Za spektakulární považuje Ústavní soud v prvé řadě stěžovatelčiny úvahy týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. z. Byl to především Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 6 – 8) zřetelně argumentoval proti stěžovatelčině námitce týkající se (ne)přisvojení si cizí věci a jasně uvedl, jak byl prokázán její úmysl přisvojit si tuto věc; Nejvyšší soud současně odkázal na vlastní příslušnou judikaturu. Ústavní soud má za to, že se v argumentaci Nejvyššího soudu nejednalo toliko o obecnou úvahu o možném pokusu trestného činu zpronevěry, ale o naprosto přiléhavé posouzení, že došlo k spáchání předmětného trestného činu. Stejně tak nelze stěžovatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že Nejvyšší soud při neveřejném zasedání provedl důkaz bankovními výpisy týkající se stěžovatelčina účtu, neboť ty byly uváděny a byly předmětem dokazování již v řízení před soudem nalézacím a odvolacím.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani další (související) stěžovatelčinu úvahu, že v její činnosti nelze spatřovat naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť pak by prý byla její trestní odpovědnost dovozována jako následek (tvrzeného) porušení zákona jinou osobou. Stejně tak Ústavní soud nemůže přijmout ani stěžovatelčin názor na souzenou věc jako na věc s výlučně obchodněprávní dimenzí, neboť – jak z výše uvedeného vyplývá – právní kvalifikace stěžovatelčina jednání zřetelně vypovídá o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, pro který byla odsouzena.
Ústavní soud konečně nemá důvod zpochybňovat argumentaci odvolacího soudu i dovolacího soudu, jež se týkala přítomnosti obhájce u veřejného zasedání odvolacího soudu. Posouzení otázky (nutnosti) substitučního zastoupení, popř. účasti u veřejného zasedání odvolací soud zcela jasně ponechal na obhájci stěžovatelky (srov. str. 2, napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, č.l. 371). Dovolací soud pouze dovodil skutečnosti z nastalé situace vyplývající a uvedl, že nebyly dostatečně doloženy akceptovatelné objektivní překážky na straně stěžovatelky, jež by jí bránily v účasti na veřejném zasedání. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině odkazu na obdobnou situaci jako v případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2151/08, neboť v nyní souzené věci se jednalo o situaci odlišnou; žádost o změnu termínu veřejného zasedání byla totiž podána z důvodu účasti právního zástupce stěžovatelky u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2008 (doručena dne 5. 6. 2008) a stěžovatelka dne 10. 6. 2008 u pracovnice soudní kanceláře (č.l. 364) tak i u předsedkyně senátu (č.l. 365) v telefonickém rozhovoru neoznačila důvod spočívající v její pracovní neschopnosti. Ten uvedla (s odkazem na náhlou zdravotní indispozici) až dne 11. 6. 2008 v omluvě z veřejného zasedání spojenou s návrhem na odročení jednání, kterou faxem zaslala odvolacímu soudu (č.l. 366). Jako přílohu textu faxové zprávy připojila potvrzení o pracovní neschopnosti, jehož podoba byla popsána již výše, které však bylo vystaveno již dne 10. 6. 2008, tedy v den, kdy stěžovatelka sdělila soudkyni i pracovníci soudní správy zcela jiné informace a o zdravotních obtížích se nezmínila. Ústavní soud za této situace stěžovatelčinu chápe argumentaci jako účelovou a nemůže k ní přihlédnout.
Ústavní soud proto nepovažuje za ústavně konformní jakkoliv měnit provedená hodnocení důkazů, neboť by tím - jak již zdůraznil výše - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla - jak bylo již výše zmíněno - porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O argumentaci uvedené v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů významnou pochybnost, která by jej ústavně opravňovala k výraznější ingerenci do dané věci.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a proto není důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelčiny argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatelky nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatelky (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelčině argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Tyto závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor – ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Stěžovatelčina argumentace, která je v ústavní stížnosti do značné míry opakováním výhrad obsažených v jejím odvolání a dovolání (jež byly v předmětem jednání před odvolacím soudem a dovolacím soudem) tedy nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena stěžovatelčina základní práva či svobody, jichž se v ústavní stížnosti dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2009
František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu