Považuji za nutné předeslat, že se nevyjadřuji ke všem problematickým místům odůvodnění nálezu, ale pouze k těm bodům odůvodnění, jež považuji za zásadní. Nevyjadřuji se tak zejména k otázkám, které s řešenou věcí neměly nic společného a které se přesto v odůvodnění vyskytují [např. zmínky o zbavení způsobilosti k právním úkonům, přestože stěžovatelka byla ve způsobilosti pouze omezena, zjevně nesprávná charakteristika zbavení způsobilosti k právním úkonům jako reliktu starého režimu (viz bod 23; k tomu srov. Sedláček - Rouček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, svazek I., s. 1069 a 1073); není ovšem pochyb o tom, že totalitární režim do roku 1989 zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům zneužíval pro politické účely].
S většinovým názorem se zřejmě rozcházím již v základním náhledu na omezení způsobilosti k právním úkonům. Mám za to, že účelem omezení způsobilosti k právním úkonům je v prvé řadě ochrana fyzické osoby, o jejíž způsobilost jde. Považuji proto za stále platný závěr vyslovený v R 3/1979, dle něhož cílem omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům "je především poskytnout ochranu osobám, které pro duševní poruchu, jež není jen přechodná, nejsou schopny činit žádné nebo některé právní úkony; je také třeba důsledně předcházet tomu, aby způsobilost k právním úkonům nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba, a aby se tím zbytečně neztěžovala životní situace uvedených osob". Tomuto závěru nelze nic vytknout ani z ústavněprávního pohledu současnosti.
Většinové stanovisko se rovněž zmiňuje o tom, že rozsudek o omezení způsobilosti k právním úkonům přiznával stěžovatelce základní vlastnické právo (viz bod 25). Ani v tomto ohledu se však nemohu s nálezem ztotožnit, neboť v důsledku omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům nedochází k odnětí žádných subjektivních práv, tedy ani základního práva vlastnického. Je pouze omezena či vyloučena možnost vlastními právními úkony brát na sebe práva a zavazovat se k povinnostem; v rozsahu, v němž je tato způsobilost zasažena, však práva a povinnosti fyzické osoby vykonává její opatrovník, a to jejím jménem a na její účet. Kupř. osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům tak nemůže sama disponovat svým vlastnickým právem, to však neznamená, že by svého vlastnictví byla zbavena nebo že by rozsudek o omezení způsobilosti k právním úkonům přiznával či odnímal vlastnické právo apod.
Nelze se ztotožnit ani s charakteristikou řízení o způsobilosti k právním úkonům jako řízení "ve kterém zákonodárce učinil "osobu" objektem práva". Fyzická osoba, o jejíž způsobilost jde, není objektem, ale účastníkem řízení (§ 94 odst. 1 o. s. ř.), tj. procesním subjektem. Závěr, že vyšetřovaný je pouhým objektem, vylučuje dále nejen fakt, že mu občanský soudní řád jako účastníku přiznává řadu procesních práv (a objekt práva mít nemůže), ale též zvláštní úprava jeho procesní způsobilosti (oproti § 20 odst. 1 o. s. ř. tak má na základě § 186 odst. 3 o. s. ř. procesní způsobilost kupř. i fyzická osoba, která byla způsobilosti k právním úkonům zcela zbavena).
Nemohu souhlasit ani se závěrem, dle něhož je omezení stěžovatelky "velmi drastické" či "evidentně excesivní". Většinové stanovisko zde totiž zřejmě zcela nedoceňuje rozdílné důsledky pozitivní a negativní formulace výroku o omezení způsobilosti k právním úkonům; nutno ovšem připustit, že k tomu přispívá i nedostatečné a nesrozumitelné odůvodnění napadených rozhodnutí. Zatímco dle rozsudku z roku 2003 byla stěžovatelka "schopna samostatně nakládat s majetkovými hodnotami do výše 500 Kč", dle ústavní stížností napadeného rozsudku stěžovatelka "není způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje 1000 Kč". Rozsudek uvedený na prvém místě zvolil vymezení pozitivní, v důsledku čehož mohla stěžovatelka činit jenom právní úkony uvedené ve výroku, tedy toliko disponovat s majetkovými hodnotami do výše 500 Kč; druhý rozsudek je založen na negativním vymezení, a stěžovatelka je proto způsobilá ke všem právním úkonům, kromě těch, jež jsou uvedeny ve výroku, tj. může činit jakékoliv právní úkony vyjma nakládání s majetkem přesahujícím hodnotu tisíce korun. Použití negativní formulace namísto pozitivního výčtu má tedy dalekosáhlé důsledky, pro něž nelze současný rozsah omezení jako velmi drastický či evidentně excesivní hodnotit.
Nemohu přejít ani to, že většinové mínění považuje expertízu MUDr. R. za důkaz znaleckým posudkem. Znaleckým posudkem ve smyslu § 127 o. s. ř. je pouze takový posudek, který vypracoval znalec ustanovený soudem; tím však MUDr. R. nebyl. Jmenovaný lékař vypracoval svůj posudek na základě žádosti opatrovníka stěžovatelky; jde proto o důkaz soukromou listinou (§ 129 o. s. ř.), a nikoliv o důkaz znalecký.
S výrokem většinového stanoviska jsem se ztotožnila pouze z toho důvodu, že rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zcela nedostatečně odůvodněn, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, dovolávající se povinnosti soudů odůvodňovat rozsudky zákonem stanoveným způsobem [např. nálezsp. zn. III. ÚS 290/06ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nálezsp. zn. III. ÚS 703/06ze dne 22. 11. 2007 (N 205/47 SbNU 641)]. Každý rozsudek o omezení způsobilosti k právním úkonům musí vycházet z jednoznačného skutkového zjištění, že fyzická osoba, o jejíž způsobilost se jedná, trpí nikoliv jen přechodnou duševní poruchou a že v jejím důsledku není schopna správně zhodnotit důsledky svého právního jednání a nést za toto jednání odpovědnost, resp. v jakém rozsahu je tato schopnost zasažena. Tyto závěry pak soud musí vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí zdůvodnění toho, proč došlo ke změně v rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům a proč je nyní hranice taková, jak je uvedena ve výroku, v rozsudku soudu odvolacího je této otázce věnována jedna jediná věta. Takové odůvodnění nelze považovat obecně za dostatečné a ve vztahu k výroku ani za srozumitelné. To platí tím spíše u tak závažné otázky, jako je omezení způsobilosti k právním úkonům.