42. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že právo na spravedlivý proces je právo strukturované, zahrnující více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně (např. veřejnost a rychlost řízení či nezávislý a nestranný soud), tak i obecně (zejména "právo na spravedlivé projednání věci"). Právo na spravedlivé projednání věci je přitom pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. Jeho obsah zahrnuje nejen všechny ostatní záruky v Listině výslovně uvedené, ale také ty, které v něm výslovně uvedeny nejsou, ale byly vyvozeny judikaturou. Ve vztahu (nejen) k dokazování tak byly definovány principy, které jsou nedílnou součástí pojetí spravedlivého procesu. Jedná se především o principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti. Znamená to, že spor se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, kde strany sporu musejí mít "rovné zbraně", tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat "svoji" pravdu. Neznamená to nutně absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich rozdílných možností. Na rozdíl od principu rovnosti účastníků v řízení před soudem v rovině ústavněprávní otázka, kdo v civilním procesu má nést důkazní břemeno, či jakými důkazními prostředky se mají prověřovat dokazované skutečnosti, výslovně upravena není. Dokazování jako takové, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější, částí řízení, na ústavní úrovni upraveno není. Nestojí samozřejmě "mimo" ústavněprávní rovinu, ale jeho úprava je zcela výlučnou záležitostí zákona. Pokud tedy zákonodárce usměrní dokazování pro určitý okruh sporů tím, že stanoví povinnost, aby se některá ze zjišťovaných skutečností prokazovala konkrétním důkazním prostředkem, rovnost zbraní účastníků tím není dotčena. Ostatně stejnou cestu volil zákonodárce například v řízeních o způsobilosti k právním úkonům (byť nejde o řízení sporné); v § 187 odst. 3 občanského soudního řádu je zakotvena povinnost vyslechnout o stavu vyšetřovaného vždy znalce.
43. Nepřijatelná je i námitka, že horní zákon v napadené podobě zasahuje nepřípustně do výkonu soudní moci. Zde Ústavní soud k úvahám výše rozvedeným doplňuje, že stanovení pravidel řízení je v pravomoci zákonodárce, což odpovídá principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky). Není to tedy moc soudní, která by určovala, jakými pravidly se bude proces řídit. Námitka navrhovatelů tak, jak je v tomto směru pojata, by dovedeno ad absurdum musela logicky vést k závěru, že jakákoliv procesní pravidla nepřípustně zasahují do výkonu soudní moci.
44. V řízení o abstraktní kontrole norem neplatí zásada projednací, a Ústavní soud tedy není vázán odůvodněním návrhu, ale je naopak povinen zkoumat napadené ustanovení i z hlediska souladu s jinými ústavněprávními předpisy, než pro které je napadají navrhovatelé. Porušení žádných jiných pravidel ovšem neshledal.
45. Uvedené důvody vedly Ústavní soud k závěru, že posuzovaný návrh je třeba podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zcela zamítnout.