37. Při posuzování odložení vydání je také nutné zvážit, že v rámci jiného trestního stíhání v tuzemsku sice může být dána potřeba přítomnosti stíhané osoby, která však nemusí nutně být ve formě omezení této osoby vazbou, resp. že omezení osobní svobody vazbou může být v trestním stíhání v tuzemsku nahrazeno jiným institutem. Pokud je dán důvod, aby pro řádné provedení tohoto jiného trestního stíhání byla stíhaná osoba ve vazbě, je tedy ústavněprávně nezbytné, aby o tom bylo v příslušném řízení rozhodnuto soudem v souladu s § 67 a násl. trestního řádu. Z ústavněprávního pohledu není možné, aby toto rozhodnutí soudu, byť nikoliv prima facie zřejmě, nahrazoval ministr spravedlnosti coby reprezentant moci výkonné, který disponuje omezenými pravomocemi v trestním řízení, nota bene, pokud takové rozhodnutí nepodléhá žádné soudní kontrole. Přitom ten, koho se toto rozhodnutí týká, tedy vydávaná osoba, se o tomto rozhodnutí ani nedozví, a fakticky tedy nemůže proti němu brojit ani v žádosti o propuštění z vazby podle § 398 odst. 6 trestního řádu coby jediném procesním prostředku, kterým disponuje. To je dáno tím, že ministr spravedlnosti není podle § 12 odst. 1 trestního řádu orgánem činným v trestním řízení, a nevztahuje se tedy na něj povinnost doručovat svá rozhodnutí, obecně vymezená v § 62 a násl. trestního řádu. V logice čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky tedy nelze ministru spravedlnosti vyčítat, že v posuzovaném případě o svém rozhodnutí uvědomil pouze soud. Nejedná se tedy o situaci srovnatelnou s rozhodováním státního zástupce o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 2 a 3 trestního řádu, která je z ústavněprávního pohledu (srov. čl. 5 odst. 4 Úmluvy) možná právě s ohledem na bezprostřední možnost soudního přezkumu (srov. sp. zn. I. ÚS 573/02, N 41/32 SbNU 397, aj.). Za současného stavu však není soud oprávněn rozhodnutí ministra přezkoumávat ex officio ani není povinen toto rozhodnutí doručovat osobě, která se ve vazbě nachází, a konečně není oprávněn toto rozhodnutí přezkoumávat ani v rámci žádosti posledně uvedené osoby o propuštění z vazby.
38. Ústavní soud zaujímá stanovisko, že shora naznačené otázky související s konkurencí extradičního řízení s jinými trestními řízeními jsou výsostně otázkami právními, jakkoliv v nich hraje svoji roli i ochrana zájmů státu, které jsou ryze politického charakteru. Jejich právní charakter je však dán tím, že politická reprezentace v rámci zákonodárné činnosti jasně definovala obecné podmínky fungování trestního řízení a s tím související otázky, přičemž rozhodování plně svěřila v souladu s ústavním pořádkem moci soudní. Tak tomu je ostatně i v případě evropského zatýkacího rozkazu, jak bylo uvedeno výše.
39. Je přitom třeba zvážit i otázku, zda i přes shora uvedené deficity není možné danou situaci překonat ústavně konformním výkladem dané problematiky. V této souvislosti je také nutno konstatovat, že čl. 19 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání výslovně neřeší, kdo má za dožádanou stranu rozhodnout o odkladu vydání a s jakými vnitrostátními důsledky, a nezná ani princip sdílené pravomoci v extradičním řízení. Ústavní soud zejména v této souvislosti nepřehlédl, že po nabytí účinnosti Evropské úmluvy o vydávání neexistovala vnitrostátní úprava, která by ji prováděla, a proto byla tato úmluva aplikována obecnými soudy přímo. Při absenci konkrétní prováděcí právní úpravy bylo tedy v pravomoci obecných soudů vyložit Evropskou úmluvu o vydávání v souladu se všemi ústavními principy, neboť nebyly tak jako nyní podrobně vázány zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Nejpozději usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 1 Nt 120/92 (in Sb.NS 1996, 2: 85; Rt 12/96) byla zavedena praxe svěřující rozhodování o odložení vydání do pravomoci ministra spravedlnosti bez toho, že by jeho rozhodnutí byla soudem jakkoliv přezkoumávána. Tuto praxi obecných soudů lze přitom chápat jako nepřípustné sebeomezení obecných soudů a jako faktickou rezignaci na vlastní pravomoci s důsledky nejen v oblasti dělby moci, ale i v oblasti základních práv a svobod (viz čl. 4 Ústavy České republiky). Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že tato praxe mohla být v určitých případech procesně ekonomická. Současná právní úprava podústavního práva, která zcela zřetelně obecným soudům v rámci řízení o žádosti o propuštění z vydávací vazby na svobodu vyhrazuje pouze kontrolu existence extradičního důvodu, jak bylo uvedeno výše, tedy pouze petrifikovala ústavně nekonformní výklad Evropské úmluvy o vydávání, tak jak k němu předtím dospěly obecné soudy.
40. Bylo by snad možné dovodit implicitní povinnost ministra spravedlnosti doručovat rozhodnutí o odkladu vydání osobě, o jejíž vydání jde, jakož i povinnost soudu přezkoumávat toto rozhodnutí v rámci žádosti o propuštění z vazby. V této souvislosti je však významné, že jediným procesním prostředkem k iniciaci soudního přezkumu vydávací vazby je právě žádost o propuštění z vazby. Předmětem řízení v rámci této žádosti je pouze otázka, zda má být osoba, o niž jde, nadále držena ve vydávací vazbě, anebo zda má být z této vazby propuštěna. Soudu přitom není ponechán vůbec žádný prostor, aby v rámci této žádosti rozhodoval o čemkoliv jiném. Do tohoto rámce tedy vůbec nezapadá možnost, že by se soud v rámci řízení o této žádosti zabýval zákonností rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání a aby případně toto rozhodnutí zrušil. Důsledek, že by v případě nezákonnosti rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání byla osoba, o niž jde, propuštěna na svobodu, by neodpovídal ústavnímu pořádku. Ve svém důsledku by se totiž jednalo o popření čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s Evropskou úmluvou o vydávání. Takový důsledek však není oprávněn vyvodit ani Ústavní soud jako jeden ze státních orgánů, který je rovněž povinen uvedené ústavněprávní souvislosti zachovávat. Ostatně k takovému důsledku případný přezkum zákonnosti rozhodnutí o odkladu vydání logicky ani nemá vést, neboť v důsledku případné nezákonnosti rozhodnutí o odkladu vydání má naopak dojít k bezodkladnému provedení extradice, s čímž obligatorní vydávací vazba není v rozporu.
41. Za této situace podústavní právo v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky výslovně nedává obecným soudům možnost zkoumat, zda byl dán a nadále trvá důvod, pro nějž bylo vydání odloženo, a to ani s ohledem na princip proporcionality mezi zájmem osoby, o niž se jedná, na osobní svobodě, zájmem vyžadujícího státu na provedení trestního řízení a tuzemským zájmem na provedení trestního řízení a výkonu trestu. Tyto otázky jsou totiž výlučně svěřeny ministru spravedlnosti coby orgánu moci výkonné, jak bylo rovněž uvedeno výše. Obecné soudy přitom samy nedaly podnět k přezkumu ústavnosti současné právní úpravy, a tato výslovná právní úprava jim tedy evidentně vyhovuje. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy možnost ústavně konformního výkladu Evropské úmluvy o vydávání promarnily a zákonodárce přijetím zákona č. 539/2004 Sb. zabránil, aby na této situaci mohl něco za použití interpretačních metod napravit Ústavní soud.
42. Ústavní soud proto konstatuje, že podle čl. 8 odst. 5 Listiny není možné, aby ministr spravedlnosti coby orgán moci výkonné rozhodoval o omezení osobní svobody jednotlivce a o jeho dalším trvání, aniž by toto rozhodnutí mohlo být následně přezkoumáváno soudem ani k návrhu toho, koho se toto rozhodnutí týká. Rozhodnutí o odložení vydání není s ohledem na jeho důsledky ničím jiným než rozhodnutím o dalším trvání vydávací vazby (tedy obdobně jako rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 3 a 4 trestního řádu), nota bene z jiného důvodu, než je extradice. Musí se tedy jednat o rozhodnutí spadající pod efektivní kontrolu soudu.
43. Z takto vyložených důvodů Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé trestního řádu a § 400 odst. 1 trestního řádu, a to s účinností k 31. prosinci 2008, aby tak měl zákonodárce možnost v mezidobí lépe upravit tuto problematiku. V souladu s principem minimalizace zásahů byl podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítnut návrh na zrušení § 398 odst. 6 věty druhé trestního řádu, neboť v této části dotčeného ustanovení nebyly shledány shora uvedené důvody ke zrušení.
44. Ústavní soud na závěr ještě jednou upozorňuje, že úprava podústavního práva vztahující se k extradici je i jinak nedokonalá a vyžaduje podstatně pozornější péči zákonodárce. Tato nedokonalost spočívá v tom, že není legislativně vyřešeno vše podstatné (maximální limit trvání vydávací vazby, iniciativa k aktivitě ministra spravedlnosti aj.) a nejsou vyřešeny ani systémové souvislosti (vztah vydávací vazby k vazbě v rámci trestního stíhání a k výkonu trestu aj.), o nichž bylo pojednáno výše (zejména body 28 a 36). Proto Ústavní soud apeluje na zákonodárce, aby co možná nejdříve provedl komplexnější úpravu této problematiky, jež zasahuje podstatným způsobem do osobní svobody jednotlivce a jeho základních procesních práv.
45. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a oba účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili.