32. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv se ve Sbírce mezinárodních smluv vyhlašují sdělením Ministerstva zahraničních věcí oznámení o výpovědi mezinárodních smluv a o jiných skutečnostech důležitých pro provádění jednotlivých mezinárodních smluv. Ve Sbírce mezinárodních smluv bylo publikováno sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 81//2000 Sb. m. s., v němž Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že na základě Protokolu mezi vládou České republiky a kabinetem ministrů Ukrajiny o dvoustranných smluvních vztazích mezi Českou republikou a Ukrajinou, podepsaného dne 17. prosince 1998, pozbyla platnosti mj. i Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení a Protokol k Dohodě ze dne 2. prosince 1959, č. 116/1960 Sb. (bod 4 daného sdělení). Dále je ve Sbírce mezinárodních smluv publikováno sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 87/2008 Sb. m. s., v němž Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že po vyslovení souhlasu Parlamentem České republiky prezident republiky schválil dne 13. května 2008 ukončení platnosti Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení a Protokolu k této Dohodě, podepsané v Praze dne 2. prosince 1959 a vyhlášené pod č. 116/1960 Sb., ve vztahu k Ruské federaci k 31. 12. 2008. Sdělení o formálním ukončení sukcesních jednání formou diplomatické nóty ve vztahu k Arménii ve Sbírce mezinárodních smluv publikováno však není (viz body 14 a 16, ač je zřejmé, že Ministerstvo zahraničních věcí takovou povinnost mělo dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv a k vyhlášení, které § 7 téhož zákona váže na den rozeslání příslušné částky Sbírky mezinárodních smluv uvedený v jejím záhlaví, dodnes dle zjištění Ústavního soudu nedošlo (body 14 až 16).
33. Vzhledem k výše uvedenému je třeba trvat na tom, že neexistuje žádný důvod pro odepření publikace sdělení o formálním ukončení sukcesních jednání formou diplomatické nóty ve vztahu k Arménii ve Sbírce mezinárodních smluv, neboť zamýšlené účinky tohoto ukončení smluvního vztahu v domácím právním prostředí měly být stejné jako účinky ukončení platnosti Dohody ve vztahu k Ukrajině a Ruské federaci a z dikce citovaného § 5 odst. 1 písm. b) zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv jasně plyne, že počítá i s publikací jednostranného právního aktu. S ohledem na ústavní princip předvídatelnosti práva, který vyplývá z principu právního státu (viz bod 20), je proto třeba trvat na tom, že ústavně konformní interpretace § 5 odst. 1 písm. b) zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv vyžaduje, aby byla publikována též sdělení o formálním ukončení sukcesních jednání diplomatickou nótou, jakožto jednostranných právních aktů, jimiž dochází jednak ke změně mezinárodněprávních závazků České republiky, a po jejich publikaci i ke změně vnitrostátního právního řádu. Ta pak má za následek i změnu ve vzniku subjektivních oprávnění, resp. právních nároků. Není-li sdělení publikováno v rozporu s principem právního státu a se subprincipy z něj dovoditelnými (viz body 20 až 23 shora), je třeba z této skutečnosti vyvodit konsekvence v podobě odepření domácích účinků takovému "utajenému" právnímu aktu. Tento závěr je plně podporován požadavkem na vyhlášení mezinárodní smlouvy, tak jak plyne z čl. 10 ve spojení s čl. 52 odst. 2 Ústavy (viz body 24 až 25 shora) ve vztahu k její domácí aplikovatelnosti.
34. Z výše řečeného podle názoru Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že stát (Ministerstvo zahraničních věcí) pochybil, když nepublikoval sdělení o obsahu předmětné diplomatické nóty ve Sbírce mezinárodních smluv. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že jeho právní nárok je třeba posoudit podle seznatelného stavu českého právního řádu, tj. podle stavu založeného předmětnou Dohodou, publikovanou jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 116/1960 Sb., neboť v důsledku nepublikování předmětné diplomatické nóty se obsah domácího právního řádu nezměnil.
35. Z uvedeného dále plyne, že stěžovatel s důvěrou v řádný výkon veškeré státní moci uplatnil svůj nárok na přiznání starobního důchodu, a to podle dosud vnitrostátně nepřekonané Dohody. Bezpochyby mu na základě Dohody, resp. svrchu uvedené vyhlášky ministra zahraničních věcí, nepřekonané později publikovaným právním aktem, svědčilo právo legitimního očekávání ve vztahu k nabytí opakujícího se majetkového plnění. Jinými slovy, spoléhal se na to, že bude správním orgánem brán respekt a soudy bude poskytnuta ochrana jeho základnímu právu legitimního očekávání, které založila zmíněná vyhláška a které garantuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
36. Na stěžovatelův případ plně dopadají závěry uvedené shora v bodech 26 až 27 k interpretaci základního práva legitimního očekávání. Stěžovatel po právu spoléhal na to, že státní moc bude toto jeho základní právo respektovat při interpretaci shora rozebrané právní situace tak, že vyhoví jím uplatněnému nároku, který se opírá o řádně publikovaný a jednoznačný právní předpis. Platí-li obecně u mezinárodních smluv, že jednotlivci nemohou z mezinárodní smlouvy benefitovat, dokud není tato smlouva publikována, nemůže ani stát profitovat z ukončení závazku předtím, než tuto skutečnost náležitě publikuje, aby se s ní jednotlivé osoby mohly seznámit a přizpůsobit své chování nové právní úpravě.
37. Ústavní soud proto konstatuje, že rozhodnutími obou správních soudů nerespektujícími princip právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy) bylo porušeno stěžovatelovo právo na legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.