Zákonné zmocnění k tomu, aby obec závaznou vyhláškou zakázala činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, obsažené v § 10 písm. a) zákona o obcích, je limitováno tím, že takový zákaz se musí vztahovat "na některá veřejná prostranství v obci". Imperativ určitosti právního příkazu či zákazu vyžaduje, aby takové prostranství bylo v obecně závazné vyhlášce určeno co možná nejpřesněji, tj. tak, aby jeho lokalizace byla dostatečně konkrétní a nevyvolávala žádné interpretační pochybnosti.
V ustanovení čl. 1 odst. 1 vyhlášky je veřejné prostranství definováno nepřesně. Legální definici pojmu veřejné prostranství zakotvuje § 34 zákona o obcích, podle kterého "veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru". Aby ustanovení vyhlášky byla v souladu se zákonným zmocněním, nesmí chybět ani konkrétní výčet těchto veřejných prostranství, na něž se povinnosti stanovené vyhláškou vztahují. V důsledku toho je ustanovení čl. 1 odst. 1 vyhlášky neurčité, a je proto v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud již dříve ve svých nálezech konstatoval (nález sp. zn. Pl. ÚS 2/97 ze dne 2. 7. 1997 (N 91/8 SbNU 325; 186/1997 Sb.), že neurčitost ustanovení právních předpisů, kde intenzita neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů, znamená rozpor s principem právní jistoty jakožto jedním ze znaků demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
V čl. 3 odst. 2 písm. b) a c) napadené vyhlášky jsou vyjmenována veřejná prostranství, na nichž je zakázáno veřejné nabízení a poskytování služeb k uspokojování sexuálních potřeb. Podle názoru navrhovatele je takto vymezené veřejné prostranství nekonkrétní, neboť nelze jednoznačně stanovit jeho hranice. I v tomto případě obec postupovala na základě zákonného zmocnění, neboť z dikce ustanovení § 10 písm. a) zákona o obcích, lze stanovit obecně závaznou vyhláškou, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou některé činnosti zakázány. V rozporu s principem právní jistoty je však znění obou napadených ustanovení, poněvadž, jak již bylo shora uvedeno, vymezení veřejných prostranství, na nichž je zakázáno tyto činnosti vykonávat, není zcela určité. Uvedené konstatování se týká i ustanovení čl. 4 odst. 2 vyhlášky, v němž jsou vymezena veřejná prostranství, na nichž musí být pes veden na vodítku a být opatřen náhubkem. Naopak odst. 1 a 3 citovaného článku jsou dostatečně konkrétním vymezením veřejného prostranství, a proto není důvod pro jejich zrušení.
Ústavní soud se zabýval rovněž otázkou, zda město Krupka při vydání napadené obecně závazné vyhlášky nezneužilo zákonem svěřenou působnost, avšak nezjistil žádné indicie, které by mohly naznačovat, že by město Krupka vydáním napadené obecně závazné vyhlášky sledovalo zákonem neaprobované, nelegitimní cíle nebo bylo vedeno nerelevantními úvahami. Ústavní soud neshledal žádné okolnosti zpochybňující rozumnost napadené obecně závazné vyhlášky v extrémní míře jím vyžadované [srov. body 22 a 23 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006 (N 160/42 SbNU 317; 486/2006 Sb.) ve věci obecně závazné vyhlášky města Nový Bor k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku a bod 34 nálezu Pl. ÚS 30/06 ze dne 22. května 2007 (viz výše) ve věci obecně závazné vyhlášky města Ostrova o místním poplatku ze psů].
Ústavní soud posuzoval i to, zda napadená obecně závazná vyhláška splňuje obecná kritéria kladená na právní předpisy vyplývající z pojmu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 a z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, tj. zda jsou její ustanovení s využitím obvyklých interpretačních postupů určitá a vzájemně nerozporná, neboť jinak by byl porušen princip právní jistoty a hrozilo by riziko porušení zákazu svévole ze strany orgánů veřejné moci.
Ústavní soud si je vědom, že zejména v případě menších obcí nelze vyžadovat, aby své právní předpisy formulovaly ve stejné kvalitě, jakou by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legislativci. Na stranu druhou však nelze ani v případě právních předpisů obcí připustit, aby některá ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle toho své chování. Uvedenému kritériu některá napadená ustanovení obecně závazné vyhlášky města Krupky nevyhověla.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů návrhu ministra vnitra vyhověl pouze zčásti, neboť shledal, že pouze ustanovení článku 1 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 2 písm. b) a c), odst. 3 písm. a), c) ve slovech "a na městský hřbitov", d) a čl. 4 odst. 2 obecně závazné vyhlášky města Krupky č. 12/2004 k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na veřejných prostranstvích jsou v rozporu s citovanými ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod; proto tato ustanovení zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (§ 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ve zbývající části návrh ministra vnitra Ústavní soud zamítl (§ 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).