39. Přirozeně platí, že právo na respekt k rodinnému a soukromému životu, stejně jako jiná základní práva, může být předmětem určitých omezení, která jsou ústavně aprobována, stanovena zákonem, sledují legitimní cíl a jsou vůči tomuto právu proporcionální. V případě práva na respekt k rodinnému životu vyplývají důvody omezení z čl. 8 odst. 2 Úmluvy, podle kterého jsou legitimními důvody omezení tohoto základního práva opatření v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Pouze existence těchto důvodů může legitimovat omezení základního práva, v daném případě shora popsaného pietního respektu k ostatkům předků a k místu jejich pochování. Typicky lze za taková opatření považovat existenci hygienických či stavebnětechnických omezení, případně též vlastnické právo soukromé osoby k místu (pozemku, stavbě), na němž jsou ostatky uloženy. Z druhé strany přednost citového pouta k místu spočinutí předků (rodinného života) před absolutním právním panstvím (vlastnictvím) nad tímto místem není dána jednou pro vždy. V konkrétním případě podléhá konkurence základních práv testu proporcionality.
40. Stát není nadán základními právy, a proto nelze jeho vlastnictví bez dalšího subsumovat pod omezení uvedená v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, resp. pod důvod "ochrana práv a svobod druhých". Dokonce ani současná zákonná úprava pohřebnictví v České republice podle zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nevyžaduje u hrobů vlastnictví státu (či veřejnoprávních korporací), nýbrž počítá s existencí soukromých, resp. neveřejných pohřebišť, včetně existujících rodinných hrobek (§ 3 odst. 1 zákona) (srov. Kotrlý, T.: Pohřbívání v kostele. Revue církevního práva, č. 3/2007, str. 233-243 a násl.).
41. Podmínku, že by hrob, hrobku a pozemek, na němž jsou umístěny, musel nezbytně vlastnit stát, nelze dle přesvědčení Ústavního soudu subsumovat ani pod výhradu hospodářského blahobytu země podle shora citovaného čl. 8 odst. 2 Úmluvy; Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by vlastnictví hrobky přinášelo státu takový přínos, na němž by záležel blahobyt země.
III. B
42. Ústavní soud již v jednom ze svých prvních nálezů [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.] nastavil limity, které je nezbytné respektovat při výkladu právních norem, byť by se jednalo o sebestarší právní normy. Ačkoliv je současný demokratický právní stát vybudován na zásadě formální právní kontinuity s předchozími právními a politickými systémy, nelze při výkladu práva, jež má svůj historický původ, odhlížet od současných zásad materiálního právního státu. Tyto myšlenky Ústavní soud dále rozvedl ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.), v němž uvedl, že výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem", jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení.
43. V nálezu sp. zn. I. ÚS 137/03 ze dne 18. 11. 2003 (N 135/31 SbNU 199) pak Ústavní soud tyto závěry vztáhl nejen na oblast trestního práva a osobní svobody jednotlivce, nýbrž i na další sféry veřejnoprávní regulace a zásahy do dalších základních práv jednotlivce. Jinými slovy, je nepochybné, že závěry poprvé Ústavním soudem vyřčené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 jsou univerzálními postuláty, jež platí pro výklad a aplikaci jakýchkoli právních norem, jsou-li prováděny v současnosti se současnými důsledky do právního postavení jednotlivce.
III. C
44. První senát Ústavního soudu si je vědom skutečnosti, že Ústavní soud se problematikou konfiskace majetku hlubocké větve Schwarzenbergů zabýval ve své judikatuře opakovaně, naposledy usnesením ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2491/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které druhému senátu předkládala soudkyně zpravodajka, která je zpravodajkou i v této věci. Ústavní soud v této judikatuře dospěl ke shodnému závěru jako obecné soudy v nyní posuzované věci, totiž že na případ stěžovatelky dopadají úvahy traktované ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (stanovisko pléna (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového.". V těchto předchozích usneseních proto Ústavní soud konstatoval, že závěry stanoviska vylučují, aby se stěžovatelka úspěšně domáhala ochrany svého tvrzeného vlastnického práva k majetku, který měl být konfiskován mimo rozhodné období a k jehož restituci stát nepřistoupil speciálními restitučními zákony.
45. První senát Ústavního soudu se nehodlá od těchto závěrů nikterak odchylovat, neboť stanovisko pléna Ústavního soudu podle § 23 zákona o Ústavním soudu je závazné pro všechny jeho senáty. Nelze však přehlédnout, že stanovisko pléna se zabývalo důsledky toho, že určité kategorie majetku nebyly zahrnuty do restitučních předpisů, a to ve vztahu k vlastnickým právům jednotlivců. Stanovisko se nezabývalo otázkami respektu či ochrany práva na rodinný život, byť je v konkrétním případě zprostředkován věcmi. Jinými slovy, právo na soukromý a rodinný život může být jen zprostředkováno skrze vlastnické právo k věcem. Proto se stanovisko pléna v takové situaci neuplatní.
IV.
46. Ústavní soud, veden shora uvedenými úvahami, posoudil konkrétní situaci stěžovatelky v nyní posuzované věci a dospěl k následujícím závěrům.
47. Ústavní soud se neztotožňuje s hodnocením odvolacího soudu, že stavba hrobky není věcí ryze osobní, resp. rodinné povahy. Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že motivem stěžovatelčiných předků, resp. právních předchůdců k vystavění hrobky byl nedostatek hrobových míst v přilehlém kostele sv. Jiljí, kam byli členové rodu Schwarzenbergů pohřbíváni, a přijetí nových hygienických předpisů, které vyžadovaly oddělení hrobky od prostoru kostela. Nelze proto akceptovat názor, že hrobka není stavbou funerální, nýbrž v podstatě stavbou sakrální. Naopak primárním účelem této stavby bylo vytvoření nového a dobovým veřejnoprávním předpisům odpovídajícího místa k ukládání ostatků členů rodiny, a teprve sekundárně toto místo plnilo roli sakrální (původně pro účely pohřebního obřadu a posléze obřadů pro širší okruh místních farníků), což je z dobového hlediska zcela logické. Podle Ústavního soudu proto stavba hrobky je místem, na které se vztahuje pietní ochrana, která - jak vyloženo shora - je součástí práva na rodinný život stěžovatelky.
48. Ústavní soud je proto názoru, že charakter této stavby neumožňuje, aby byla zahrnuta do kategorií majetku podle § 1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb., který podléhal podle § 1 odst. 1 přechodu na zemi Českou.
49. Výklad, podle něhož se toto ustanovení vztahovalo paušálně na majetek hlubocké větve Schwarzenbergů, nešetří v případě hrobky, včetně ostatků v ní umístěných, podstatu ochrany rodinného života. Účelem tohoto zákona nebylo zbavit příslušníky rodiny ryze osobního majetku, který má význam především pro příslušníky rodiny. Účelem zákona bylo odejmout předkům stěžovatelky věci sloužící ekonomické činnosti (výtěžek z této činnosti měl být nahrazen rentou podle § 5 odst. 2 zákona). Obecné soudy v tomto směru nebraly v potaz prokázanou skutečnost, že ke změně v zápisu v pozemkových knihách došlo až v roce 1961, tedy v době totalitního režimu, kdy bylo zapsáno vlastnické právo na československý stát. Lze z toho usuzovat, že československý stát do komunistického převratu v roce 1948 o tento majetek neusiloval, a ten byl svévolně zcizen až v období totalitního státu.
50. Pokud pozdější komunistický stát skutečně razil výklad zastávaný nyní obecnými soudy a na jeho základě si "uzmul" vlastnické právo i k tomuto majetku, skrze nějž se realizuje právo na rodinný život stěžovatelky, lze se domnívat, že takový akt byl pouze dokladem politiky namířené proti vybraným "nepřátelským" skupinám obyvatelstva (zde šlechtickým rodům), jejímž cílem byla nejen jejich majetková konfiskace, ale v podstatě jejich absolutní likvidace, včetně zbavení jejich rodinné identity, tj. shora uvedených transcendentních vazeb mezi předky, současníky a potomky, vytvářejících podstatu rodinného či rodového života. Taková opatření, svým charakterem přesahující prosté zásahy do majetkové sféry jednotlivce, jsou přirozeně v podmínkách demokratického právního státu nepřijatelná a nemůže jim být v současnosti soudní mocí poskytována ochrana.
51. Jak již uvedeno shora, stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 sice vyslovilo závěr, podle něhož měly restituční předpisy za důsledek legalizaci vlastnického práva státu k majetku, kterého se stát zmocnil byť jen prostou fyzickou okupací, nicméně ze stanoviska nelze dovozovat, že by dopadalo na uzurpaci majetku ryze osobního charakteru, jakým je rodinná hrobka s ostatky rodinných předků, kdy je takovým aktem dotčeno i skrze zásah do práva vlastnického základní právo na rodinný život. Odkaz obecných soudů na stanovisko proto Ústavní soud považuje v daném případě za nepřípadný. To i z důvodu, že stěžovatelka před obecnými soudy nepodala žalobu na určení svého vlastnického práva ani žalobu na vydání (vyklizení), nýbrž žalobu na určení, že hrobka a přilehlé pozemky jsou součástí pozůstalosti po dr. Adolfu Schwarzenbergovi. Rozhodnutí obecných soudů by proto sama o sobě nevyslovila a nedeklarovala vlastnické právo stěžovatelky, ani by státu neuložila povinnost nemovitosti vyklidit, pouze by deklarovala, které nemovitosti jsou součástí pozůstalosti po právním předchůdci stěžovatelky. Ústavní soud se proto naopak ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu o tom, že stěžovatelka má naléhavý právní zájem na tomto určení, neboť rozhodnutí obecných soudů jsou předpokladem pokračování v dědickém řízení, v němž se teprve bude osvědčovat vlastnické právo stěžovatelky.
52. Ústavní soud je současně toho názoru, že závěr o porušení práva na rodinný život může dopadat pouze na místo posledního spočinutí příslušníků rodu Schwarzenbergů, tj. na hrobku včetně všech jejích součástí a příslušenství a pozemek pod ní. Pouze k těmto místům se váže pietní ochrana a výše vyložená rodinná vazba mající zvláštní význam toliko pro příslušníky rodiny. Lze souhlasit s obecnými soudy, že okolní pozemky byly i historicky vždy evidovány jako park či zahrady a tento jejich charakter se nezměnil ani po umístění hrobky.
53. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci zrušil.
54. Námitkou vedlejšího účastníka k aktivní legitimaci stěžovatelky k podání žaloby před obecnými soudy se Ústavní soud nezabýval, neboť tuto otázku obecné soudy neřešily, a proto nemohly případnou vadnou interpretací podústavního práva porušit základní práva stěžovatelky.
V.
55. Ústavní soud se současně zabýval návrhem stěžovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, pro jeho rozpor s československou ústavou z roku 1920, resp. návrhem na prohlášení jeho neúčinnosti.
56. Je třeba předně konstatovat, že ústava z roku 1920 není pro Ústavní soud referenčním kritériem, neboť ústavní normy obsažené v zákoně č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky, nejsou platnou součástí dnešního ústavního pořádku České republiky, který je jediným relevantním kritériem, jímž by Ústavní soud mohl v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů poměřovat ústavnost napadeného zákona.
57. Jak řečeno shora, Ústavní soud sice shledal porušení základních práv stěžovatelky, nicméně k tomuto zásahu došlo ústavně nekonformním výkladem zákona č. 143/1947 Sb. Ústavní soud tedy nalezl neústavnost nikoliv v existenci zákona samotného, který nepřezkoumával v meritu, ale pouze v jeho neústavní interpretaci podané obecnými soudy, podle níž se tento zákon vztahoval i na rodinnou hrobku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti by naopak její zcizení ze strany státu představovalo porušení práva na respekt k rodinnému životu, a proto na ni ani v minulosti ani v současnosti nelze zmíněný zákon vůbec aplikovat. Nemá-li být tento zákon aplikován, není stěžovatelka aktivně legitimována k podání návrhu na jeho zrušení. Z tohoto důvodu Ústavní soud akcesorický návrh stěžovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovneím § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.