V otázce, zda je v nyní posuzovaném případě postup podle ustanovení § 262 věty první trestního řádu neodůvodněnou svévolí odvolacího soudu, se domnívám, že nikoliv. Odvolací soud poukazuje v odůvodnění svého usnesení na skutečnost, že nalézací soud svým zprošťujícím výrokem nerozhodl o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, nýbrž o skutku, který byl v průběhu řízení určitým způsobem upraven (srov. § 226 trestního řádu), a na skutečnost, že nalézací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 trestního řádu, neobjektivně a jednostranně. Ve svém předchozím rozhodnutí vymezil odvolací soud zcela konkrétní otázky, kterými se má nalézací soud dále zabývat, tj. (1) celkovou ekonomickou situací RZ, s. ú. d., (2) podmínkami, za kterých došlo k nákupu akcií Doprastavu, a. s., (3) hodnocením podílu RZ, s. ú. d., na akciích Doprastavu, a. s., (4) otázkou vzniku škody v důsledku jednání obžalovaných, a (5) právním posouzením jednání všech obžalovaných. V podstatě ve všech uvedených okruzích však shledal odvolací soud odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nedostatečným, přičemž se vytýkaným pochybením velice podrobně věnuje na str. 11 až 18 svého usnesení. Uvedené okruhy skutkového a právního posouzení zjevně nebyly stanoveny nelogicky či samoúčelně, nýbrž mají pro posouzení trestnosti jednání zásadní význam.
Ve skutečnosti, že odvolací soud na str. 17 svého usnesení odkazuje dále rovněž na podrobné odůvodnění odvolání státního zástupce, nespatřuji nic protiústavního, a to v kontextu již zmiňovaných vlastních úvah odvolacího soudu na str. 11 až 18 usnesení a s přihlédnutím k tomu, že podstatný obsah odvolání státního zástupce je na str. 4 až 10 usnesení podrobně rekapitulován, tedy ze strany odvolacího soudu se nejedná např. o paušální odkaz na jinou listinu, kterou by neměl adresát usnesení k dispozici a nemohl si tak utvořit ucelený obraz o názoru odvolacího soudu. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení odkázal nejen na odvolání státního zástupce, ale rovněž na své argumenty rozvedené velmi podrobně v předcházejícím rozhodnutí o vrácení věci soudu prvního stupně. Rovněž zdůraznil, že odůvodnění odvolání státního zástupce zcela koresponduje s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 19. 12. 2007. Nejedná se tedy v žádném případě o převzetí "právních názorů státního zástupce uváděných v jeho odvolání", jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti, nýbrž o námitky týkající se hodnocení důkazů již dříve odvolacím soudem uplatněné, jež dle jeho přesvědčení opakovaně nalézací soud neakceptoval, které - zřejmě pro stručnost - v odůvodnění napadeného rozhodnutí již znovu neopakoval, nýbrž odkázal na citaci odvolání státního zástupce.
S ohledem na shora uvedené nezbývá než konstatovat, že Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není další "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Tím méně Ústavnímu soudu přísluší role arbitra, jenž by měl řešit případné konflikty mezi nalézacím a odvolacím soudem, resp. posuzovat správnost názorů toho kterého z nich. Kasační zásah Ústavního soudu by byl namístě jen tehdy, pokud by Ústavní soud shledal, že postup podle 262 trestního řádu byl projevem libovůle odvolacího soudu a došlo by k němu bez náležitého odůvodnění (srov. usnesenísp. zn. III. ÚS 207/09- ve SbNU nepublikováno). Předmětné trestní řízení stále pokračuje před soudem prvního stupně a pokud by se Ústavní soud v této fázi řízení zabýval námitkami stěžovatele, které se (byť nepřímo) dotýkají věcné správnosti úvah odvolacího soudu, mohl by tím prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což by bylo v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky i s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů. Ústavní soud opakovaně klade důraz na zdrženlivý přístup ze své strany, proto je tento postoj žádoucí dodržet i v projednávané věci (srov. např. usnesenísp. zn. III. ÚS 1913/07,sp. zn. III. ÚS 963/08- ve SbNU nepublikována; usnesení nepublikovaná ve SbNU jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz).
O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít pouze v případě, že by rozhodování odvolacího soudu neslo známky libovůle. Bylo by tomu tak, pokud by soud druhého stupně svůj závěr o nutnosti postupu podle věty první § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo pokud by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných. Takovýto postup však v dané věci zjištěn nebyl. Odůvodnění napadeného usnesení v projednávané věci a podmínky pro jeho vydání považuji za dostatečné, tedy nikoliv za projev libovůle soudu, resp. prosazování určitého názoru "za každou cenu". Z uvedených důvodů se ani nedomnívám, že by na věc dopadaly závěry nálezusp. zn. I. ÚS 49/06(viz výše), pro který jsem, jako předsedkyně I. senátu, hlasovala. Ve věci rozhodované Ústavním soudem pod uvedenou spisovou značkou byla řešena především otázka povahy znaleckého posudku jako důkazního prostředku a způsobu hodnocení tohoto důkazu ve vztahu k jiným ve věci provedeným důkazům, nikoliv porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, ač i v této věci předcházel meritornímu rozhodnutí ve věci postup odvolacího soudu podle ustanovení § 262 věty první trestního řádu.
Za nepřípadné a nerelevantní v dané věci považuji odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu. Ve věcisp. zn. II. ÚS 282/97(viz výše) Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, jednalo se však o věc, ve které odvolací soud postupoval podle ustanovení § 262 trestního řádu, a toto rozhodnutí odůvodnil pouze obecným odkazem na porušení ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu bez bližšího odůvodnění, v čem vadný způsob hodnocení důkazů spočívá. Nálezsp. zn. III. ÚS 90/95(viz výše) se týká napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 262 věty druhé trestního řádu, kdy pro tento postup musí být dán "důležitý důvod" obdobný důležitým důvodům jako pro postup podle § 25 trestního řádu.
Ústavní stížnost proto měla být zamítnuta.