39. Shora uvedené má podstatný vliv na celkové posouzení toho, zda se obec pohybuje v rámci své věcné působnosti či nikoliv. Je-li ochrana veřejné zeleně chápána úzce jen jako ochrana rostlin rostoucích na veřejných prostranstvích, pak se cíl a předmět regulace podle § 10 písm. c) zákona o obcích zcela překrývá s cíly a předměty regulace zákonů na úseku ochrany životního prostředí. Pak by vymezení věcné působnosti obce k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně v ustanovení § 10 písm. c) zákona o obcích bylo prázdnou kategorií, neboť obci pak už nezbývá k regulaci prakticky žádný prostor. Pokud se však předmět a cíl regulace podle zmíněného § 10 písm. c) neomezuje jen na ochranu rostlin jako živých organismů, ale zahrnuje ochranu zeleně i v její estetické kvalitě jako součásti prostředí obklopujícího člověka v jeho sídlech a promítajícího se do kvality života a pohody bydlení v obci, pak § 10 písm. c) zákona o obcích umožní obcím ukládat na tomto úseku povinnosti, aniž by jim byl vytýkán pokus normovat oblasti, které jsou již upraveny speciálními zákony. Protože prvý výklad zcela popírá jakoukoliv věcnou působnost obce v této oblasti, Ústavní soud zvolil výklad druhý, který umožňuje obci regulovat nakládání s veřejnou zelení, včetně povinnosti pravidelných sečí a jiné údržby této zeleně, samozřejmě za dodržení principu přiměřenosti takového zásahu do vlastnického práva třetích osob.
40. Teze, která vychází z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. Pl. ÚS 21/06, Pl. ÚS 4/05), podle níž obec může určité činnosti (typicky táboření, stanování, rozdělávání ohně, jako je tomu i v tomto případě) zakázat jen na veřejných prostranstvích ve vlastnictví obce, nikoli na veřejných prostranstvích ve vlastnictví třetích osob, je nadále rovněž neudržitelná (shodně citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007, bod 44). Může totiž vést ke kolizi s ústavní garancí rovnosti vlastnického práva a jeho ochrany, když praktickým (a nezamýšleným) důsledkem tohoto názoru je vyšší míra ochrany vlastnického práva obce na rozdíl od ochrany, kterou právní řád poskytuje jiným vlastníkům. Zatímco jiní vlastníci se proti neoprávněným zásahům do svého vlastnického práva mohou bránit pouze soukromoprávní (typicky negatorní) žalobou, obec může určité neoprávněné zásahy do svého vlastnického práva (např. stanování a táboření na jejích pozemcích) zakázat vlastní obecně závaznou vyhláškou s vlastním systémem kontroly a sankcionování. Může tak využít k ochraně svého majetku komplexní veřejnoprávní systém donucení, který osoba soukromého práva nikdy k dispozici mít nemůže. Proto by obce neměly využívat své vrchnostenské oprávnění k posílení ochrany svého vlastnictví na úkor vlastnictví jiných osob. Pokud chce obec chránit veřejnou zeleň v režimu § 10 písm. c), případně veřejný pořádek v režimu § 10 písm. a) zákona o obcích, např. zákazem neoprávněného (ve smyslu nedostatku svolení vlastníka pozemku) stanování a táboření na vymezených veřejných prostranstvích, případně území obce, pak to musí činit zásadně bez ohledu na vlastnictví konkrétního pozemku. Tomuto požadavku napadená vyhláška vyhověla, až na článek 3 písm. a) ve slovech: "vyjma prostor, ke kterým obec nemá vlastnické právo". Proto Ústavní soud přistoupil i ke zrušení této části zmíněné vyhlášky.
IV./c
41. Ústavní soud podrobil vyhlášku i zkoumání, zda obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nezneužila zákonem jí svěřenou působnost, a přezkumu obsahu vyhlášky z hlediska její "rozumnosti". Kromě vykročení z mezí své pravomoci (viz podrobně v bodě 23 shora), Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by mohly naznačovat, že by obec Kořenov vydáním své vyhlášky sledovala zákonem neaprobované, nelegitimní cíle nebo byla vedena nerelevantními úvahami. Ústavní soud neshledal nic, co by mohlo zpochybnit rozumnost napadené vyhlášky [srov. body 22 a 23 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006 ve věci obecně závazné vyhlášky města Nový Bor k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku (Sbírka rozhodnutí, svazek 42, nález č. 160, vyhlášen pod č. 486/2006 Sb.) a bod 34 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/06 ze dne 22. 5. 2007 ve věci obecně závazné vyhlášky města Ostrova o místním poplatku ze psů (viz výše)].
V.
42. Ústavní soud se konečně zabýval i tím, zda vyhláška splňuje obecná kritéria kladená na právní předpisy, vyplývající z pojmu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 a z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, tj. zda jsou její ustanovení s využitím obvyklých interpretačních postupů určitá a vzájemně nerozporná, neboť jinak by byl porušen princip právní jistoty a hrozilo by riziko porušení zákazu svévole ze strany orgánů veřejné moci. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje (obdobně jako ve shora zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007, bodě 50), že zejména od menších obcí nelze očekávat, že své právní předpisy budou formulovat ve stejné kvalitě, jakou by měly mít formulace zákonných norem, neboť obce zpravidla nedisponují erudovanými legislativci. Na stranu druhou však nelze připustit ani v případě právních předpisů obcí, aby jejich ustanovení byla formulována natolik neurčitě či nesrozumitelně, že by adresát těchto norem nebyl schopen předvídat jejich aplikaci a neměl možnost upravit podle toho své chování. Ničím takovým ovšem navrhovatel neargumentoval a ani Ústavní soud v předmětné vyhlášce nic podobného neshledal.
43. Ústavní soud tedy návrhu vyhověl jen v té části, kterou bylo navrženo zrušení článku 3 písm. a) ve slovech: "vyjma prostor, ke kterým obec nemá vlastnické právo" a článku 3 písm. b) ve slovech "areálu místních hřbitovů". Z důvodů uvedených v bodě 23 odůvodnění tohoto nálezu shora zrušil i ustanovení článku 6 odst. 2 zmíněné vyhlášky. Ve zbývající části návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Rozhodl tak bez ústního jednání za podmínek stanovených v § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.