil pro sebe nepříznivý výsledek zvrátit v nově vyvolaném soudním sporu o zaplacení náhrady za zhodnocení nemovitostí. V kontextu argumentace vedlejšího účastníka A) se lze zamyslet i nad mírou zavinění stěžovatelek při porušení povinnosti zaplatit včas náhradu za zhodnocení. Argumentuje-li vedlejší účastník A) proti kompenzační námitce, háje své otálení s vydáním věci tím, že zaujetí, byť i nesprávného, avšak rozumně odůvodnitelného právního názoru ve skutkově i právně komplikované věci mu nelze přičítat jako jeho zavinění porušení právní povinnosti (č. l. 22), zpochybňuje na straně stěžovatelek též "zavinění" jejich prodlení se zaplacením náhrady za zhodnocení, a to zejména vzhledem k situaci, v jaké vedlejší účastník A) svůj nárok uplatnil, a vzhledem ke skutkové i právní složitosti této věci, kdy teprve rozhodnutím obecných soudů bude postaveno najisto, zda a v jaké výši byla vydaná nemovitost zhodnocena a zda, případně kolik mají stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi A) zaplatit.
47. Za těchto specifických okolností lze podle Ústavního soudu jen obtížně akceptovat, aby náprava majetkové křivdy, která byla stěžovatelkám totalitním režimem způsobena, byla zmařena v důsledku procedurální strategie vedlejšího účastníka A) v kombinaci s fixními, právním předpisem stanovenými úroky z prodlení, které dnes dvojnásobně převyšují úrok, za který peněžní ústavy poskytují hypoteční úvěry, a v kombinaci s dlouhou dobu trvajícím řízením před obecnými soudy, v němž navíc došlo k porušení základních procesních práv stěžovatelek garantovaných Listinou, jak je patrno z tohoto nálezu.
48. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě v částech týkajících se stěžovatelek zrušil, neboť v řízeních jim předcházejících bylo porušeno základní právo stěžovatelek domáhat se stanoveným postupem práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud zrušil i všechny související výroky o náhradě nákladů řízení podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu týkající se stěžovatelek a vedlejšího účastníka A), neboť o nich bude rozhodnuto v dalším řízení.