36. Závěr odvolacího soudu o nepochybné vině stěžovatele opřený o zjištění, že stěžovatel byl v kritické době na místě činu, je zcela neadekvátní. Stěžovatel sice jednou uvádí, že z místa činu odešel asi v 11.00 či 11.20 hodin a pak už tam určitě nebyl (č. l. 306), podruhé zase, že ve 12.00 hodin přišel poškozený obědvat a pak až utekl (č. l. 85). Z toho však nelze dovozovat, že stěžovatel byl v kritické době na místě činu a především z toho neplyne, že čin také spáchal. Tvrzení Nejvyššího soudu, že "o vině obžalovaného není pochyb, aniž by k tomu bylo jeho doznání nezbytné, protože z provedených důkazů dostatečně přesvědčivě vyplývá, že v kritické době na místě činu byl, když ostatně sám tvrdil, že spolu s poškozeným popíjeli, a nikdo jiný pachatelem vraždy být nemohl", lze brát stěží vážně, neboť z toho, že stěžovatel v určitou dobu na místě činu byl, nelze bez dalšího dovozovat, že také byl pachatelem trestného činu vraždy a že nemohl být pachatelem nikdo jiný. Bez důvodných pochybností lze mít za prokázané toliko to, že stěžovatel onoho dne v dopoledních hodinách na místě činu s poškozeným byl (do 11.00, 11.20 nebo do oběda). O tom, co se stalo odpoledne, nelze bez dalšího, tj. z dosud provedených důkazů, učinit žádný závěr. Zejména ne ten, že stěžovatel čin spáchal, neboť v době spáchání trestného činu na místě činu byl, když ani to není dostatečně prokázáno. Jinak řečeno, z provedených důkazů nelze učinit závěr, že čin spáchal stěžovatel. Důkazně zcela nepodložená je tak teze vrchního soudu, podle kterého "jestliže je zcela absurdní představa, že by si zranění přivodil poškozený sám, nemohl být pachatelem nikdo jiný než právě obžalovaný", neboť nikde ve spise se nenachází důkaz o tom, že by, byť jen jako vyšetřovací verze, bylo prověřováno, zda se v kritickou dobu někdo další na místě zdržoval. Tato okolnost, tedy absence prověřování pachatelství ze strany další osoby vedla i k tomu, že vůbec nebyly zkoumány vazby poškozeného k dalším osobám, včetně finančních vazeb, které jsou v komunitě ukrajinských dělníků známé (vybírání výpalného atd.), nemůže jít k tíži stěžovatele. Tyto nedostatky vyšetřování bylo třeba hodnotit v kontextu zjištění, že na nedopalku jedné z cigaret byla zjištěna DNA jiné osoby, což byla stopa, které ovšem dále nebyla věnována žádná pozornost (č. l. 249). Tato skutečnost jen dále nabourává závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel na místě činu byl, a tudíž musí být pachatelem vraždy, protože z uvedeného zjištění plyne, že na místě činu byl i někdo jiný. Existuje-li tedy dokonce důkaz, že se na místě činu kromě stěžovatele nacházela i třetí blíže neznámá osoba, tím spíše (s ohledem na výše řečené) nelze učinit kategorický závěr o stěžovatelově pachatelství, a je třeba postupovat ve shodě s pravidlem in dubio pro reo a nelze rozhodně bez rozumných pochybností uzavřít, že jde o další důkaz, který tvoří komponentu uceleného řetězce důkazů.
37. Podle názoru městského soudu "ani fakt, že na nedopalku jedné z cigaret byla zajištěna DNA třetí osoby, nemůže svědčit sám o sobě ani ve spojení s dalšími odbornými vyjádřeními [jde o odborné vyjádření z oboru chemie, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopická expertiza, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetická expertiza] o nevině obžalovaného.". Z tohoto a z dalších již uvedených výroků obsažených v odůvodněních rozhodnutí městského a vrchního soudu plyne závěr, že postup obecných soudů byl motivován snahou prokázat vinu (§ 2 odst. 5 in fine tr. řádu) stěžovatele, avšak bez respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), která neumožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný důkaz [přiměřeně srov. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. V této úvaze soudy převrátily v opak svrchu uvedené ústavní zásady v tom smyslu, že nade vši rozumnou pochybnost je třeba prokazovat vinu, nikoli nevinu osoby obviněného. Porušení zásady in dubio pro reo pak může založit důvod k zásahu Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257)].
38. Důležitou skutečností, kterou obecné soudy nedostatečně zohlednily v kontextu dalších důkazů, je, že na oděvu stěžovatele nebyly zjištěny naprosto žádné stopy biologické povahy jakkoli spojitelné s poškozeným (č. l. 249), který byl zabit 2 ranami do obličeje a 11 ranami na kštici kladivem (č. l. 172). Byť na límci, pod límcem a v oblasti středního dílu vesty poškozeného byla nalezena krev ve stříkancích (č. l. 195), na oděvu stěžovatele žádná krev poškozeného nebyla [viz bod 21 písm. j)]. Je krajně nepravděpodobné, že by stěžovatel ve stavu středně těžké až těžké opilosti byl schopen chovat se s takovou pečlivostí, že by na jeho oděvu neulpěla vůbec žádná krev poškozeného. Totéž lze říci o tom, že na oděvu stěžovatele nebyly nalezeny žádné stopy po očazení (č. l. 237), a nepravděpodobné je, že nezanechal žádné stopy (nebyly též nalezeny žádné daktyloskopické stopy) na vražedném nástroji (č. l. 239), neboť odstranění všech těchto stop by předpokládalo mimořádnou pečlivost, jíž však zcela nepochybně nebyl stěžovatel schopen díky opilosti. Stěží lze byť i jen připustit, že se stěžovatel mohl v zjištěném stavu intoxikace soustředit na výměnu oděvu či odstranění usvědčujících stop. Uvedená fakta nelze hodnotit jinak než jako velmi důvodné pochybnosti o tom, že pachatelem byl stěžovatel. Důvodné pochybnosti se váží také ke skutečnosti, že poškozený nebyl opilý (č. l. 179), zatímco stěžovatel byl (viz výše), a proto je otázkou, zda by vůbec byl schopen daný čin ve svém stavu zvládnout, když proti němu stál zcela střízlivý poškozený. Existence naznačených pochybností narušuje zcela zásadním způsobem koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. O tom v daném případě rozhodně nelze mluvit, neboť hodnocení jeho jednotlivých komponent bylo v předcházejících částech zpochybněno.
39. Ústavní soud si je vědom obtížnosti dokazování v případech podobných projednávanému případu, avšak ani tato obtížnost nemůže vést k rezignaci na vyžadování respektu k dodržování ústavních mezí trestního řízení [srov. nález sp. zn. II. ÚS 406/97 ze dne 4. 11. 1998 (N 134/12 SbNU 267), nález sp. zn. II. ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000 (N 48/17 SbNU 337), nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257), nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17) či přiměřeně nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213)]. V daném případě má navíc Ústavní soud za to, že vyšetřování nebylo vedeno s pečlivostí, která by odpovídala závažnosti skutku, přičemž je zřejmé, že toto zanedbání důkladnějšího vyšetření věci již patrně nelze zhojit. Ústavní soud je také nucen s lítostí podotknout, že si při své činnosti povšimnul toho, že v případě zahraničních dělníků, bezdomovců a vůbec všech obviněných patřících do sociálně marginalizovaných skupin obyvatelstva se velice často postupuje při objasňování věci s daleko menší pečlivostí, než je to běžné ve vztahu k pachatelům patřícím z pohledu sociálního k většinové populaci. Takový postup orgánů činných v trestním řízení je samozřejmě zcela neobhajitelný a nepřípustný.
40. Závěr, ke kterému obecné soudy dospěly ohledně pachatelství a viny stěžovatele, se díky absenci přímých důkazů a díky nedostatečnosti nepřímých důkazů, na nichž byl založen, ocitl podle názoru Ústavního soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatel byl pachatelem skutku uvedeného v obžalobě.
41. Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud uvádí, že napadeným usnesením dovolacího soudu bylo pokračováno v zásahu do základních práv stěžovatele, jelikož trestní řízení z hlediska zásahu do základních práv je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech, avšak ani tento fakt nemůže nic měnit na ústavní povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy), Nejvyšší soud nevyjímaje. Rozsah nepominutelné ochrany základních práv Nejvyšším soudem vymezil nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), kde Ústavní soud mj. prohlásil, že z ústavního pořádku vyplývá, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků poskytnutých zákonem osobě obviněné.
42. Ústavní soud proto uzavírá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším možným stupněm jistoty, který lze od lidského poznání požadovat (tj. nebylo prokázáno mimo rozumnou pochybnost), že to byl právě stěžovatel, kdo se dopustil skutku popsaného v obžalobě. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze dopustily porušení základního práva stěžovatele garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, a to v důsledku nerespektování základních práv garantovaných čl. 36-40 Listiny.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
44. Náhradu nákladů řízení Ústavní soud nepřiznal, neboť pravidlem pro řízení před Ústavním soudem zůstává úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a ustanovení § 62 odst. 4, § 83 a 84 zákona o Ústavním soudu lze aplikovat jen v mimořádných případech. Protože Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů, existuje reálná možnost, že stěžovatel bude zproštěn obžaloby a bude mít možnost uplatnit své právo na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.