Ústavní soud rozhodl o návrhu J. Z., ze dne 18. září 2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. září 2009, stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen jejímu manželu J. Z. Poukazuje na jeho velmi špatný zdravotní stav a na ustanovení trestního zákona a trestního řádu, umožňující upuštění od potrestání, podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, mimořádné snížení trestu odnětí svobody a zastavení trestního stíhání. Má za to, že je na místě tato ustanovení v daném případě aplikovat, a to i s ohledem na to, že J. Z.a trestný čin, za nějž byl odsouzen, nespáchal. Domnívá se, že je v pravomoci Ústavního soudu její žádosti vyhovět.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda návrh splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Pouze v takovém případě se podaným návrhem může zabývat i po stránce věcné.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Z podání je zřejmé, že navrhovatelka je uplatňuje výlučně ve vztahu k právnímu postavení svého manžela J. Z., pravomocně odsouzeného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že navrhovatel musí být účastníkem napadeného řízení. V daném případě však navrhovatelka účastníkem řízení, v němž byl vydán odsuzující rozsudek, zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Stěžovatelka se rovněž mýlí, když se domnívá, že je v pravomoci Ústavního soudu vyhovět žádosti o upuštění od výkonu trestu.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 3 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc (viz čl. 87 Ústavy), kterou nemůže překročit. Mezi jeho oprávnění nepatří rozhodovat o návrzích podaných dle norem podústavního práva, v daném případě o žádosti o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. K tomu je oprávněn obecný soud, v jehož obvodu odsouzený trest vykonává (srov. ust. § 320 odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že návrh podává osoba zjevně k tomu neoprávněná a jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, Ústavnímu soudu nezbylo, než jej podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c), d) odmítnout.
Ústavní soud nepřehlédl, že návrh trpí i dalšími formálními a obsahovými nedostatky, a že navrhovatelka není zastoupena advokátem. K odstranění zmiňovaných vad však Ústavní soud navrhovatelku nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nemohla nic změnit na tom, že návrh není z důvodů shora uvedených přijatelný k meritornímu projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Stanislav Balík soudce zpravodaj