Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele trestního řádu provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, právě v zájmu ochrany a právní jistoty klientů příslušného advokáta bylo zařazeno do trestního řádu zmiňované ustanovení § 85b, které upravuje postup státních orgánů provádějících prohlídku a Komory v případě, že by se na zajištěné listiny mohla vztahovat povinnost mlčenlivosti advokáta. Práva třetích osob jsou v rámci tohoto postupu chráněna na prvém místě zástupcem Komory, jehož úkolem je vyjadřovat se k charakteru zajištěných listin a možnosti jejich vydání. Důvody, pro které zástupce Komory odepře souhlas k seznámení se s listinami, lze přezkoumat pouze soudem, a to jen na návrh, jehož obsah je vymezen v odstavci 4 výše uvedeného ustanovení a který musí být podán ve lhůtě 15 dnů od odepření udělení souhlasu zástupcem Komory. Je třeba zdůraznit, že případné nahrazení souhlasu zástupce Komory rozhodnutím soudce nelze v žádném případě vykládat jako možnost zbavení advokáta povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech uvedených v zajištěných listinách. Důvodem nahrazení souhlasu bude zpravidla pouze to, že se na tyto listiny povinnost mlčenlivosti nevztahuje.
V nyní projednávané věci není třeba pochybovat o tom, že zástupce Komory v den domovních prohlídek, tj. 18. června 2008, odmítl dát souhlas k seznámení se policejního orgánu provádějícího prohlídku s obsahem zajištěných listin. Přestože v příslušných protokolech o provedení domovních prohlídek není zaznamenáno konkrétní odepření příslušného souhlasu zástupce Komory (zástupce Komory pouze uvedl, "že se domnívá, že by zajištěné materiály měly být policejním orgánem předány Komoře"), je třeba tuto skutečnost vyložit tak, že pokud zástupce Komory souhlas neudělil výslovně, pak takový souhlas nebyl dán. Běh lhůty 15 dnů k podání návrhu podle § 85b odst. 3 tr. řádu, jímž by nesouhlas zástupce Komory mohl být případně zvrácen, vyplývá z ustanovení § 60 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se do lhůty určené podle dní nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty (odmítnutí souhlasu). Tato lhůta musí být navrhovatelem dodržena, neboť postup podle § 61 odst. 1 tr. řádu, kterým by soud případně lhůtu navrátil, je zde z povahy věci vyloučen, protože se nejedná o opravný prostředek obviněného ani jeho obhájce a současně ustanovení § 85b odst. 6 tr. řádu výslovně vyloučilo prodloužení této lhůty postupem soudu podle § 59 odst. 4 věty čtvrté tr. řádu. Pakliže tedy v projednávané věci počala lhůta běžet dnem 19. června 2008, její konec nastal dne 3. července 2008. Z ustanovení § 85b odst. 6 tr. řádu lze dovodit, že pouze v této lhůtě šlo podat bezvadný návrh, který by soud mohl projednat, neboť jím byla jednoznačně vyloučena možnost odstraňování nedostatků návrhu ve lhůtě dodatečně stanovené.
Ústavní soud konstatuje, že pokud byl v projednávané věci podán k Městskému soudu v Praze návrh dne 14. července 2008, pak na něj nebylo vzhledem k jednoznačnému výkladu ustanovení § 85b odst. 6 tr. řádu možné pohlížet jako na pouhé doplnění předchozích návrhů, ke kterým dříve soud nepřihlédl a vůbec tedy o nich nerozhodl, ale jako na samostatný návrh, jehož náležitosti a podmínky podání měl soud zkoumat ke dni podání návrhu. Byl-li tento návrh, jak bylo výše uvedeno, podán opožděně, neměl k němu Městský soud v Praze přihlédnout a dále o něm jednat, o čemž měl bezodkladně informovat Komoru i stěžovatele. Opačný výklad dotčeného ustanovení, který při svém postupu v souzené věci zvolil Městský soud v Praze, vybočil ze standardů výkladu, a tím i z mezí ústavnosti. Městský soud v Praze vyložil zmíněné ustanovení nejen v rozporu s jeho účelem, nýbrž i v rozporu s jeho jazykovým výkladem, čímž nepřípustně zasáhl do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z příslušných protokolů o provedení prohlídek je dále patrno, že při předmětných prohlídkách byla zadržena téměř desítka počítačů a také pevné disky a mobilní telefony, které v rozporu se shora uvedeným procesním stavem věci dosud nemohly být stěžovateli vráceny, čímž bylo nepochybně dotčeno také stěžovatelovo ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatel nijak nepozbyl své oprávnění vykonávat advokacii. Stěžovatel poskytuje soustavně právní služby advokáta za úplatu jako své povolání, přičemž v rámci jeho činnosti vznikají nebo mohou vznikat závazky (i pohledávky) vůči klientům, jejichž práva a oprávněné zájmy je povinen chránit a prosazovat (§ 16 zákona o advokacii). Charakter jeho činnosti se tedy týká jak zájmů stěžovatele, tak zájmů dalších osob. V § 3 odst. 1 větě první zákona o advokacii je zakotven zásadní princip pro výkon advokacie, tj. nezávislost advokáta. Tato nezávislost je primárně ve prospěch advokátových klientů a není advokátovým privilegiem, ale její ochrana je jeho povinností související s výkonem jeho povolání. Prolomit nezávislost advokáta bez zákonných důvodů pak znamená zásah jak do práv klientů, tak do synallagmaticky daných povinností a práv advokátových souvisejících s výkonem jeho povolání. V daném případě jde nejen o zadržování výpočetní techniky, ale také informací a dokumentů v nich uložených, které je advokát ze zákona povinen v rámci poskytování právních služeb přiměřeně evidovat (§ 25 odst. 1 zákona o advokacii) a které k řádnému výkonu advokacie nezbytně potřebuje. Tyto okolnosti zjevně stěžovatele v jeho činnosti a schopnosti plnit své závazky při poskytování právní pomoci nutně omezují, a to již nad rámec naplnění účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Výše uvedený postup Městského soudu v Praze tak ve svém konečném důsledku představuje i zásah do stěžovatelova práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Toto právo totiž zahrnuje i povinnost orgánů činných v trestním řízení respektovat advokátovu povinnost mlčenlivosti sloužící jako ochrana klientů advokáta, a tedy advokátovu mlčenlivost jako podmínku pro výkon advokacie, který je advokátovou podnikatelskou činností.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu vyslovil, že I. zakazuje Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručených práv stěžovatele zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a II. přikazuje Městskému soudu v Praze, aby přestal bránit České advokátní komoře vrátit stěžovateli blíže specifikované uschované materiály odňaté při prohlídkách konaných dne 18. června 2008 a blíže specifikovaných v protokolech o provedení prohlídek ze dne 18. června 2008 ČTS: OKFK-182/TČ-2008-18 a ČTS: OKFK-182/TČ-2008-18-B.