6. Stěžovatel konečně reprodukoval skutkovou větu napadeného rozsudku odvolacího soudu; pouze formálně, tj. bez argumentace, deklaroval svůj závěr, že jednak takové jednání není žádným schvalováním genocidia ani zločinů proti lidskosti (kterýžto závěr přijal odvolací soud ve výroku), jednak je kriminalizace takového jednání protiústavním omezením svobody slova a současně i porušením zásady nulla poena sine lege. Dále stěžovatel již jen uvedl, že blíže bude argumentace rozvedena dodatečně, což však už ke dni tohoto usnesení neučinil. Proto pro stručnost Ústavní soud toliko uvádí, že i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí), nelze odvolacímu soudu a Nejvyššímu soudu cokoli z hledisek ústavněprávních vytýkat. V jimi uplatněných právních názorech nelze dovodit ani interpretační exces či libovůli, ani nedostatek adekvátního - korektního a výstižného - odůvodnění. Zde Ústavní soud jen poznamenává, že ani základní právo na svobodu projevu není bezbřehé; k jeho omezení lze přikročit, a to např. za účelem ochrany práv a svobod jiných (osob), anebo za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). To byl i případ dané věci, kdy šlo současně o omezení nezbytně nutné v demokratické společnosti, což vyjadřuje právě zákaz veřejného popírání, zpochybňování, schvalování nebo snahy ospravedlnit nacistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů proti lidskosti (zakotvený v § 261a trestního zákona). Nad rámec toho poukazuje Ústavní soud na vyjádření státního zástupce k dovolání stěžovatele, který kupř. k námitce, že zveřejnění informace o nějakém plánovaném shromáždění není totéž jako aktivní účast na této akci, poznamenal: "takový úkon mladistvého nelze hodnotit pouze v akademizované formě, nýbrž je třeba přihlédnout i k souvislostem, za nichž byl realizován (jakou formou a v jakém prostředí byl uveřejněn, jaká byla povaha avizované akce apod.) ... Totéž hodnocení pak přísluší i dalším projevům mladistvého, pokud na svých webových stránkách (tj. způsobem, který fakticky znamená celosvětově dostupné zveřejnění) uváděl odkazy na jiné internetové stránky zaměřené k podpoře a propagaci nacismu, fašismu a podobných hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, vyzýval čtenáře, aby se sami aktivně dopouštěli protiprávního jednání tím, že by se podíleli na tvorbě jeho stránek, a poskytl jim na nich prostor pro rozvíjení úvah a názorů v tom smyslu, v jakém byly jeho internetové stránky zaměřeny." (srov. reprodukci vyjádření státního zástupce k dovolání stěžovatele v napadeném usnesení Nejvyššího soudu).
7. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek nalézacího soudu byl nepřezkoumatelný, neboť se nijak nevypořádal s námitkami obhajoby vznesenými v nalézacím řízení, postačí k tomu uvést již jen to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu; stěžovatel neuvádí, že odvolací soud by se s námitkami stěžovatele nevypořádal. Nadto je třeba poukázat na neurčitost takové námitky, neboť z ní nelze identifikovat její obsah, tj. jaké námitky stěžovatele neměly být v trestním řízení vypořádány. Taková neurčitost námitky způsobuje potom logicky nemožnost jejího přezkoumání, neboť nemůže být úkolem Ústavního soudu perfekcionalisticky přezkoumávat celý spis a snažit se takovou neurčitou námitku stěžovatele podřadit pod případnou reálnou skutečnost. Opačným postupem by ostatně Ústavní soud, důsledně vzato, popíral institut obligatorního právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
8. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez ústního jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].