328. Ústavní soud nevyhověl návrhu na zrušení ustanovení § 306 odst. 4 zákoníku práce. V případě tohoto ustanovení, kde je rovněž možnost vydání vnitropodnikové právní normy vázána na předchozí písemný souhlas odborové organizace, nelze argumentovat tak, jak učinil Ústavní soud v souvislosti se zrušením vazby na odborovou organizaci v ustanovení § 305, které se týká možnosti vydání vnitřního předpisu. Pracovní řád je totiž vnitropodnikovou právní normou, jejímž úkolem je konkretizovat práva a povinnosti stanovené v obecně závazných právních předpisech na podmínky zaměstnavatele. Na rozdíl od kolektivní smlouvy či vnitřního předpisu, které mohou upravovat pouze práva zaměstnanců, mohou být v pracovním řádu upraveny i jejich povinnosti. Je proto namístě, aby byly v takovém případě vytvořeny podmínky pro působení odborové organizace, jejímž úkolem je chránit sociální zájmy zaměstnanců. Nelze – podle názoru Ústavního soudu – přijmout argument o nerovném postavení zaměstnavatelů, u nichž nepůsobí odborová organizace, a zaměstnavatelů, u nichž odborová organizace působí. Právní úpravou je vytvořena možnost, aby si zaměstnanci zajistili ochranu svých sociálních zájmů cestou odborové organizace. Pokud takového práva nevyužijí a odborovou organizaci si neustanoví, pak zaměstnavatel logicky může vydat pracovní řád sám.
XIII.
329. Ústavní soud se zabýval i možností vypracování komparativní studie v předmětné oblasti. Provést ve věci podrobnější komparaci přezkoumávaných ustanovení zákoníku práce s právní úpravou v jiných státech se však nejevilo z několika důvodů příliš smysluplné. V prvé řadě by muselo dojít ke srovnávání velice rozsáhlému, jelikož návrhem napadených ustanovení je velmi značný počet (30), což již samo o sobě může být kontraproduktivní a ve výsledku nepřehledné, popřípadě nepřesvědčivé. Samotný zvolený stát nebo skupina států, se kterým by byla napadená úprava srovnávána, by potom musel vykazovat mnohé obdobné rysy, které souvisejí s historickým vývojem pracovního práva na území České republiky po pádu totalitního režimu i před ním. Poučná by samozřejmě mohla být zejména komparace s pracovním právem vyspělých demokratických států západní Evropy. Tam je však – jak již bylo zmíněno shora ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky – situace zkreslena především tím, že stěžejní ústavní principy a standardy jsou vesměs garantovány formou kolektivních smluv, jimiž je chráněna naprostá většina zaměstnanců; význam a důležitost zákonné právní úpravy tím proto nutně klesá. V České republice, kde se kolektivní smlouvy dotýkají nepoměrně méně zaměstnanců, je však úloha zákoníku práce v současné době podstatně jiná. Nabízí se tedy srovnávat situaci v České republice se stavem v některých postkomunistických státech; to by však rovněž mnoho nepřineslo, neboť případná konstatace obdobných deficitů ústavnosti není ústavněprávním argumentem. Ostatně, měřítkem pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ústavní pořádek, a nikoli hypoteticky ideální zákonná úprava pracovněprávních vztahů existující snad v některém jiném státě. Proto Ústavní soud k srovnávacímu zkoumání v dané věci nepřistoupil.
XIV.
330. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrhu částečně vyhověl a ustanovení § 2 odst. 1 věty druhé, třetí a páté, § 4, § 18 ve slovech „48, 49“, § 20 věty prvé za středníkem ve slovech „; to neplatí v případě právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr“, § 24 odst. 2 věty druhé, § 278 odst. 1 ve slovech „, u něhož nepůsobí odborová organizace,“, § 281 odst. 1 ve slovech „, u něhož nepůsobí odborová organizace“, § 282 odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve slovech „až do doby uzavření podnikové kolektivní smlouvy“, § 305 odst. 1 části věty prvé ve slovech „, u kterého nepůsobí odborová organizace,“ § 305 odst. 1 věty druhé, § 321 odst. 2, 3 a 4 a § 322 odst. 2 a 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Ve zbytku byl návrh zamítnut.
331. Odchylné stanovisko k tomuto nálezu si vyhradili následující soudci takto:
1) K výroku č. I zrušujícímu § 2 odst. 1 věty druhou, třetí a pátou – Ivana Janů, Pavel Rychetský, Jan Musil a Vojen Güttler.
2) K výroku č. I zrušujícímu § 4 – Vojen Güttler.
3) K výroku č. II zamítajícímu návrhy na zrušení § 2 odst. 1 věty prvé ve slovech „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“ – Eliška Wagnerová, Dagmar Lastovecká a Vojen Güttler.
1. Odlišné stanovisko soudce Vojena Güttlera
Ve věci shora uvedené předkládám následující odlišné stanovisko k výroku citovaného nálezu ve vztahu k ustanovení § 2 odst. 1 a k ustanovení § 4 zákoníku práce.
1. K § 2 odst. 1 obecně
Lze se ztotožnit se závěrem odůvodnění přijatého nálezu Ústavního soudu ke zrušení ustanovení § 2 odst. 1, že uvedené ustanovení je promítnutím v Ústavě a Listině vyjádřeného principu „co není zakázáno, je dovoleno“. Není však namístě akceptovat obecnou úvahu Ústavního soudu v tom, že v zákoníku práce přijatá koncepce představuje pro účastníky pracovněprávních vztahů změnu natolik zásadní, že se právo pro ně stává právem výkladovým. Usuzuji opačně; pokud budou v ustanovení § 2 odst. 1 zrušena ustanovení obsahující přímé zákazy odchýlení se od ZP, a posouzení povahy jednotlivých konkrétních ustanovení bude ponecháno na aplikaci obecně vysloveného zákazu v 1. větě in fine (Práva nebo povinnosti … mohou být upravena odchylně od ustanovení tohoto zákona, pokud to tento zákon výslovně nezakazuje anebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od nich nelze odchýlit.), bude zjištění, zda v konkrétním institutu lze či nelze uplatnit vůli účastníků právního vztahu, daleko obtížnější a na aplikaci náročnější.
Za promítnutí citovaného zkoumaného ústavního principu lze v každém případě považovat základní normativní příkaz zákoníku práce; tedy to, že práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upraveny odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje, s následným doplněním zákazů výslovných. Z formulace těchto zákazů pak vyplývá, že některé zákazy jsou pojaty absolutně; zde pak nevznikají (neměly by vznikat) žádné pochybnosti. Další zákazy jsou formulovány jen relativně, protože odchýlení se ve prospěch zaměstnance je možné. Zákazy připouštějící odchylky ve prospěch zaměstnance jsou sice relativní a mohou vyvolávat určité pochybnosti o tom, kdy je odchýlení opravdu ve prospěch zaměstnance, avšak ve svém základu se o vyslovený zákaz jedná. Podle mého názoru postupoval zákonodárce v duchu obecného pravidla vysloveného v první části první věty napadeného ustanovení (a konec konců vysloveného i v Ústavě a Listině), tj. vyslovil konkrétní zákazy odchylek od ZP.
2. K § 2 odst. 1 prvé větě – k dovětku
Pochybnosti však – podle mého názoru, který se liší od názoru většiny pléna Ústavního soudu – vyvolává část ustanovení § 2 odst. 1 věty prvé, které je vyjádřeno tak, že je nutno posuzovat sám charakter tohoto předpisu. Jedná se o citované ustanovení v závěru textu, že „Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona …, nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit.“.
Známý teoretik práva akademik Viktor Knapp [Knapp, V., O právu kogentním a dispozitivním (a také o právu heterogenním a autonomním), Právník č. 1/1995, s. 1] ještě v souvislosti s právní úpravou v původním zákoníku práce uvedl, že „Nejsnadněji se ius cogens a ius dispozitivum pozná tehdy, jestliže to zákon řekne rovnou, jako činí § 263 odst. 2 obchodního zákoníku. Jinak, zejména v právu občanském a pracovním, se to pozná hůř.“.
Obecně lze konstatovat, že je věcí zákonodárce, jakou míru autonomie vůle a smluvní svobody v rámci vymezeném Ústavou a Listinou zvolí. Volba větší či menší míry autonomie, je-li vyjádřena a upravena způsobem, který normy nejvyšší právní síly předvídají, nemůže být ve svém důsledku protiústavní. Volba míry autonomie vůle a smluvní svobody je určována především politickým konsensem, avšak i mezinárodními a komunitárními závazky, týkajícími se ochrany postavení zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Přesto však musí být omezení smluvní svobody vyjádřeno dostatečně jednoznačně, bez přijetí předpisů připouštějících vážnější pochybnosti a rozličné výklady. Takovým předpisem není ustanovení připouštějící – v celkovém kontextu dané otázky – možnost odchylné (smluvní) úpravy tam, kde „z povahy ustanovení nevyplývá, že se od něj není možno odchýlit“. Přitom je nutno si uvědomit, že zákonodárce zde minimálně využívá typické vyjádření dispozitivní právní normy („pokud není sjednáno jinak“) a možnost odchylky od právní úpravy ponechává na posouzení samotného obsahu příslušné části ustanovení § 2 odst. 1. Z uvedeného je podle mého názoru rovněž zřejmé, že ústavně konformní výklad uvedené části ustanovení § 2 odst. 1 je stěží možný. Proto v tomto směru přisvědčuji navrhovatelům, neboť mám za to, že takto vymezený zákaz je v daných souvislostech natolik neurčitý, že podle něho nelze hranice smluvní svobody pro účastníky dostatečně určit.
3. K § 2 odst. 1 větě druhé, třetí a páté
Jednoznačně vyslovené zákazy (zejména věta druhá ustanovení § 2 odst. 1) stanovily přesné hranice smluvní volnosti, resp. zákaz uplatnění vůle stran; po zrušení těchto ustanovení budou subjekty aplikující zákoník práce s použitím obecných výkladových pravidel obtížně dovozovat, kdy případné odchýlení od ZP není možné. Právě zrušení jednoznačně vyslovených zákazů povede podle mého názoru ke snížení srozumitelnosti, přehlednosti a jasnosti právní úpravy.
Zákoník práce je postaven na ústavně formulované zásadě „každý může činit, co zákon nezakazuje“. K tomu, aby tato zásada mohla být aplikována, je zapotřebí výslovně v právní úpravě formulovat příslušné zákazy tam, kde je to pro určitost příslušného institutu nezbytné. Z uvedeného pohledu potom zrušení výslovných absolutních zákazů (ustanovení § 2 odst. 1 věta druhá) vede k snížení jasného a určitého vyjádření zákazu v právní normě; posouzení příslušného ustanovení jen z pohledu zákonného textu první věty in fine „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“ může vést k právní nejistotě; to platí zejména v případech, kdy tento právní předpis aplikují – se zřetelem k znalosti právní úpravy a schopnosti jejího výkladu – v převážné míře nikoli právníci (zaměstnavatelé a zaměstnanci). Navíc lze usuzovat, že jestliže nemožnost odchýlení se od ustanovení o účastnících pracovněprávních vztahů a o náhradě škody vyplývá z povahy ustanovení ZP – jak se dovozuje v nálezu Ústavního soudu – pak samotná věta druhá (zákaz odchýlení se od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení o náhradě škody) má povahu v podstatě duplicitní, což samo o sobě protiústavnost nezakládá.
Zrušení ustanovení § 2 odst. 1 věty třetí (dalšího vysloveného relativního zákazu) vede rovněž k oslabení výše uvedené obecné zásady. Pokud bude zrušen relativní zákaz odchýlení se od ustanovení ukládajících povinnost, ledaže by to bylo ve prospěch zaměstnance, pak se bude možnost tohoto odchýlení posuzovat pouze pomocí zmiňovaného dovětku první věty ustanovení § 2 odst. 1 („nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“). Je otázkou, zda lze jen pomocí tohoto obecného pravidla – jež Ústavní soud neruší – zajistit, aby odchýlení (jiná smluvní úprava) byla jen ve prospěch zaměstnance. Pokud by odchylná úprava mohla vyznít i v neprospěch zaměstnance, mohli by se účastníci pracovněprávního vztahu dostat do situace, že by úprava jejich konkrétního vztahu byla v oblasti povinností zaměstnance (zhoršení jeho postavení) pro jednu stranu tohoto vztahu méně výhodná, než stanoví obecná právní úprava. Je však účelem takto vymezit smluvní volnost v konkrétní situaci, kdy spolu jednají a podmínky sjednávají subjekty, které si ekonomicky zásadně rovné nejsou?
Zrušení zákazu odchýlení se od ustanovení § 363 odst. 2 (věta pátá ustanovení § 2 odst. 1 ZP) je nadbytečné v tom smyslu, že je duplicitní; nemožnost odchýlení se od ZP totiž vyplývá přímo ze samotného ustanovení § 363 odst. 2 (kogentní právní norma). Pokud je však toliko duplicitní, pak není taková situace současně protiústavní (superfluum non nocet).
4. K § 4
Nelze se ztotožnit s názorem Ústavního soudu, že v zákoně zakotvený princip delegace, který je obecnou teorií práva uznáván jako jeden ze způsobů řešení vazeb mezi právními předpisy, je nesouladný s principy právního státu. Uvedený závěr nelze vyvozovat ze skutečnosti, že občanské právo je „obecným soukromým právem (tedy jinak řečeno: občanský zákoník je obecným občanskoprávním předpisem) subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím (ostatním soukromoprávním předpisům). Odůvodnění nálezu v této souvislosti hovoří o tzv. obecné subsidiaritě.
Nelze totiž zaměňovat vztah mezi právními odvětvími a právními předpisy. Právní odvětví mají povahu relativně samostatných součástí právního řádu, jež mohou mít mezi sebou určitý vztah, který však musí být nějakým způsobem vyjádřen. Na druhou stranu v rámci určitého právního odvětví lze vidět některé další součásti, které se jeví samostatnější; nepředstavují pak samostatné právní odvětví. V případě, že určitá součást občanského práva jako právního odvětví je upravována zvláštním právním předpisem, pak je samozřejmě namístě hovořit o „obecné“ subsidiaritě občanského zákoníku, který je aplikovatelný, pokud zvláštní právní předpis neobsahuje úpravu specifickou. Naproti tomu, pokud jde o samostatné právní odvětví (byť vydělené i z původního občanského práva), upravované zvláštním (samostatným) kodexem, pak hovořit o „obecné subsidiaritě“ není namístě. Jedná-li se o dvě v podstatě samostatná právní odvětví, je nezbytné vztah mezi základními právními předpisy – jež na ně dopadají – výslovně vyjádřit, a předcházet tak nejasnostem a obtížím při jejich aplikaci. Jako příklad lze uvést vztah mezi občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem. Zákonodárce zde chtěl vyjádřit souvislost mezi těmito předpisy jako vztah subsidiární, což výslovně učinil v ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku, v němž vyslovil, že „Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.“. Stejně tak i slovenská právní úprava vztah subsidiarity mezi občanským zákoníkem a ZP jednoznačně vymezuje (zejména v poměru k obecné části).
Zrušení ustanovení § 4 bude tedy – podle mého názoru – představovat nekonzistentní zásah do celého zákoníku práce, protože veškerý jeho text je koncipován ve vazbě na delegaci na občanský zákoník. To znamená, že úvaha o „obecné subsidiaritě“ uvedeného kodexu bude velmi složitá a pro aplikaci v praxi obtížná; to nejen v praxi soudní, nýbrž – a to zejména – v praxi vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci jako osobami práva neznalými.
Nesouhlasím ani s názorem pléna – pokud jde o další ustanovení ZP opírající se o delegační princip - že pokud zákonodárce sám taková ustanovení (ze ZP) nevyloučí, lze je považovat v důsledku „obecného principu subsidiarity“ za nadbytečná. Nelze totiž – podle mého názoru – ignorovat ustanovení, která přikazují, že pro posouzení určitého institutu se použijí ustanovení občanského zákoníku (viz např. § 6 odst. 2 ZP, které odkazuje na § 10 občanského zákoníku, a celá řada dalších).
5. Ze všech těchto důvodů zastávám názor, že Ústavní soud měl v zákoníku práce v ustanovení § 2 odst. 1 prvé větě zrušit slova „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“, a že návrh na zrušení § 2 odst. 1 vět druhé, třetí a páté a § 4 měl zamítnout.
2. Odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů
Ve smyslu § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podávám odlišné stanovisko k části výroku nálezu Ústavního soudu ve věcisp. zn. Pl. ÚS 83/06. S výrokem nálezu i s jeho odůvodněním v převažující části souhlasím; domnívám se však, že Ústavní soud neměl zrušit v § 2 odst. 1 zákoníku práce větu druhou, třetí a pátou.
Odůvodnění nálezu uvádí, že věta druhá, třetí a pátá § 2 odst. 1 zákoníku práce byly zrušeny pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Konkrétně se uvedený rozpor spatřuje v nadbytečnosti těchto ustanovení: tuto „vadu“ odůvodnění nálezu výslovně konstatuje v bodu č. 205 ohledně věty páté § 2 odst. 1 a ohledně úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a náhrady škody v bodu č. 203 nálezu. K ostatním rušeným částem § 2 odst. 1 se nález výslovně nevyjadřuje, lze však dovodit, že důvodem bylo porušení principu proporcionality, spočívající ve faktu, že množství kogentních norem popírá smluvní volnost ve vztahu zaměstnanec – zaměstnavatel, a pokud přece jenom nějaký prostor pro svobodu vůle existuje, tak pouze ve prospěch jedné ze smluvních stran.
Této argumentaci v prvé řadě vytýkám, že z nadbytečnosti některých částí § 2 odst. 1 zákoníku práce dovozuje jejich protiústavnost. Opakování některých pravidel v zákoně je z legislativně-technického hlediska zásadně nežádoucí, ale nikoliv samo o sobě protiústavní. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv orgánem dohlížejícím na legislativní čistotu. Důvodem pro zrušení duplicity by proto mohl být buď obsahový rozpor s ústavním pořádkem, nebo alespoň fakt, že se tím stává právní předpis nesrozumitelný, neurčitý a nejasný natolik, že se ocitá v rozporu s principem právní jistoty. Ani jeden ani druhý důvod však zjevně ke zmíněným částem § 2 odst. 1 zákoníku práce vztahovat nelze; důvodem jejich zrušení je pouze nadbytečnost „sama o sobě“, což je dle mého názoru nepřijatelné.
Neztotožňuji se ani se zrušením třetí věty § 2 odst. 1, jež zakazuje odchýlení se od ustanovení ukládajících povinnost, ledaže by šlo o odchylku ve prospěch zaměstnance. Důvod, pro který tato věta byla zrušena – popření smluvní volnosti, resp. její ponechání jenom ve prospěch zaměstnance, neobstojí. Nález sám je ostatně v tomto směru nekonzistentní, neboť ohledně věty čtvrté, jež také připouští možnost odchylek jenom ve prospěch zaměstnance, dospívá k závěru, že ji není nutno rušit pro její údajnou protiústavnost: jde totiž o vyjádření typicky volné a politické úvahy zákonodárce, navíc odchylku nemůže jedna strana druhé vnutit. Proti argumentu, na němž stojí zrušení třetí věty § 2 odst. 1 zákoníku práce, lze dle mého názoru dále namítnout, že právě ochrana slabší smluvní strany (zaměstnance) je důvodem existence pracovního práva jako samostatného právního odvětví. Tato ochrana se mj. děje omezením smluvní volnosti zaměstnavatele, neboť je nepopiratelnou empirickou zkušeností, že předpokladem skutečné smluvní svobody je také reálná rovnost kontrahentů. Tam, kde je jedna smluvní strana výrazně silnější než strana druhá, dochází často k tomu, že si silnější strana diktuje podmínky, které jsou výhodné pouze pro ni. O tom ostatně dostatečně vypovídá známá teze, podle níž je právo silnějšího nejvyšším bezprávním. Z tohoto důvodu se domnívám, že relativní kogentnost právní úpravy odpovídá základní funkci zákoníku práce, totiž ochraně slabší smluvní strany (zaměstnance). [Mimochodem relativní kogentnosti využívá nejen zákoník práce, ale i občanský zákoník (u spotřebitelských smluv; viz § 55 odst. 1 OZ)].
Z těchto důvodů se domnívám, že Ústavní soud neměl větu druhou, třetí a pátou § 2 odst. 1 zákoníku práce rušit.
3. Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké
Ústavní soud v nálezusp. zn. Pl. ÚS 83/06ve vztahu k § 2 odst. 1 mj. konstatuje, že v napadeném ustanovení je, resp. má být realizován základní princip vyplývající z Ústavy a Listiny označovaný jako princip „co není zakázáno, je dovoleno“. Touto koncepcí zákoníku práce, která je obecně liberálnější než úprava předchozí, se rozšiřuje smluvní volnost účastníků a z ústavněprávního hlediska je akceptovatelné, aby nebyla neomezena (bod 196). Současně Ústavní soud připouští, že napadené ustanovení § 2 odst. 1 je komplikované a do značné míry i neurčité, přičemž ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří princip právní jistoty, jehož komponentem je i předvídatelnost práva (bod 197). Obecně deklarovaná liberální úprava umožňující rozšíření smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu je v důsledku založení kogentní povahy početné řady norem omezována v takovém rozsahu, že smluvní volnost popírá. Výkon povolání či podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny lze zákonem omezit pouze v souladu s článkem 4 odst. 4 Listiny (bod 198), čemuž již neodpovídá právní úprava věty druhé, třetí a páté § 2 odst. 1.
Shora uvedeným závěrům odpovídá dle mého názoru omezení smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu vyjádřené v § 2 odst. 1 první části věty prvé, tedy to, že „práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje“. Dovětek věty prvé rozšiřující dále zákaz odchylné úpravy vyjádřený slovy „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“ již shora uvedené ústavní principy nenaplňuje. S přihlédnutím k zákazům tímto zákonem výslovně formulovaným dovětek věty prvé smluvní volnost účastníků pracovněprávního vztahu v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny dále omezuje, a to způsobem rovněž ústavně nekonformním, neboť omezení smluvní svobody je vyjádřeno neurčitě a nejednoznačně, což bude do budoucna přinášet i značné výkladové problémy. Vzhledem k tomu se domnívám, že i dovětek věty prvé § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, měl být zrušen.
4. Odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Pavla Rychetského
Odlišné stanovisko, které podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňujeme, směřuje pouze proti té části výroku, kterou byla v zákoníku práce – v ustanovení § 2 odst. 1 zrušena věta druhá, třetí a pátá.
Ustanovení § 2 je základním systematickým a současně interpretačním ustanovením kodexu, vyjadřujícím princip autonomie vůle v obecné rovině a subsidiaritu právní úpravy – možnost účastníků pracovněprávních vztahů se vždy, kdy tomu výslovné ustanovení zákona nebrání, nebo to nevylučuje povaha konkrétního ustanovení, se od úpravy odchýlit. Tento princip vyjádřený v první větě (Ústavním soudem nezrušené) je vlastní všem kodexovým úpravám v oblasti soukromého práva (občanský zákoník, obchodní zákoník, nyní i nový zákoník práce). Věta druhá pak tento princip vymezuje pouze negativně – obsahuje zákaz odchýlení se od zákonného vymezení účastníků pracovněprávních vztahů a úpravy náhrady škody a zákaz odchýlení se od obecné úpravy v občanském zákoníku tam, kde ZP na tuto úpravu explicitně odkazuje. Věta třetí obsahuje relativní zákaz odchýlení se od ustanovení ZP ukládajících účastníkům povinnosti, přičemž relativnost spočívá v zásadě „to neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance“. Posléze věta pátá zakazuje odchylná ujednání v případech, kde to zákoník výslovně zakazuje (§ 363 odst. 2). Většina pléna Ústavního soudu přikročila ke zrušení těchto tří vět s jediným odůvodněním, které se nám jeví jako naprosto účelové a nepřesvědčující. Na jedné straně se sice argumentuje principy neurčitosti a předvídatelnosti (sic!), na druhé straně se explicitně připouští, že „účelem veřejnoprávních prvků v pracovním zákonodárství je prioritně ochrana zaměstnanců“. Nález přitom správně argumentuje: „požadavek minimalizace omezení osobní svobody smluvní vůle, jakož i požadavek právní jistoty pak zatěžuje zákonodárce povinností tyto prvky výslovně pojmenovat.“. Tak si nález v této pasáži odůvodnění vytváří „past na vlastní argumentaci“, když zrušuje ustanovení, dle kterých se právě explicitně vymezuje a ohraničuje prostor mezi autonomií vůle a kogentní úpravou. Věta druhá, třetí i pátá jsou právě naplněním požadavku na jasnost a předvídatelnost, i když je nutno je interpretovat jako výčet povýtce demonstrativní. V případě věty páté jde sice nepochybně o ustanovení duplicitní s ustanovením § 363 odst. 2, avšak Ústavní soud již nejednou vyslovil právní názor, že duplicita sama o sobě není důvodem pro derogaci zákonného ustanovení (superfluum non nocet).
Shora uvedené úvahy o zbytečnosti a nepatřičnosti zrušení uvedených tří vět je třeba navíc podtrhnout v souvislosti se správným výrokem Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno ustanovení § 4, zakotvující pro pracovněprávní vztahy ve vztahu k občanskému zákoníku princip delegace. Vzájemná teoretická vazba občanského práva na straně jedné a zvláštních soukromých práv (v daném případě pracovních) na straně druhé tak vzhledem k jejich povaze a relaci (obecného a zvláštního) nalezne logicky svůj výraz i ve vzájemných legislativních vazbách obou těchto soukromoprávních předpisů. To znamená, že ustanovení občanského práva jako obecná část soukromého práva se uplatní všude tam, kde zákoník práce jako zvláštní část soukromého práva nemá svou speciální právní úpravu. Jde o obecnou podpůrnou použitelnost občanského práva, respektive o jeho subsidiární působení. Jen takto chápaný systém soukromého práva a vzájemná vazba jeho částí umožňují vytvářet pro jednotnou aplikaci právního řádu ucelený a sjednocující základ zásad obecných soukromoprávních institutů.
5. Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové
1. Můj nesouhlas směřuje k výroku nálezu potud, pokud nezrušil část § 2 odst. 1 věty první ve slovech „nebo z povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit“.
2. Většina sice v odůvodnění nálezu deklarovala své přihlášení se k principu „co není zakázáno, je dovoleno“ (bod 196), jako k principu, který „odpovídá charakteru soukromoprávních vztahů“, a dále dodala, že tato volnost ovšem není neomezená z důvodu respektování slabší strany pracovněprávního vztahu. Zároveň většina uznala, že nová koncepce pracovního práva představuje radikální změnu a pracovní právo se stává právem „výkladovým“. Zároveň nález uznává komplikovanost a především neurčitost ustanovení § 2 odst. 1, kterou kriticky zhodnotil jeho částečným zrušením a zachováním toliko věty prvé a věty čtvrté. K části věty prvé, pro jejíž zrušení jsem hlasovala, nález uvádí v bodě 200, že zrušení by učinilo ze ZP „právní normu zbytečnou (…) z řady ustanovení ZP normu charakteru „vzorových stanov“, a nikoliv normu charakteristickou tím, že v některých svých ustanoveních kogentně upravuje ať už soukromoprávní nebo veřejnoprávní vztahy“. Většina také uznala povinnost zákonodárce zamýšlenou kogentnost určité právní úpravy vyjádřit (bod 202), avšak z druhé strany dospěla k závěru, že „vždy se najdou“ (bod 202) ustanovení, která by měla být kogentní, avšak nejsou, anebo taková, která by měla být dispozitivní, avšak zákonodárce je koncipoval jako kogentní. Proto je prý třeba ponechat prostor pro volnou úvahu. O čí volnou úvahu má jít, nález nestanoví. Teoreticky by mohlo jít o volnou úvahu účastníků právního vztahu. Pak by ovšem zliberálnění ZP šlo ještě dál, než zamýšlel zákonodárce, a z kontextu se podává, že tento směr většina také nezamýšlela. Pak však jde patrně o vytvoření prostoru pro volnou úvahu obecného soudu. Tento přístup ovšem popírá maximu obsaženou v čl. 2 odst. 3 Listiny, který v poloze objektivního práva klade jisté nároky na omezování svobody osob. Obecný soud při aplikaci kteréhokoliv ustanovení ZP také nemůže nerespektovat příkaz obsažený v čl. 4 odst. 1 Listiny, tj. při ukládání povinností jiných než smluvně dohodnutých musí pro stanovení povinnosti nalézt jednoznačnou oporu v zákoně. Musí respektovat i odstavec 3 zmíněného ustanovení Listiny, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
3. Je zřejmé, že zákonem v kontextu Listiny je třeba rozumět právní normu kogentní, tj. právní normu heteronomní, tedy takovou, která platí erga omnes, což o dispozitivní normě (autonomní normě), tj. vůlí osob činících právní úkon nahraditelné normě, nelze říci. Není-li totiž dispozitivní právní norma nahrazena zmíněnou autonomní vůlí osob činících právní úkon, uplatní se taková norma přesto jen s účinky inter partes (obdobně viz V. Knapp, O právu kogentním a dispozitivním, Právník 1/95, s. 1 a násl.).
4. Zákon reglementující smluvní svobodu – tj. autonomii vůle (ostatně i jako jiná základní práva) musí být jasný, určitý, respektive nesmí být vágní, a to už proto, aby byla jednoznačně zachována rovnost před zákonem omezujícím základní práva. Dále tento požadavek plyne z toho, že zákonná úprava omezování základních práv musí obstát v testu proporcionality, z čehož rezultuje, že musí být „měřitelná“. Požadavek „měřitelnosti“ zákonného omezení smluvní autonomie je však samozřejmě popřen tam, kde Ústavní soud ani neví, která ustanovení zákoníku práce takové omezení představují. Tento v právním státu neúnosný stav nejistoty v tom, co je třeba respektovat jako erga omnes platné, heteronomní právo, které není změnitelné autonomně, odporuje v právním státu nezbytnému požadavku předvídatelnosti práva. Tento defekt by byl odstraněn zrušením dovětku věty prvé § 2 odst. 1. Nález umocnil tuto nejistotu a nepředvídatelnost práva tím, že se ani nepokusil stanovit mantinely pro omezování zákonem deklarované zásadní dispozitivnosti ustanovení zákoníku práce a dispozitivnost svým způsobem odsoudil jejím označením za „vzorové stanovy“.
5. Výběr ustanovení majících kogentní povahu představuje nesporně vysoké politikum. Proto by měl být přenechán zákonodárci, neboť tak je vyjádřen respekt k principu dělby moci. Ostatně politikum představuje i každá koncepce dispozitivních ustanovení, která se uplatňují ovšem jen tehdy, chybí-li smluvní úprava, resp. je-li neúplná a nebo při interpretaci smluvně dohodnuté úpravy. Zákonodárce totiž v koncepci dispozitivních ustanovení řeší, a to dle svých představ, otázku spravedlivého vypořádání protikladně působících zájmů (M. W. Hesselink, Non-Mandatory Rules in European Contract Law, in A. F. Salomons and G. J. P. de Vries (eds.), Pro forma? Essays on the Role of Formal Rules and Formal Requirements in Private Law, Den Haag: Boom Juridische uitgevers 2006, s. 139–174). Účastníci právního vztahu však mohou mít jinou představu o spravedlivém vyrovnávání svých zájmů, což mohou projevit ve smluvním ujednání, které se od textu zákona odlišuje. Samozřejmě, že díky prozařování ústavních principů a hodnot i do interpretace a aplikace soukromého (tj. i smluvního) práva, bude soudce s ohledem na ně interpretovat jak smluvní ujednání, tak dispozitivní ustanovení zákona (viz nálezI. ÚS 185/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94, str. 19), a to obecně řečeno tak, aby byla při interpretaci a aplikaci práva zaručena férovost (podobně rozhodnutí Spolkového soudního dvora BGH ze dne 4. 6. 1970, BGHZ 17, 1, 3).
6. Většinové stanovisko se popsaným způsobem sice opatrně přihlásilo k uznání pracovního práva za součást sféry soukromého práva, avšak poskytnutím prostoru pro neomezenou volnou úvahu soudu o tom, co vlastně právo je, v důsledcích popřelo změnu v pojetí pracovního práva, kterou provedl sám zákonodárce v první části první věty § 2 odst. 1. Dále nález, dle mého soudu, dává zákonodárci signál o tom, že jeho vyjadřování se ke kogentnosti jednotlivých ustanovení ZP je irelevantní a jen ničím neohraničenou volnou úvahou překonatelné rozhodnutím obecného soudu, což není dobrým příspěvkem k naplnění požadavku předvídatelnosti práva.