37. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že v souladu s jeho závěry vyjádřenými v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 412/04 ze dne 7. 12. 2005 (N 223/39 SbNU 353) je nutno považovat rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě č. j. Nc 779/99-37 ze dne 19. 4. 2000, kterým byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, za nezákonné. Okresní soud ve Znojmě své rozhodnutí č. j. P 171/2000-187 ze dne 19. 6. 2006 odůvodňuje slovním vyjádřením použitým ve znaleckém posudku, dle kterého "již pominuly důvody" pro omezení stěžovatele na jeho způsobilosti k právním úkonům, a ve vztahu k tomuto slovnímu vyjádření poněkud antagonisticky zrušuje předešlé rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům, opíraje se o § 190 o. s. ř. ("vydaný rozsudek soud zruší, jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky"). Již v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 412/04 Ústavní soud mj. uvedl, že "je třeba nejprve zodpovědět otázku, zda rozhodnutím sledovaný cíl je legitimní a nezbytný ve svobodné demokratické společnosti. Po konfrontaci nalézacím soudem vymezeného účelu jeho rozhodnutí s ústavním pořádkem dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí nelze aprobovat v tom smyslu, že by sledovalo legitimní účel, resp. nejde o rozhodnutí sledující prosazení cíle, který je nezbytný pro svobodnou demokratickou společnost. To proto, že obtěžování soudu, popř. dalších orgánů veřejné moci (správních orgánů), byť i množstvím ne vždy logických podání, nelze řešit popřením subjektivity jednotlivce v její dynamické podobě. Právní subjektivita totiž musí pokrývat i právo jednotlivce na rozvoj jeho osobnosti v podobě interakce s okolím, včetně interakce s veřejnou mocí. Osoba definovaná právní subjektivitou má totiž právo na svobodné jednání (viz nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. I. ÚS 546/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 12, str. 107). Brání-li se veřejná moc, v daném případě patrně obtížné komunikaci se stěžovatelem způsobem, že zkrátí jeho subjektivitu, takže svou komunikaci se stěžovatelem ukončí svým autoritativním výrokem, jímž stěžovateli odejme část jeho právní osobnosti, nelze takový postup shledat za souladný s cílem, který je nezbytný ve svobodné a demokratické společnosti, a již proto je třeba její postup považovat za excesivní aplikaci obyčejného práva, v daném případě § 10 odst. 2 občanského zákoníku, a tedy i za zásah do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 5 Listiny. Ostatně nelegitimnost takového cíle nalezla i judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 7 Co 538/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 12/1999 SbRc: "Soud může výrokem rozsudku zbavit fyzickou osobu způsobilosti k právním úkonům nebo ji v této způsobilosti omezit. Výrok rozsudku o omezení způsobilosti fyzické osoby jen ohledně samostatného jednání před soudy a úřady je v rozporu se zákonem.")". Nutno dodat, že již v době rozhodování Okresního soudu ve Znojmě o omezení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům v roce 2000 a v době rozhodování téhož soudu o návrhu stěžovatele o navrácení způsobilosti k právním úkonům v roce 2003 měl a musel být tomuto soudu znám v citovaném nálezu zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1998 sp. zn. 7 Co 538/97.
38. K otázce promlčení nároku stěžovatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 32 zákona č. 82/1998 Sb. uvádí Ústavní soud, že šestiměsíční subjektivní lhůta pro uplatnění nároku začala stěžovateli běžet dnem doručení zrušovacího rozhodnutí, přičemž podáním žaloby k Městskému soudu v Praze došlo ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř. k zachování právních účinků spojených s podáním žaloby. Jiný výklad běhu promlčecí doby, který by ji dále krátil, a prakticky by tak znemožnil uplatnění nároku, by byl ústavně nekonformní.
39. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 313/2007-52 ze dne 29. 1. 2008 a rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 37 C 109/2006-37 ze dne 13. 6. 2007 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.