47. Svrchu uvedeným svévolným vybočením z procesních mezí řízení o povolení obnovy, tedy jednáním ultra vires, představujícím porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v různých jeho aspektech (přístupem vybočujícím ze zákonného rámce k hodnocení předloženého důkazu, jakož i aktivistickým postupem soudu při opatřování si dalších důkazů, tendujících v neprospěch stěžovatele, došlo přinejmenším k porušení zásady in dubio pro reo, odmítnutím obnovy řízení došlo k odepření přístupu k soudu, tj. k odmítnutí poskytnout stěžovateli spravedlnost). Proto není možno na tento proces pohlížet jako na fair proces, je-li posuzován jako celek. Neboť podle posledně uvedeného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (bod 48) platí i pro Ústavní soud, že: "Podle Úmluvy je úkolem Soudu zkoumat, zda bylo posuzované řízení spravedlivé jako celek, tj. včetně způsobu předkládání důkazů (G. B., viz výše, § 59; Pélissier a Sassi proti Francii [velký senát], č. 25444/94, § 46, ESLP 1999-II).".
48. S ohledem na shora uvedená porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.