37. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce stěžovatelek W. P. nebyl ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích osobou oprávněnou, neboť pozbyl čs. státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., resp. nebyl osobou státně spolehlivou ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., a to z důvodu přihlášení se k německé národnosti, považuje Ústavní soud takový závěr za protiústavní a odporující výše uvedenému. Obecné soudy se totiž zcela vyhnuly řešení otázky, zda rozhodnutí tehdejších soudů vydaná v období nesvobody na základě restitučního nároku W. P. podle zákona č. 128/1946 Sb. byla či nebyla důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu restitučního důvodu podle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nedostály tak své povinnosti vyplývající z čl. 4 Ústavy, tj. poskytovat ochranu základním právům a svobodám, a zasáhly tímto do práva stěžovatelek na spravedlivý proces garantovaného jim čl. 36 odst. 1 Listiny. Důsledkem tohoto postupu pak bylo, že obecné soudy přistoupily na formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodly, jako by šlo o konfiskaci podle citovaných předpisů (viz závěry soudů o pozbytí čs. státního občanství či opětovné posouzení důsledků přihlášení se k německé národnosti a prověřování věrnosti či státní spolehlivosti W. P.), a nikoliv o politickou perzekuci, jak koneckonců namítaly i stěžovatelky. Přitom v daném případě, jak je z výše uvedeného zřejmé, spis a dokonce i odůvodnění samotných rozhodnutí takové indicie, které by přisvědčily tvrzení, že se jednalo o projev politické perzekuce, obsahovaly.
38. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo pokračováno v zásahu do zmíněných základních práv stěžovatelek. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech. Ani tento fakt nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), Nejvyšší soud nevyjímaje.
39. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.